Druhé město
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/67_/6718/bmid_druhe-mesto-9eM-6718.jpg
4
473
120
Osamělý hrdina knihy narazí v antikvariátu na knížku psanou neznámým písmem a přinese si ji domů. Tím začíná dlouhé hledání neznámého města, z něhož kniha pochází a jež žije v podivné symbióze s Prahou, na jejích okrajích a na rubu známých prostorů. Vypravěč prochází Prahou za noci, kdy druhé město ožívá, setkává se s jeho obyvateli, svádí boje s jeho zvířaty, uniká před zbraněmi obránců druhého města, sleduje jeho slavnosti a debatuje s jeho kněžími. Přitom se stále snaží porozumět smyslu města, které se před ním rýsuje, a proniknout do jeho středu, který před ním uniká.... celý text
Přidat komentář
Hele, tohle ne. Ajvaze jsem si zkusila ve dvou knihách, což bude asi i finální počet mých přečtených děl od tohoto autora. Co ale říct k Druhému městu? Námět to vskutku není originální (Nikdykde, Kobercové apod. zvládli paralelní světy mnohem lépe), hlavní hrdina je plochý, celý děj se dá shrnout tak, že aktér prochází městem a něco vidí. Nikam to nesměřuje, zápletka neexistuje, popisy dějů a jevů připomínající drogový trip to bohužel nezachrání a nejsou ani k dobru. Být kniha objemnější, určitě bych ji odložila, takhle jsem ji se zaťatými zuby vydržela.
Na tuhle knížku jsem se těšila už od dob vysokoškolských, kdy jedna spolužačka nadšeně básnila o Ajvazovi a tvrdila, že nic víc než druhé město není, ty popisy, ta imaginace, ach...
No tak za mě spíš ach ne. Asi nejsem dost sur-real, asi neumím prohlédnout ty kouty v našem světě, abych zahlédla aspoň střípeček druhého města. Celou dobu jsem si říkala, že to dočtu, abych zjistila, jak to dopadne, jenže konec byl přesně takový jako celý průběh - nic proti originalitě, která se dílu upřít nedá, ale já bych přece jen radši i nějaký děj namísto dokazování toho, co všechno autor ví a dokáže smíchat dohromady.
Také mi to bezprostředně po dočtení připadalo závratně originální, nové, zábavné a současně dokonale snové. Ale jak se to postupně "odleželo", tak nejprve vyvstal jakýsi matný rys "četby pro mládež", skoro jako by to patřilo třeba do časopisu ABC na přelomu 70. a 80. let (nebo to tím bylo aspoň inspirované) a když jsem si přečetl "Nikdykde" od Neila Gaimana a shlédl třeba i animovaný film "Cesta do fantazie", shledal jsem k svému překvapení, že i ta tolik vzývaná originalita je v tomto případě jaksi relativní. Ale ještě větším překvapením pro mě bylo, že ani tato okolnost nesrazila hodnocení nijak výrazně.
Největší předností této knihy je originalita. Na můj vkus je však příliš imaginativní. Moje fantazie nestíhala zpracovávat absolutně nereálné obrazy, a proto jsem se ztrácela v ději. Každopádně je to zajímavá kniha, která si své příznivce najde.
Velmi zajímavé dílo. Dýchá z něj silný pocit snů či dokonce nějaké psychické choroby. Autor si prohrává s realitou a magičností, postavami, místy a jevy, které se objevují jak v Praze, tak v druhém městě. Nejvíc mě asi dostala nebezpečná džungle schovaná za knihovnou.
Mrzí mě, že jsem na toho dílo neměla dostatek času a musela jsem jej číst poměrně narychlo, určitě se k němu plánuji někdy v budoucnu vrátit a věnovat mu více pozornosti.
PS: Pořád nemůžu dostat z hlavy, jak knihovníci zákazníkovi nabízeli knihu s jedlými stránkami, kterou člověk může po dočtení sníst. Nerozchází se to přímo se samotnou filozofií knihoven? Jakápak by za takové nevrácení knihy z důvodu snězení asi byla pokuta? :-)
Měla bych se stydět, je zde tolik nadšených komentářů! Nebudu hodnotit hvězdami, to se prostě nedá. Ponižovat úsilí autora nebudu, a povyšovat nemůžu.
Knih o městě skrytém v druhém městě je víc, a to mě velice baví. Paralelní svět. Situace, kdy někudy jdu a vedle mě či přede mnou je něco, o čem vůbec nevím, co nevidím, a pak se možná otevřou skryté dveře, zajdu do nějaké neznámé ulice a ocitnu se v místech, kde jsem nikdy nebyla a o nichž jsem netušila, že vůbec existují... A budu žasnout, protože je to naprosto jiná skutečnost než kterou znám, a je zrovna tak skutečná, jako ta moje. Tato představa mě odjakživa fascinuje.
Ke knize: snaha byla. Občas také lepím dohromady dlouhá souvětí, snažím se, aby můj jazyk byl básnický... tohle mi není neznámé. Je zjevné, že autor ovládá jazyk, dokáže kouzlit se slovy. Ale čeho je moc, toho je příliš. Začátek jsem četla poctivě, pak s přeskoky až nakonec, kdy hrdinu odváží tajemná zelená tramvaj... kdo ví, kam? Možná že někam do Prčic.
Tímto způsobem zpracovanou povídku či novelu by snad bylo možno unést. Ale rozsáhlý text, v němž není čeho se pořádně zachytit, kde se kupí slova a věty na obrovské promíchané hromady... tak na to můj selský hloupý rozum prostě nestačí.
Věřím, že autor psal knihu krví svého srdce, že v ní žil, procítil místa, která popisoval, a jejich atmosféru. Je to na ní vidět. Chtěl něco říct krásnými zvučnými slovy... ale mě ohlušil a oslepil a musela jsem, bez lítosti, jeho skryté město po krátké návštěvě opustit.
Kniha pro náročnější čtenáře. Děj zasazený do Prahy, prolínání rovin reality a fantazie, bravurní.
Curiouser and curiouser... Nonsensová surreální hra se slovy, obrazy i významy mě bavila. Co skutečně obdivuji je autorova rozsáhlá znalost nejrůznějších oborů a schopnost je geniálně propojit. Pokud se poštěstilo a rozuměla jsem v jedné větě všem slovům (což nebyl častý jev...) věta jako by se najednou rozzářila zeleným světlem druhého města... A přesto... jsem si knihu nezvládla stoprocentně užít, protože jsem si zkrátka nedokázala oblíbit hlavního hrdinu, asi jsem srab, ale měla jsem tendenci zakrývat si oči (metaforicky, u knihy to nepomáhá tak jako u filmu páč se děj vůbec neposune...) a brumlat si pod fousy "bože, kam to zas leze"... Navíc na mě kniha vůbec nevyzařovala pozitivní pocity, ale čišela z ní na mě existenciální krize - to asi nemusí být nic špatného, ale... já nevím. Zkrátka mistrné zpracování, které jsem si ale zdaleka neužila tak jak bych měla....
Úžasná kniha, surreálno, magický realismus a další a další. Ne nadarmo se jmenuje takhle i jedno naše nakladatelství. Tajemný svět pod ulicemi Prahy, záhadné bytosti, nádherný popis "strukturovaného času". Do jazyka prostupuje výtvarné cítění, čtenář může jen žasnout nad autorovou fantazií a jeho asociacemi převedenými na papír i do pražského podzemí-jinozemí...
typ knizky, ktory nechcem docitat. pre mna je Ajvaz nad vsetkymi spisovatelmi ku ktorym somsa zatial dostala
„jako každý jsem mnohokrát v životě minul pootevřená dvířka jinam ...a přitom se možná ... za hranicí opravdu skrývá pramen tvarů našeho světa“... možná byste je ale měli minout taky, protože pak ... „život se stane málo srozumitelnou rolí v nekonečném představení obscénního mýtu ...“
Hranice není vzdálená, netáhne se na obzoru nebo v hlubinách, nejspíš se nachází v té nejtěsnější blízkosti, v šeru okrajů našeho těsného prostoru, a my koutkem oka pořád nahlížíme, aniž bychom si to uvědomovali,.. že jsme se nechali zavést k okrajům těch ponurých končin, ... že se díváme do chodeb, které vedou do tmy ...
... přesně tohle je ta chvíle, kdy najednou zjistíte, třeba, že je nejspíš „mnoho různých Čín, na jejichž okraji žijeme“ :-) ...a nebo se vám najednou vybaví vzpomínka, kdesi zasutá ... „jak se líbáš s krásnou umělou dívkou (vždycky tě víc přitahovaly umělé ženy, rozněžňovalo tě tikání jejich koleček, když vedle tebe ležely v tichu noci), než s dívkou, jež žila“ ... prostě, kdo ví, co tam najdete? :-) ... "Někdo objevil ráno na zvlhlém koberci v obývacím pokoji živou, svíjející se mořskou hvězdici, jiný čekal v noci na malém nádraží na vlak a pak nastoupil do vagonu, jehož vnitřek tvořila studená gotická kaple“ ... vlastně se neví, „jak vypadá a kdo v něm žije, ... jaký vztah k nám mají jeho obyvatelé, jestli jsme lhostejní sousedé, jestli náš vymezený prostor je čísi kolonií nebo jestli se za zdmi chystají k válce...“, je to trochu děsivé, že? ... najednou už necítíte potřebu vydat se na průzkumnou výpravu ... překročit tu hranici ... jenže jsou tu tací, kteří jsou plní touhy poznat tajemství světa ... protože podněcuje netrpělivost ... protože tušíte, že doopravdy žít budeme moci až potom, až se vrátíme z té druhé strany...
„Už dříve jsem měl často pocit, že půdorys zvyků, který vytváří náš svět, je jako ornament mozaikové podlahy v Knóssu, jehož strnulé linie prý zachycují dráhy pohybů rituálních tanečníků, maskovaných postav, které už dávno odešly: máme naději, že tam za hranicí konečně uvidíme prvotní tanec, jehož stopou je náš svět."
... někteří to ale vidí úplně jinak ...
„Ne, myslím, že nemá smysl odcházet," řekl tiše. „Šperky ani nestvůry už mě nelákají. Třeba se za hranicí opravdu skrývá pramen tvarů našeho světa, ale stejně bychom mu nemohli nikdy porozumět, nemohl by pro nás mít žádný smysl. Smysluplné a pochopitelné je pro nás jen to, co se pohybuje v drahách našeho světa, co sleduje linie našeho knósského ornamentu, ať je stopou po tancích vznešených bohů, nebo záznamem o křepčení opilého démona. O prvotním tanci bychom nemohli promluvit, protože řeč selhává před tím, co tu bylo před vznikem ornamentu, prvotní tanec bychom dokonce nemohli ani uvidět, protože vidění je natolik vrostlé do sítě známého smyslu, že to, co se neživí tímto smyslem, by pro nás zůstalo neviditelné."
„Ale co mořská hvězdice na koberci, vagonkaple, co knihy s tajuplnými písmeny?" ... tak to už budete muset, milí čtenáři, zjistit sami ... stačí najít v sobě odvahu ... a podívat se tím směrem ... pustit se do té tmavé chodby ... tajuplný, téměř pětihvězdičkový, příběh tu na Vás čeká :-) ...
PS: ... téměř, protože máte v ruce na jedné straně téměř dokonalý filozofický text a na té druhé, mírně nedokonalý příběh, který, za mě jednu hvězdičku smazal a poslal ji do té jiné Číny ... kde teď asi trochu bloudí :-) ... jako celek ale držíte v rukou výborný surreálný příběh, který si Vaši pozornost plně zaslouží :-) ...
... možná se ptáte, a co tedy bylo s těmi mořskými hvězdicemi, vagonkaplemi, a knihami s tajuplnými písmeny?
„To jsou jen věci náhodou vyvržené na náš břeh, které jsme na základě falešných podobností s našimi zkušenostmi obalili jakýmsi náhradním významem. Drží nad námi ochrannou ruku starostlivé a lstivé božstvo gramatiky, které zahaluje tváře nestvůr;řekneme: ,ta věc je záhadná' a ,ta událost je tajuplná', ale tím už strašnou přítomnost věci a události, jejich černé bytí, s ničím nesouvisející a vzpírající se pohledu, nenápadně oblékáme do adjektiva jako do starého obnošeného obleku, a vykazujeme jim tak místo ve světě. Nedá se nic dělat, ať obrazec na mozaikové podlaze narýsoval kdokoliv, zůstává naším vězením a naším domovem.“
... věčnou hrou smyslu a významu :-) ... mimochodem ... „Pořád se ve mně ozývá pocit, že i my jsme měli kdysi jakýsi podíl na prvotním tanci ...“ :-).
Je to jako když mi osamělý člověk postižený životními prohrami vypráví svůj sen. Ale není to jen pouhý sen, je to hledání cesty z osamělosti, ze stereotypu každodenního života a vzorců chování, které člověku brání podívat se za okraj, které ho vlastně nutí bát se temných koutů, protože v nich se schovávají ty příšery, jež si s sebou nese. Ale je to taky hold tajuplnosti Prahy a její kráse a vlastně i obyčejným věcem, které kolem sebe máme, ale vůbec je nevnímáme. Je to dobrodružná procházka Prahou a životem. A jak už tu bylo mnohokrát řečeno, je to napsáno krásným, košatým jazykem, takže je to i hold češtině. Bylo příjemné prožívat s hrdinou tohle dobrodružství a nechat se unášet na vlnách krásných slov, vět a souvětí.
Když se z noci, kdy se setkáváme s Druhým městem, stane den a my jej opět potkáme, potom jsme připraveni stát se jeho obyvatelem.
Kniha se čte trošku hůře, místy uniká její smysl, ale nakonec se z toho člověk částečně vymotá a konečně může z plic vypustit zadržovaný vzduch, který tajil již od začátku.
Pokud nemáte rádi popisy, dlouhá souvětí, u který musíte občas zastavit a lehce zmatený obraz, který si lépe nejde představit, potom sáhněte po knize vedle této. V opačném případě se do ní směle pusťte.
Kniha prezentuje vyprávění o hledání smyslu, bez porozumění. Stejně jako hrdina je i čtenář vržen do vět, jejichž slovům rozumí, ale konkrétní smysl nemají. A tak stejně jako hrdina, musí i čtenář odhodit tuto touhu po odhalení smyslu a nechat se unášet proudem událostí, které se nakonec přece jen alespoň trochu objasní, dostatečně na to, aby člověk viděl smysl v odkazování v rozhovorech, ale zcela nedostatečně k vybudování uceleného smysluplného obrazu. Každá tato naděje na pochopení je rozcupována dalšími událostmi a možnost konečného pochopení je autorem rozdrcena poustevníkem, jenž promluvu ptáka Felixe, dávající alespoň rámcový smysl celému fungování dvou světů a šanci na nalezení středu všech událostí, popírá jako správnou, omezenou pouze na fungování právě Druhého města, nikoli na všechny možné světy, se kterými se lze setkat.
Velkým zklamáním je autorovo explicitní vyjádření tohoto smyslu díla. Nepochopil jsem proč se tak stalo, jelikož tento smysl v dekonstrukci smyslu mi byl jasný už v polovině knihy a pokud bych měl čekat na toto odhalení až od autora (skrze explicitní vyjádření samotného vypravěče), honil bych se za smyslem déle než sám hrdina a celé čtení by mi přišlo silně bezpředmětné. Tento krok, který asi měl působit jako velké odhalení, měnící celý pohled na poskytnutý text, v tomto případě zapůsobil zcela opačně. Knihu bagatelizoval, zpřízemnil ji. Pravděpodobně se jedná o utěšení méně vnímavého čtenáře, ale ani v tomto případě jej nepovažuji za správný, jelikož pokud si čtenář neprochází tímto zjištěním v průběhu čtení, explicitní odhalení mu na posledních stránkách již nepomůže, pokud se k nim vůbec dostane.
Vydržel jsem číst do konce páté kapitoly, pak jsem to vzdal. Ztrácel jsem se v ději, kt mi místy přišel až nesmyslný.
Hrozně zvláštní knížka, spíše lyrická a plná pošmourných snových obrazů. Nic jsem o ní nevěděla a jde o mé první setkání s Ajvazem, tak jsem ani z výsledku nemohla být zklamána. Je fakt, že se tam vlastně moc neděje a celé je to postaveno na bloudění neznámým světem prolínajícím se s naším, podníceném pocitem neukotvenosti hlavního hrdiny, ale já se bavila. Jednou za čas je takovýto abstraktní příběh prostě příjemná záležitost :)
Ajvazovy povídky mne oslovily mnohem více.
Tady jsem se začítal hůře. Chvílemi jsem měl pocit, že jde o pouze artistní se předvádění. Zrnka zajímavých myšlenek se rychle rozmělnila v toku dlouhých krásně znějících, avšak vyprázdněných vět. A to jsem v minulosti míval pocit, že mi surrealismus vyhovuje. Tady ne.
Zkusím ještě nějaký Ajvazův román. K Druhému městu se ale nevrátím.
Štítky knihy
Praha surrealismus magický realismus rozhlasové zpracování absurdno
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Kniha Druhé město je v
| Právě čtených | 13x |
| Přečtených | 623x |
| Čtenářské výzvě | 82x |
| Doporučených | 55x |
| Knihotéce | 168x |
| Chystám se číst | 312x |
| Chci si koupit | 63x |
| dalších seznamech | 11x |
Nádherné, učůrávám blahem