Dům radostí
Helena Šmahelová
Hrdiny této knihy jsou dva mladí, povahově velmi odlišní lidé, on knihovník a ona uklizečka. Zpočátku je spojuje pouze, že oba mají tělesnou vadu a přesto i oni touží po prostém lidském štěstí, což se jim nakonec podaří. Autorka jejich příběh nikterak neidealizuje, ale citlivě se vžívá do mentality postiženého člověka.
Šmahelová je taková klidná a dobře popisná. Od prostoru po pocity v srdci. Od počátku bylo celkem jasné, jak kniha dopadne, přesto ten proces nebyl nezajímavý.
Příběh se mi líbil, i když mě ze začátku štval Jan a jeho narážky na ošklivost a postižení Anděly a zrovna tak mě štvala přihlouplá Anděla se svojí prostořekou pusou. Nakonec nebyli tak špatní - Anděla byla ze srdce dobrák a velmi pracovitá, Jan se také změnil, nechal Andělu vést domácnost a postavil se čelem i k otcovství. I když oběma maminky předurčovaly život v osamění, nakonec se ukázalo, že jim je spolu dobře, i když si vlastně "zbyli".
objevena v knihobudce, Šmahelovápro mne byla vždy pojem, krátký román vypráví o životě dvou postižených lidí kteří před sebou vzájemně odkrývají své nitro a učí se vzájemnému soužití , ač kniha na první pohled působí smutně není tomu tak je velice vřelá ke svým hrdinům ..
Nečekala bych, že mě tato kniha, kterou jsem získala zdarma coby výtisk vyřazený z obecní knihovny, tolik chytne za srdce. Tváří se tak obyčejně... a přitom je to skrytý poklad, obsahující spoustu cenných poselství. Například to, že někdy se v životě dostaneme do situace, kterou bychom si sami nevybrali, ale nakonec od základu změní náš život takovým způsobem, že jsme za to hluboce vděčni.
To je i případ Anděly a Jana. Jejich tělesná postižení jsou vážná a nepřehlédnutelná, ale nakonec zjistíme, že mnohem větším omezením než tělesný stav je pro ně jejich nitro. Zejména pro Jana – zdá se, že touží po svém klidu, svých knihách, bojí se změn a nikdy nevyleze ze své ulity. V podstatě se bojí toho, že na něj bude příliš vidět, lidé o něm budou mluvit, ukazovat si na něj, vysmívat se... nakonec zjišťuje, že těch, kdo to dělají, zas kolem sebe tolik nemá.
Anděla je neřízená střela, živelná a bezprostřední. Svoji lásku projevuje tak, jak umí. Především pro své milované vykoná obrovskou spoustu práce, a to prosím s pouhou jednou rukou, protože druhou nemá. Byla by si ráda i povídala, jen tak, o všedních starostech, což se jí s mlčenlivým a do sebe zahloubaným Janem příliš nedaří. Není to žádná intelektuálka, ale i Jan uznává, že její postoje jsou prosyceny životní moudrostí. Proč o něčem jen číst? Proč to rovnou neudělat?
Mladou dvojici opouštíme ve chvíli, kdy jejich společný život získává pevný řád a je protkán jemnou radostí. Mají k tomu dobrý důvod, a vlastně ne jen jeden! Netuším, zda je příběh smyšlený, anebo předlohou byla skutečná dvojice. Každopádně z počátečních rozpaků a konfliktů vzniklo něco moc hezkého. Vlastně se udál malý zázrak.
Někdy má člověk všechny přepoklady být šťastný – je krásný, zdravý a úspěšný – a přesto štastný není. Příliš mnoho možností někdy vede k neschopnosti rozhodnout se a u rozhodnutí vydržet. Když nám všechno štěstí spadne samo do klína, nemusíme se snažit je sami vytvářet. Na začátku dvojice připomíná pár z pohádky... a pak se to pokazí, snad natruc všem skvělým předokladům... protože proč si nenajít ještě někoho lepšího?
Někdy je dobré nemít příliš mnoho možností, tak jako Anděla a Jan...
...ani mnohé skvělé knihy bych nepřečetla, kdyby toho v polici v nádražní knihovně bylo víc na výběr :-).
Syrová, uvěřitelná kniha. Rozhodně se nedá považovat za oddechovku. Četla jsem před časem a znovu se k ní vrátila, čtivé.
Útlá kniha a tak silný příběh. Mezi Janem a Andělou se rodí vztah. To by nebylo nic zvláštního, ale oba jsou tělesně postižení, Jan je po obrně a má problémy se srdcem a Anděla má jen jednu ruku a znetvořenou půlku obličeje. Oba dva jsou zatíženi neutěšenými rodinnými vztahy, vlastními psychickými problémy a každý je úplně jiný. Jan je vzdělaný, pracuje jako knihovník. Anděla je obyčejná praktická dívka, která touží po láskyplném vztahu. A přece k sobě nachází cestu a krok za krokem se mezi nimi rodí vztah a z Janova neútulného bytu vytváří jejich společný domov.
Po přečtení ve mně zůstaly rozporuplné pocity. On si o sobě myslí, na jaké je intelektuální výši, o ní si myslí, že je jednoduchá. Za žádnou cenu jí nechce, nemá ji rád, ale přesto... Na druhou stranu jednání obou hlavních postav pramení z rodinného prostředí, určitým způsobem je formoval ústav. No, obsahově jsem čekala víc a celkem se ztotožňuji s komentářem kap66.
Helenu Šmahelovou jsem znala pouze jako spisovatelku dívčích románků.)))
K její psychologické próze jsem se dostala až díky této milé knize, ale určitě nebude poslední. Touha po lásce a štěstí se mi líbila.
Četla jsem už před mnoha lety, ale pamatuji si pocit, který asi (určitě) autorka vyvolat nechtěla: postižení lidé nemají právo na rovnocenný vztah, tak nějak si zbydou a láska mezi nimi nevznikne postupně ani na základě např. vzájemné úcty - prostě jsou spolu, protože je nic jiného nečeká. Proto jsem se s touto knihou a jejími hrdiny nemohla ztotožnit.
Rozhodně zajímavá knížka. Hodně mi z ní utkvělo v hlavě a ještě dlouho o ní budu přemýšlet. Jen mě mrzí, že je to vše psáno pouze z pohledu Jana, dost mi chyběl Andělin pohled na věc, i když by asi nebylo těžké uhodnout, jak přemýšlí. Co mě ale opravdu zasáhlo, je to citové prázdno.
Autorovy další knížky
1959 | Velké trápení |
1984 | Stíny mých otců |
1979 | Žena roku 1900 |
1964 | Dobrá mysl |
1985 | Stopy mých otců |
Kniha Dům radostí je v
Přečtených | 42x |
Čtenářské výzvě | 10x |
Doporučených | 2x |
Knihotéce | 12x |
Chystám se číst | 19x |
Chci si koupit | 2x |