Děti Duny
Frank Herbert
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/192138/bmid_deti-duny-hhn-192138.jpg
4
672
81
Třetí díl ságy nás zavádí do doby, kdy Paul Atreides, spasitel Duny, mizí v poušti. Za sebou zanechává Arrakis tak, jak si ji představoval - i nepředstavoval. V bezútěšné poušti se objevuje stále víc zeleně - ale také kněžské byrokracie, která se ohání jeho jménem. Fremenský džihád se žene vesmírem jako krvavý požár. Paulova sestra Alia podléhá stále více zlým hlasům svého nitra, jeho matka Jessica se sice snaží svou dceru usměrnit, ale nakonec se musí uchýlit pod ochranu fremenů. Jedinou nadějí proti strašné budoucnosti, které se Paul pokusil zabránit svou obětí, jsou jeho děti, dvojčata Leto a Ghanima, děti nadané vizí a schopnostmi svého otce - a železnou vůlí. Protože vize si žádá ještě větší oběť - od jednoho z nich..... celý text
Literatura světová , Romány , Sci-fi
Vydáno: 2014 , Baronet
Originální název:
Children of Dune , 1976
více info...
Přidat komentář
Děti Duny, třetí pokračování Herberova vesmíru, je ve všech směrech vyvinutějším a mnohovrstevnějším dílem než díl druhý, Spasitel Duny. Psychologický rozbor Paula, jenž byl náplní druhého dílu, měl za úkol v čtenáři vyvolat jistou úroveň antipatie k Muab'Dibovi, jakési odcizení, neboť co se týče lidství, v Paulovi jej zbylo jen ždibec, a z jeho vize, v níž se později ztrácí, se raději než spása planety Arrakis stává její záhuba. Děti Duny se vrací k základům, na kterých Herbert vybudoval svůj svět. Fremenské hodnoty i poušť se mění, a je úkolem dvojčat naplnit plnou vizi jejich otce.
Interakci, kterou já pokládám mezi nejzajímavější z celé knihy, je mezi Letem a jeho babičkou, Jessicou.
O kúsok lepšie ako druhý diel, ale na prvú časť sa to nechytá. Miestami trochu zdĺhavé a filozofické. Uvidím či sa pustím aj do ďalších častí.
Musím přiznat, že tady to na mě bylo trochu víc zamotané, polovinu času jsem vůbec nevěděla co se tam děje.... zatím asi nejslabší díl
Za tento komentář asi moc palců nedostanu ale bohužel mě kniha nijak nenadchla a strašně dlouho jsem se jí prokousával s vidinou nějakého naprosto skvělého rozuzlení, které by za to utrpení stálo. Bohužel se ale nic takového nestalo. Jediné plus je autorovo nehodnotící povídání. V knize jinak převládají filisoficko-politicko-náboženské myšlenkové pochody a akce skoro vypadá, jako by tam byla vepsána z povinnosti a donucení. Bohužel po naprosto fenomenálním prvním dílu, musím říčt, že pro mě série Duna po třetím dílu končí. Tři hvězdičky dávám spíše z jakésy nostalgie k prvnímu dílu.
Intriky v intrikách okořeněné zradou, genetickou pamětí, vizemi budoucnosti a písečnými červy. Především je to ale příběh o změně, o přeměně Duny, krizi fremenských hodnot a herezi Muad'Dibova odkazu. Zkrátka koktej, který každý milovník Duny s chutí vypije do dna.
Určitě je co vytknout, zejména závěrečná přeměna jedné z hlavních postav působí jaksi nepatřičně. Jako pokračování však funguje na výbornou. Je tu řada nových a zajímavých postav, ale dočkáme se i návratu mnoha starých známých, a to nejen co by stafáž hrající na nostalgickou strunu, ale každý dostane svůj zasloužený prostor. Mnohem důležitější však je, že na předchozí knihu (Spasitel Duny) nejen navazuje, ale také rozvíjí její myšlenky a zpětně ukazuje nový pohled na jednání některých postav.
Na první Dunu se už nic nechytne, ale Děti jsou rozhodně lepší než Spasitel, protože nabízí stejné množství filozofie, ale nechybí tam i bohatší dějovost. Na první díl, který dokázal skvělé myšlenky a úchvatnou mytologii nabalit na strhující dobrodružný příběh, se to nechytá, protože se někdy až moc přešlapuje na místě. Děj je přesto velice zajímavý a bavil mě, nové postavy se rovnají těm starým a ty původní zde nejsou jen kvůli nostalgii, ale stále mají bohatou roli. Paulův cyklus skončil děsivě a velkolepě, takže co víc si vlastně přát? Možná o něco rychlejší tempo na cestě k tomuto cíli.
Největší zážitek a myšlenkovou rezonanci mi přináší první Duna, na tom se asi nic nezmění. Spasitele Duny považuji za velmi dobrou nástavbu, kvalitní věc, která první díl nepřekoná /nedorovná, ale stejně jde o velmi silné dílo. Děti Duny jsou pro mě zase o fous slabší Spasitele, nicméně, pořád mě děje z planety Arrakis náramně baví a docela naplňují. Nenudil jsem se a jsem zvědav, co přijde dál.
Tak, tretia kniha v rade, bohužiaľ pre mňa tak nezáživná. Premenoval by som ju skôr na ,,Deti nudy,,. Možno niekomu inému nevadia dlhé opisy, rozhovory o intrigách, ktoré sa ešte len budú diať a podobne, no mne teda chýbala dynamickosť prvej knihy. Za mňa najlepší bol prvý diel.
:)
Recenze třetí Duny ve stylu, že pro některé je to ještě lepší než první knížka mě dost navnadily a rovnou mohu s klidem napsat, že se taktéž zařadím do skupiny lidí, kteří nevidí klesající kvalitu série, ale naopak tento díl postaví klidně na roveň Duny.
Zatímco Spasitele Duny jsem musel dvě třetiny trošku louskat, aby se v závěru vše rozjelo a pěkně spletlo dohromady v pěkném zakončení příběhu Muad'Dib, jenž byl hlavním a téměř jediným protagonistou knihy, v Dětech Duny se vrací přístup po vzoru první knihy, sledujeme opět několik linek viděných optikou více postav a na přišlo mi, že teprve tady se ukázalo, co znamenají "intriky v intrikách jiných intrik". Jednotlivé linky a pohyb postav po Arrakisu se postupně splétají a vše směřuje v závěrečné vyvrcholení a nastoupení cesty jedné z postav na Zlatou stezku.
Musím říct, že jsem se docela bál, jak bude nástup jedné z postav na Zlatou stezku podán, ale musím říct, že když vezmu v potaz, že se pohybujeme ve světě existence ghólů, cestovní vesmírem, předzrozených či různých schopností Bene Gesseritu, tak mi přišlo, že i tohle by v rámci světa mohlo fungovat. Inu, přeci jen jsme 10 000 let v budoucnosti. Jsem zvědav na další díl.
Tak tohle je pro mě zklamání, ne a ne se začíst, ani audio nepomohlo, není zde takové spojení s hlavní postavou jako v prvních dvou dílech
Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Budu se možná rouhat, ale dle mého Frank Herbert neuměl zase tak dobře psát.
On byl nejspíš génius, o tom žádná. Genius s neuvěřitelnými přesahy do vědy, politiky, náboženství, mystiky, psychologie a kdoví čeho ještě. To mu umožnilo vytvořit impérium Duny a popsat uvěřitelný svět a jeho technologii moci.
Ta genialita a rozsah myšlení je tak silná, že autora člověk podezřívá z nesystémového blábolení. Podezřívá ho z toho, že mnohému skutečnosti nerozumí a střípky znalostí tak nějak rozhazuje. Čtenář tomu nerozumí, ale je ohromen právě proto, že tomu nerozumí.
Třetí Dunu jsem četl krátce po prvním a druhém díle. Hrál jsem v ní s Frankem Herbertem takovou jednostrannou hru. Do předělů kapitol autor vkládá citace z literatury světa Duny. Jednou je to proslov imperátora, jednou odborná příručka pro ovládání cizích autorů, jednou beletrie. To přeci nemohl mít ten svět v hlavě i s literaturou, říkáte si. Takže většinou málo srozumitelné předěly čtete pozorně a přemýšlíte nad nimi. A pletete se. Ono to všechno je sice špatně pochopitelné, ale po námaze uvěřitelné a přidávající světu Impéria nový rozměr. On to asi opravdu promyslel se vším všudy. Byl to génius.
Jenže géniové bývají vzdálení nám, běžným smrtelníkům. Ona nesrozumitelnost, pocit, že autor blábolí nebo ulítl na tripu s LSD, se hodně objevuje už ve druhém díle a trojka je toho plná, hlavně v mystických rovinách vnitřních bojů Leta Atreida. Sebepomalejší a sebesoustředěnější čtení tomu nepomáhá.
Další problém je vykreslení postav, kdy se z nich stávají stále cyničtější tvorové bojující o moc a mávající přeurčeností osudu všech.
S kým se mám sakra ztotožnit a proč mám číst čtvrtý díl, když se z Leta Atreida na konci Dětí Duny stává monstrum?
Obávám se, že moje cesta Dunou bude tím třetím dílem končit. Budu se ale stále vracet k prvnímu dílu a strašně se těšit na pokračování filmu od skvělého Denise Villeneuve.
Třetí díl pro mě představoval čtení jak na houpačce. Chvíli jsem byl unášen napínavým líčením politických intrik, chvíli jsem se nudil při neustálém opakování a rozebírání postojů různých postav. Najednou jako by to ztratilo spád a pořád se to opakovalo dokola.
Ano, opět kniha nestojí na ději a vyprávění nějakého příběhu, hlavní je zase politika, náboženství a filosofie. Nicméně na rozdíl od předchozího dílu se tady už alespoň zase něco děje, což je rozhodně dobře. Také se mi líbí, že nesledujeme osudy jen jedné hlavní postavy, ale autor tentokrát rozdělil pozornost mezi více postav. Užijeme si tak nejen děti Paula Atraida Leta a Ghanimu, ale samozřejmě i jeho sestru Aliu, matku Jessicu, manželku Irulán a další.
A navíc i přes svou tloušťku a nudné zdlouhavé pasáže si kniha udržela mou pozornost, protože jsem chtěl vědět, jak tohle sakra dopadne. Udrží se Atraidové u moci? Vrátí se Impérium rodu Corrino? Dosáhne Bene Gesserit svého? A musím říct, že ten závěr je opravdu velkolepý a přesvědčil mě, že si seženu další díl.
Ufff. Po vcelku útlé dvojce s dějově našlapaným koncem přijde takováto trojka. Hustota vyloženě dějových pasáží se v Dětech zmenšuje, naopak přibývá dialogů, vnitřního přemítání, náboženství, vizí a vysloveně "pomalých" scenerií. To že se do děje vrací postavy které v minulém díle autor "pohřbil" není nic nového, ve Spasitelovi se to ostatně stalo též. To že hlavní postavy procházejí hlubokou duševní proměnou jsme v minulých dílech zažili též. Až ve trojce se ale stane to, že se těch proměn uskutečňuje hned několikero u různých postav a na různých místech. Velmi osvěžujícím prvkem je navíc to, že každá z postav onou proměnou prochází jinak a každou z nich to nakonec dovede na jinou cestu. Proměna je ostatně jakýmsi leitmotivem celé knihy. Mění se postavy, mění se planety, mění se rody a jejich hlavy, mění se náboženství, mění se celé Impérium. Býval bych asi dal plné hodnocení tak jako jsem to udělal u prvních dvou dílů, ale popravdě mi vůbec nesedla fyziologická přeměna jednoho z hlavních hrdinů. Nedokázal jsem to nějak "rozumně" usadit do své hlavy, nejde mi to dohromady s tím co autor popisoval dřív. Chápu psychickou změnu, ale s tímto přetvořením (nebo snad znetvořením?) jsem se zatím nedokázal vnitřně smířit. Tak třebas se mi to povede při čtení Božského imperátora, který je teď samozřejmě a nevyhnutelně na řadě :).
Děti Duny je sice kniha plná intrik a politiky, vnitřního hloubání a pochybnostech (takže žádná změna), ale pro mě je to především příběh střetu starého s novým, příběh o změnách, příběh o zodpovědnosti. Což jde vidět na Letovi i Ghanimě, kteří mají přístup ke všem vědomostem i vzpomínkám těch před nimi, ale každý z nich se k tomu staví jinak. Stejně jako Alia, která je stále víc zahořklá a jedná podle toho. Na těhle třech postavách jde to všechno vidět úplně nejlépe. Stejně tak jako na Arrakisu, který už přestává být Dunou, ale ne všichni ví o následcích téhle "zelené změny". A nesmíme zapomenout na Kazatele, že...
("Když se snažíš slepým vysvětlit, co vidíš, máš tendenci zapomínat, že slepci mají v sobě vnitřní směřování podmíněné jejich slepotou. Jsou jako hrůzný stroj, pohybující se vlastní cestou...mohou tak snadno rozdrtit cokoli, co jim přijde do cesty.")
Teď se trochu propletu v ději zpátky...
Jak jsem slíbila (spíš sama sobě, pokud do třetí knihy najdu ta správná slova), tak je to tady. Ta jedna moje myšlenka ohledně Spasitele Duny. A právě to, proč si myslím, že Herbert pro jednu skupiny čtenářů vytvořil z druhého dílu buď brutální masterpiece nebo nudnou přehlídku čehosi.
Podle mě to záleží na tom, zda vám vadilo, že je to příběh jenom o Paulovi, byť autor má na dlani tolik postav. Ano, je to zakončení příběhu. Jeho příběhu. A tady je ten hlavní problém. Proč konec příběhu takhle? Stylem, že nevíme, co se stalo a víc se nedozvíme? Žije Paul nebo je mrtvý? Proč to je všechno jenom o něm a najednou po dvou dílech čtu Děti Duny, kde je najednou tolik aktérů se svýma linkama, ambicema a úmyslama? Mě přijde, že je druhý díl s tím třetím propojený až neskutečně mrazivě a na jeho konci mi došlo, že dává smysl přesně, jak je to je.
Moje teorii je tedy jasná: jde o to v jakém pořadí autor knihy napsal. Přeci jen, některé části trojky měl napsané před jedničkou. Jako kdyby vytvořil super svět, měl dobrý nápad, ale bál se, že to čtenářům bude málo k jeho pochopení. Tak napsal na to první dva díly. A já musím uznat, že přestože jsem Dunu chválila, skutečné kouzlo a skutečné srdce všeho jsem našla až ve Spasiteli Duny a po přečtení Dětí Duny se to srdce ještě zvětšilo. A přestože jsem právě dočetla neskutečně emotivní, poutavou a hloubavou knihu, druhý díl je u mě stále top.
Proto jsem psala, že pokud dvojka meh, můžete pokračovat třetím dílem. Ten je navíc označován za ještě lepší než první a ta všechna přiznávaná inspirace jiných pochází právě z něj. Ale zároveň bych nikoho nevinila, kdyby skončil po dvojce, protože víc nechce vědět a žít v té naději. Nebo jí vůbec nedočetl, ale bylo by chybou nepokračovat v trojce kvůli světu. Teď už to chápu mnohem víc a líp, než hned po jeho dočtení, kdy jsem byla naštvaná na ty, kterým se nelíbilo. Za těch pár měsíců jsem asi dospěla nebo co. No, spíš to "co". Už mi to v tý moje občas zabedněný palici dává smysl. Není to chyba vás, není to chyba autora, ale v očekávání, která máte. A ta možná byla v první knize pro někoho špatně uchopena.
Čímž se dostávám zpátky ke knize Děti Duny. A tomu, co se v ní postavám stalo, a je vám jasný, že co se stane dál, čeho budou dál chtít dosáhnout, čemu se pokusí zabránit, je prostě jenom neustále vrácení se a opakování chyb těch před nimi, byť si si zvolí jinou cestu. Proto je závěrečná konfrontace tou nejsilnější částí knihy. A proto je tak bolestivé, co řekne Ghanima o budoucnosti na konci knihy.
Z knihy jsem si opět odnesla ponaučení:
Nikonu nevěř. Sám sobě už vůbec ne!
Nesnaž se nic napravit, když druhý o to nestojí!
Děkuju, že jsem toho opět mohla být součástí. Děkuju.
Prostředí a rekvizity zůstávají, příběh absentuje. Pozvolný začátek u knihy z roku 1976 nepřekvapí. Ale ono se to moc nelepší ani dál. Místo vývoje, otáčení v kruhu. Návraty těch, kterých se už čtenář s uspokojením zbavil. Atreidové se ztrácejí v zuřivé písečné bouři intrik na Duně a přitom "nějak" vládnou celému impériu. Další podivnosti kolem chudáka naklonovaného Duncana. Pro Arrakis je najednou nejlepší, aby práce celých generací byla zapomenuta. Nakonec hodně divoká proměna Leta II. a začátek dalšího kruhu, tentokrát s výhledem tisíců let.
Kniha se mi líbila, ale musím před dalším dílem číst jiný žánr. O to více se budu těšit na 4. díl DUNY.
Jsem ráda, že jsem to nevzdala a po slabém druhém dílu se vrátila časem ke třetímu.
Ta propracovanost celého světa Duny mě fascinuje. Místy se v tom člověk může trochu ztrácet, ale podle mě je to cílem - jak se postavy občas také ztrácí ve svých vizích. Nejradši mám ale popisy červa - pohyby, pach ozonu, obavy o jejich vyhynutí… jak kdybych je viděla před sebou. :-)
Mám ráda tu propracovanost a neodbytnost vyprávění. Teď jsem dočetla a hned jdu na další díl
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1988 |  Duna |
| 1993 |  Spasitel Duny |
| 2007 | Děti Duny |
| 2001 | Božský imperátor Duny |
| 1999 | Kapitula: Duna |
Kniha Děti Duny je v
| Právě čtených | 33x |
| Přečtených | 1 074x |
| Čtenářské výzvě | 49x |
| Doporučených | 47x |
| Knihotéce | 456x |
| Chystám se číst | 209x |
| Chci si koupit | 83x |
| dalších seznamech | 2x |
Třetí díl série je za mě rozhodně čtivější než druhý a v mnoha věcech asi i zajímavější vývojem, ale na první prostě nemá. Intriky, zrada, vražda, cizí hlasy v hlavě, posedlost, to je oč tu běží.