Dynastie – Vzestup a pád Caesarova rodu

15.03.2022

Někdy je Holland svým stylem psaní na krok od bulváru. Ne snad, že by si vymýšlel, ale má sklony k expresivnějšímu beletristickému vyjadřování, což nemusí vždy budit důvěru. Na druhou stranu v Dynastii několikrát střízlivě upozorňuje na roli dobových fám a pomluv, které dodnes formují náš pohled na dramatické období prvních císařů a vůči nimž si zachovává odstup. Takže nakonec mu, podobně jako u titulu Ve stínu meče, všechnu tu efektnost odpouštím, protože vypravěč je skutečně výborný.

20.04.2020

„Tvým cílem je žít jako v divadle, kde jest obecenstvem celý svět.“ Gaius Maecenas politický poradce Augusta Octaviana.

Skvělá kniha, skvělý příběh. Při sledování životních příběhů císařů je téměř těžké uvěřit, že vše dokázali stihnout za jeden lidský život – mnohdy dost krátký. V některých ohledech jim nelze nezávidět. A do značné míry to platí nejen pro císaře, ale též pro další římské elity, aristokracii a nobilitu obecně. Kromě životních osudů císařů, jejich blízkých, přátel a nepřátel, autor popisuje život v Římě obecně, chování a motivace lidí a politickou situaci, a samozřejmě další věci, neméně fascinující. Zajímavé jsou poznámky o postupné ztrátě svobod, postupné uzurpaci moci do rukou malé skupiny jednotlivců a nakonec soustředění moci v rukou jednotlivce – osoby císaře. Nelze nepřipodobnit k dnešku, precedenty při akumulaci moci za současného potlesku a nadšení davu lze spatřit i nyní. Je možné se částečně utěšit tím, že uzurpace moci tehdy probíhala v řádu desetiletí, pokládání stavebních kamenů císařství je možné vysledovat desítky let před nástupem prvních císařů. Do jisté míry to uklidňující je, dokud si čtenář neuvědomí, že dnešní doba je násobně rychlejší, co tehdy trvalo desetiletí a roky dnes bez přehánění počítáme v měsících a dnech.

Ano, Řím si své vůdce vychovával a vychovával je drsně a tvrdě, neodpustil jedinou chybu. A zároveň je, pokud přežili, odměnil. Kde jinde člověk najde ostrov dedikovaný nepředstavitelným sexuálním orgiím? V očích mnohých je to možná přízemní odměna, přesto je to odměna, jakkoliv morálně odsouzeníhodná. A existovali další, moc nad životy lidí, moc politická, moc vojenská. A zároveň je nelze neobdivovat, jejich tvrdost a schopnosti, ideální diktátoři, kam se hrabou ti dnešní „administrátoři a úředníci“. To myslím samozřejmě s nadsázkou.

Vyzdvihl bych několik věcí, které autor popisuje a rozhodně stojí za pozornost. Předně chování Římanů, výchovu k politice a moci, tvrdost a bezcitnost elit, na druhé straně neuvěřitelnou odvahu a schopnost riskovat (a často neuspět a zaplatit za to nejvyšší cenu). Nelze nezmínit podobnost s dneškem, cenzuru, výmaz nežádoucích osob z paměti lidu, pálení knih, očerňování a manipulace s minulostí. Mocenské elity se nacházeli v pavučině téměř permanentního spiknutí, výjimečná politická obratnost byla životní nutností na všech úrovních státní správy. Je asi dáno lidskou přirozeností, že poznámky o sexuálním životě považuji za nejzajímavější, vztah k homosexualitě, různým sexuálním praktikám, pohled na hebefilii a efebofilii, popřípadě rovnou pedofilii. Srovnání s dneškem je bezvýhradné.

Vrcholná civilizace přináší dekadenci, neboť pouze v bezpečí pokročilé civilizace je pro dekadenci prostor.

Ano, je to hodně populárně naučné, přesto všem zájemcům o historii doporučuji.

„Barbaři, kteří se raději zabili, než aby strpěli zotročení, jak to učinil celý kmen zajatý během Augustova hispánského tažení, byli spíše obdivováni. V duchu téže logiky obdobně platilo, že ti, kdo se otroctví poddali, ukazovali, že jsou vhodní k tomu, aby byli otroky. Nízkosti otroctví se nikdy nedalo zcela uniknout. Svoboda byla jako nezjizvená záda: jakmile o ně člověk přišel, přišel o ně nadobro.“