Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha

Velmi dobré zpracování na ČRo, díky kterému jsem se ke knize dostala. Humorné, nadčasové. Rozhodně dobrá volba.

Osobně bych to asi nečetla. Ale jako poslechnout si to na ČRo bylo docela fajn.

Audio ČRo: Udělat dramaturgii, aby toto bylo záživné, je neuvěřitelně těžké. Proto oceňuji, že na oné ploše to vlastně funguje dobře a záživně. Hezké přiblížení díla, které bych skoro určitě nepřečetl, ale na poslech to bylo zcela v pořádku.

Bylo mi asi devět let, když jsem viděla film Nekonečný příběh. Pod dojmem filmu jsem se vydala do knihovny, že si půjčím tu nejtlustší knihu a určitě bude tak napínavá. Sáhla jsem po Donu Quichotovi. Knihovnice nic neřekla a půjčila mi ji. Otevřela jsem ji nadšená. Po několika stranách jsem ji zavřela, protože se to nedalo. Střih. Po mnoha letech jsem se dostala ke audio zpracování. A překvapivě mě to bavilo. Ano, hodně příhod bylo vynecháno, protože vůbec nesouvisely s dějem, ale upřímně to nevadilo. Kniha byla velmi zkrácena, ale to podstatné tam zůstalo. Zmoudření Dona Quichota v úplném závěru knihy pro mě byla novinka.

25.04.2026

Poslechnuto v aplikaci můjRozhlas. Nevím, zda by mě čtení této knihy nenudilo, ale poslech byl velice zajímavý.

Příjemné překvapení. Pokud pominu (místy) rozvláčnost textu, dějové linky, které neměly moc význam, či dobové prosazování křesťanství, pak jde o nadčasové dílo, které vyvolá spoustu emocí. Největší strach jsem měl z nudy, ale ta se za celou tu dobu nedostavila ani jednou.

Kniha byla v mnoha momentech vtipná a postavy jsem si oblíbil. Bohužel momenty mezi vtipnými pasážemi bylo nutné se spíše prokousat, než si je užít. Za přečtení stojí, ale já už po ní nejspíš znovu nesáhnu.

Chtěl jsem si přečíst klasiku ale netušil jsem, co mě čeká. Kniha mě ukrutně nebavila, strašně těžce se mi četla. Rytíř Alonso mi neskutečně lezl na nervy svojí "pitomostí" Prokousával jsem se jeho vyprávěním víc jak tři čtvrtě roku, tak dlouho jsme nečetl žádnou knihu. Za mě je to nejtěžší kniha, co jsme kdy četl.

Dílo velmi důležité, ovšem beznadějně zdlouhavé a příliš roztříštěné do jednotlivých mikropříběhů, z nichž jen opatrně vzniká obraz dvou hlavních postav, které se výrazně liší od obecné představy blázna a jeho prospěchářského sluhy. Těžko posuzovat humornost románu, ale právě v místech, kde do popředí vystupuje vážnější stránka, je vyznění silnější. I přes výsměch ostatních a neustále přítomnou fyzickou bolest Don Quijote dokáže ostatní udivovat občasnými záchvěvy moudrosti a snad nakonec dokáže dosáhnout naplnění svého života i bez slavných hrdinských činů a bez lásky své vysněné ženy.

Pouze neústrojný příběh, který základní děj tak trochu narušil, snížil mírně hodnocení. Prostě klasika, kterou je nutné znát.

Ak by sa tento kultový román poskladaný z kratučkých epizód premotivovaného blázna Dona Quijota skladal z nejakých piatich až šiestich príbehov, a tým pádom by sa pretransformoval na formát novely, bol by som úplne spokojný. No príbehov je na nešťastie oveľa viac a v konečnom dôsledku som mal z toho pocit akoby išlo o stredoveký "sitcom". Stále o tom istom, zábavne, ale rýchlo ma to omrzelo. Chápem prečo to bolo, a stále je také úspešné. Svoju pozornosť si zaslúži aj dnes, no nie je to úplne pre mňa. 2* s čisto subjektívneho hľadiska

Kniha pro mne byla milým překvapením. Starou literaturu moc nevyhledávám, asi mi na ní zkazilo názor několik pokusů v minulosti na základě maturitní četby.
Kniha je přes svojí jednoduchou hlavní linku velmi pestrá, chvílemi mi přišlo, že se autor snažil trumfnout Příběhy tisíce a jedné noci, jindy mne překvapila sociální kritika a vůbec některé komentáře k popisovaným událostem. Hlavní myšlenka románu je živá i dnes: dříve to možná byly vybájené rytířské romány, ale dnes se to hemží různými (hlavně asi filmovými) super hrdiny s nadpřirozenými schopnostmi, které se pak děti snaží napodobovat (a diví se, že to nefunguje). Četlo se to, i přes značný objem, dobře. Jako divadlo by tato kniha musela být suprácká.

Klasické, legendární dílo, které by si každý měl přečíst. Když mi kniha přišla do rukou ve škole v rámci příprav k maturitě, trochu mě vyděsilo množství stran. Naštěstí se roman velmi dobře čte a ke konci jsem si říkala, že těch 1200 stránek uteklo až moc rychle. Příběh o zemanovi, který se chce stát rytířem je nesmrtelným dílem.

Do tohoto románu se mi moc nechtělo. Viděl jsem nějaké filmové zpracování, znám příhodu s větrnými mlýny... a vlastně nikdy mi na tom nic vtipného nepřišlo, spíše trapného. Ale pustil jsem se do toho (když jsem viděl počet stran 1200, tak mě skoro omývali). Naštěstí celá kniha je mnohem lepší než kdejaký film. Hlavně díky oddanému společníkovi Sancho Panzovi, který má dobré hlášky a děj lépe posouvá kupředu. Zajímavé je, že souboj s větrnými mlýny zabírá přesně dvě stránky, tak se divím, že zrovna tohle se proslavilo, když zde byly mnohem lepší scénky. Jinak je to samozřejmě plné dalších postav, u kterých se dozvídáme jejich životní osudy, aby se všechno postupně propletlo a zapletlo, že by z toho měl Jára Cimrman radost. Bylo to pro mě překvapení, protože jsem vážně nečekal, že bych dal i jednu hvězdu, ale nakonec se to četlo docela dobře.

Keď tak pozerám na počet strán, zrejme sa mi do rúk dostala nejaká skrátená verzia Dona Quijota. Každopádne prvý diel bol o poznanie vtipnejší než diel druhý a dĺžka diela určte kladne vplýva na moje konečné hodnotenie. Situácie sú zábavne, no po určitom čase v nich badať opakujúci sa motív.

Klasické dílo vyprávějící o zemanovi, jenž se rozhodl stát se rytířem, což ale už v jeho době nedává moc smysl. Bojuje proti větrnému mlýnu, nebo se snaží získat srdce své vysněné paní. Satyrické, komediální, ale jednoduše napsané a hezky čtitelné

Těžko hodnotit legendu, kterou don Quijote bezpochyby je. Z první knihy jsem byl poměrně nadšený, bylo to vtipné, zábavné, k zamyšlení, kdo chce, najde si tam i mnohem víc než srandu... A Sancho je něco mezi sympatickým moulou a pěkným parchantem, skvělá postava. Celkově jsem byl příjemně překvapený, a to i tím, jak jsou některé ikonické příběhy (např. větrné mlýny) rychle pryč a don Q uhání zase vpřed vstříc dalšímu výprasku, s hlavou vztyčenou a poháněn myšlenkou na přízeň své paní, která o tom sice neví, ale to na věci nic nemění... A to všechno v podstatě za humny jeho statku.
Druhá kniha je trochu cimrmanovským Hamletem bez Hamleta, ty sáhodlouhé vyprávěnky náhodných kolemjdoucích mě nijak zvlášť nebraly. A konec je zase dobrý, ba skvělý, a smutný, jako vlastně celý rytíř smutné postavy.

O tom, že Cervantes svou knihou změnil dějiny literatury, nemůže být pochyb. Moudrý blázen či bláznivý mudrc don Quijote de La Mancha a jeho věrný souputník Sancho Pancha, u něhož nevíte, kdy končí jeho hloupost a začíná rozum, jsou zárukou kvalitního literárního zážitku. A pozor, za hlupáky se dají považovat i lidé v jejich okolí, kteří kouzelnou jednoduchost ústřední dvojice využívají pro vlastní pobavení. A můžeme se ptát, jestli Cervantes tak trochu nemířil i na ty, kteří dobrodružství Quijotovo čtou=o) Vůbec tahle kniha v sobě nese mnoho moudrosti a protikladů umě skrytých pod nánosem parodie. Což je věc, které si moc cením na starých dílech.

Dva díly (což jsem nevěděl) dobrodružství a historek jsou velikou hromadou příhod, náhod, nehod a vtipu - ostatně tihle dva pánové tráví víc času na zemi než na Rocinantovi a oslovi - kdy příhoda s větrnými mlýny je spíš poznámkou na začátku knihy (až si říkám, proč se stala tolik slavnou). Jelikož vydání jsou spojena do jednoho, je velmi dobře možné, že pro současného čtenáře je don Quijote velkou dávkou na jeden zátah rozsahem i obsahem.

Ovšem stojí to za to, přestože i tady (abych se inspiroval Panchovými sklony k příslovím) platí, že žák překonává mistra, kde je láska, je také bolest, dělej co chceš a zaplať. A tak Cervantes inspiroval mnoho pozdějších děl, která patří i mezi má oblíbená jako je Sternův bláznivý příběh Shandyho, naprosto fantastický Tom Jones od Fieldinga, ale i třeba Pickwickova dobrodružství od Dickense.

P.S.: pamatujte si, že každého sledují dva druhy kouzelníků/čarodějů. Jedni mu házejí klacky pod nohy a činí potíže, ti druzí nad ním drží ochrannou ruku=o)

Tuhle jsem se zastyděla sama před sebou. Použila jsem v nějakém komentáři přirovnání k donu Quijotovi, aniž bych ho kdy pořádně přečetla. O co jsi lepší než novovští komentátoři - osočila jsem sebe samu - kteří neváhají označit výběr mezi seriálem na Nově a filmem na Nova Cinema za úplnou „Sophiinu volbu“? A tak mě pocit studu vehnal do tohoto románu, který každý zná a někdo ho opravdu i přečetl. Tentokrát do četby poctivé a úplné. Předesílám, že ke knihám prověřeným staletími přistupuji s pokorou a nečekám, že mě budou okamžitě a třeskutě bavit a že nebudu muset vynaložit i určitou námahu.
Dopadlo to tak, že mě to naprostou většinou číst bavilo, opravdu. Kouzelné jsou obzvlášť dialogy dona Quijota a Sancha Panzy (a viděla jsem jasně Dickensovu přiznanou inspiraci v Kronice Pickwickova klubu). Propast mezi oběma, na začátku téměř bezedná, se postupně zasypává Quijotovým uznáváním Sanchova selského rozumu a jeho oddanosti a Sanchovým pochopením Quijotovy šlechetnosti a statečnosti. Quijotova logika blázna je pevná v kramflecích: „Jak je možno, žes za tu dobu, co chodíš se mnou, ještě nepoznal, že všechny příhody potulných rytířů zdají se domněnkami, hloupostmi a bláznovstvím a že všechno dopadne obráceně?“ Je to tak; to don Quijote je skutečný, jeho „tlučení hlavou musí býti opravdové, důkladné a statečné, bez vykrucování a bez přetvářky“, okolní svět si na život jen hraje. V druhém dílu dohání již vydaný (a čtenáři milovaný) první díl obě postavy na další výpravě, což je podstatou dalších dobrodružství - a pro mě i námětem k přemýšlení nad rolí beletrie v mém pojetí světa.