Druhé město
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/67_/6718/bmid_druhe-mesto-9eM-6718.jpg
4
473
120
Osamělý hrdina knihy narazí v antikvariátu na knížku psanou neznámým písmem a přinese si ji domů. Tím začíná dlouhé hledání neznámého města, z něhož kniha pochází a jež žije v podivné symbióze s Prahou, na jejích okrajích a na rubu známých prostorů. Vypravěč prochází Prahou za noci, kdy druhé město ožívá, setkává se s jeho obyvateli, svádí boje s jeho zvířaty, uniká před zbraněmi obránců druhého města, sleduje jeho slavnosti a debatuje s jeho kněžími. Přitom se stále snaží porozumět smyslu města, které se před ním rýsuje, a proniknout do jeho středu, který před ním uniká.... celý text
Přidat komentář
Nedala by se tenká hranice mezi městem a druhým městem brát jako hranice mezi psychickou normalitou a nenormalitou? Vím, že to tak autor zcela jistě nemyslel, to by s tak lehkým srdcem nenechal hlavního protagonistu zmizet v jeho chaosu, ale mně to jiný smysl nedává.
Neptejte se mě, o čem to bylo. Nevím. Ale bylo to pěkné, takové snově poetické.
A líbí se mi obálka.
Ovšem autor má neskutečně zajímavý a bohatý jazyk.
Fialová kniha, zelená tramvaj, svět těsně za ohybem, imaginace, sníh, sníh a sníh.
Některé pasáže byly krásné ("Svět, kde záhyby látek jsou důležitější, než obličeje a mají svá jména", klaviatura vlnící se přes několik vesnic), některé nápady vtipné (pidisobi krmení senem v podstavcích soch na Karlově mostě) a něco byl naprostý galimatiáš (proslovy kněze, řeč přednášejícího na fildě) - z toho jsem měla dojem, že autor vzal několik libovolných slov, nasypal je do mísy, pečlivě zakvrdlal a vysypal zpět na papír :).
Fajn čtení.
Druhé město je imaginativní trip kamsi do prostoru zdánlivě podobného našemu, ale zárověň tak nepodobného, jak jen je to (ne)možné. Nonsens prostupující touto knihou je dovedený k dokonalosti. Prostory, které nemůžou existovat, a děje, které se nemůžou dít, jsou popisované nádherným jazykem, který nedává smysl, ale přesto při čtení tento celek vytváří divoké obrazy, které je nadmíru zábavné si představovat. Čtení je výborný zážitek a za sebe můžu říct, že i ve skutečnosti jsem pak přemýšlel nad vnitřky soch, drapériemi kabátů a zadními prostory šatních skříní...
Mnohovrstevná kniha, o které by se dalo hovořit hodiny a hodiny a nebo také vůbec, protože je těžké o ní říci cokoliv smysluplného. Ze začátku jsem ničemu moc nerozuměla. Nechápala jsem, proč se děj v podstatě nikam neubírá. Pak mě napadlo, že autor asi jen vydal svoje zážitky z všemožných halucinací a snových tripů, které si navodil používáním psychotropních látek. Tahle myšlenka mi vydržela dost dlouho.... Pak jsem si uvědomila, že ale některé věci vnímám stejně nebo hodně podobně. Že vím, že naše lednička vypráví příběhy hlasem neznámého muže v nejlepších letech a v našich šuplíkách se odehrávají krvavé bitvy kancelářských potřeb, protože když z nich něco potřebuji, je to většinou rozbité...
Pak mě také napadlo, že v textu se skrývá jistá kritika a varování naší spotřební společnosti, naší potřebě honit se za adrenalinovými zážitky v cizích zemích, přestože neznáme ani vlastní sousedy. Pousmání se nad naším hladem po jednoduchých radách samozvaných koučů, léčitelů a bohatých mužů, od kterých hltáme poučky, jak být šťastní a "za vodou" za pár dní a na celý život, přestože každý den od sebe vědomě odháníme svoje děti, partnery a přátele svojí sebestředností.... A nakonec jsem se obloukem vrátila k jednoduchému leč bezbřehému okouzlení z plynutí textu, který má v sobě poetičnost, fantazii a fúzi tolika neslučitelného, jako život sám.... Krása.
Tak jsem si to po čase přečetl podruhé. A podle nejvyšších očekávání opět skvělé. Originální, překvapivý, tajemný příběh o tušených věcech, které Ajvaz formuluje s naprosto jedinečnou obratností.
Téma i prostředí jsou výborné. Zimní Praha a její skrytá noční paralela, to se mi líbilo moc.
Ale:
Ty surreálné a dadaistické obrazy byly někdy až tak velká exhibice, že by to zamotalo hlavu i Borisovi Vianovi a Lewisovi Carrollovi. A že ti dva se v šílenostech nenechali zahanbit a já je žeru. Tady toho někdy ale bylo tak moc, že už se mi to nechtělo ani představovat.
Některé scény ovšem byly skvělé, třeba rybí slavnost se vážně povedla. A atmosféra Druhého města mi často evokovala obrazy de Chirica, ta se taky povedla. Některé momenty byly i úsměvné, třeba školní výuka ve vlaku (pokud to nevíte, gramatika je aplikovaná démonologie!). Otázka je, zda záměrně.
Rozhodně to stojí za přečtení, je to dobré. Ale asi bych to víc ocenila někdy v gympláckých dobách:-)
Zpočátku se ne a ne začíst, bořil jsem se do spousty textu bez odstavců, bylo to hrrr, říkal jsem si, že někdo musel vyměnit obálku a tiráž, že tohle nemůže být to slovutné Druhé město. Avšak pomalu se vše začalo skládat dohromady a vše se složilo (byť nepochybuji o tom, že mi něco uniklo).
Hybridní světy jsou základ úspěchu dobrý fantasy a to Ajvaz ctí. A ještě více bych to ocenil, být občan pražský či alespoň v Praze znalý - nicméně i tak se jednalo o zajímavou exkurzi.
Výborné nonsensové promluvy postav a prolínání obou světů do sebe (moment, kdy se najednou zjevil například napíchnutej žralok v hospodské televizi, bomba).
Fantazie Ajvaze je vskutku opulentní - kde jinde mohou být k vidění lasičky zapřažené do sání tlačící videokamery či lítající rejnoci („Rejnok zvolna letěl nad růžovým mořem (...); bylo mi jen líto, že rejnok má obě oči na horní polovině těla a nemůže krásný východ slunce nad mraky vidět“. s. 118)
Všechny myšlenky jsem zřejmě nezachytil, každopádně hledání jakéhosi středu je famózním prvkem. Periferie vždy skýtá pozoruhodnosti...
Bez ilustrací bych se zřejmě obešel, nicméně jsou přinejmenším povedené.
Magický realismus jak hovězí a nebejt zhejčkanej laplatskou fantastikou, tak jsem z toho ještě na vyšší větvi.
„(...) Zapomněl jste asi na doby, kdy jste byl sám ještě mořskou obludou a kdy jste v čele gangu utopenců za nocí vykrádal kiosky na pobřeží.“
Ale historik se nenechal zastrašit: „Těší mě, že jste si vzpomněl,“ řekl kousavě, „je to myslím poprvé od doby, kdy jsem vám zachránil život, když jste v depresí chtěl sníst rostliny vyrůstající ze zapomenutých klaviatur.“ (s. 54)
Michal Ajvaz je doslova posedlý hledáním smyslu a významu znaků všeho druhu. Dlouhou dobu jsem žila v Praze, takže Druhé město pro mě má kouzlo. Ale trochu mi scházela zřetelnější dějová linie, až v závěru se všechno trochu začalo skládat dohromady. Druhé město stálo za přečtení, ale jednou mi to stačilo. Uklidňuje mě, že sám autor říká (ve Čtenářském deníku ČT), že prostě jen psal pro tu radost ze psaní, že tím nemyslel nic víc než to, co napsal. Ovšem prostor, který se otvírá pro interpretaci každého jednoho čtenáře, je téměř nekonečný.
Zajímavá kniha plná rozporu, jejíž čtení ztěžují metafory. Od čtenáře vyžaduje určitou dávku schopnosti přijímat chaos a nonsens, a především se jich nezaleknout.
Pro mě asi nejvíce rozporuplná kniha, kterou jsem kdy četla. Každou druhou stránku jsem přemýšlela, jestli číst dál nebo tuhle knihu zaklapnout a s čtením přestat. Zvědavost byla ale silnější a hranice druhého města mnou postupně prorůstaly natolik, že jsem se pak už nemohla odtrhnout od čtení.
Nesmírně těžké pro mě bylo nějak racionálně uchopit všechny ty metafory a ve většině případů se mi to ani nepodařilo. I přesto si myslím, že jsem knihu, nebo spíš její děj jakž takž pochopila, i když smysl jako takový mi stále uniká.
Když ale vytrhnu z kontextu některé výroky autora, našla jsem v nich hlubokou životní pravdu. "Je to jen tvé hledání středu, co tě od středu vzdaluje. V okamžiku, kdy jej přestaneš hledat, kdy na něj zapomeneš, zjistíš, že jsi jej nikdy neopustil. ... Není množství středů, je jen jeden střed, jeden počátek, ten je však celý ve všem, co z něho vyrostlo. Návrat je jen metafora, ve skutečnosti je návrat vždy jen rozpomenutím se na to, že jsme vlastně doma, že jsme domov nikdy neopustili. ... Bytí je plamen, který vyšlehl a který jednou zhasne - jak chceš v plameni oddělit, co je původní a co je odvozené, jak chceš hledat střed plamene? Plamen je celý středem..." (s. 71)
Ať už je to o hledání pravdy, Boha, štěstí, lásky atd. Dosaďte si za slovo "střed" cokoliv jiného a jste tam - uvnitř i vně. Vše totiž vychází z nás samých. Nic nelze najít někde jinde, někde mimo, někde za nějakou hranicí, kterou musíme překročit. Kdepak - to vše je v nás. Hledáme TO a přitom nevíme, že TO máme stále, že jsme TO nikdy neztratili ani neopustili. Jen zapomněli. A tak je třeba se rozpomenout...
Za mne ne. Líbí se mi představa paralelních světů a jako námět na knihu výborný nápad. Ne ale u této knihy. První kapitola mě zaujala, děj odehrávající se v antikvariátu, v zimě, padá sníh. Už to temno je tam. Pak ??????????????????? a poslední kapitola, kterou jsem dočetla, protože jsem chtěla vědět, co bude na konci (třeba probuzení se doma v posteli?) a možná trochuze setrvačnosti. Závěr mě ani nepřekvapil. Chvílema jsem se styděla, že nemám takovou představivost (tekuté psací stroje pomazané marmeládou ???), a pak jsem si uvědomila, že to není ve mně. Značnou část knihy jsem se snažila rozluštit metafory, ale pořád se mi tam vkrádala myšlenka, na čem autor jel. Ještě, že to bylo tak krátké.
V prváku na gymplu nám ta kniha přišla magická, neuvěřitelná, plná fantazie... byla zlatá devadesátá, chodili jsme po Praze v místech, kudy chodil autor a hledali znaky druhého města. Tak jsem ji vytáhla z knihovny, když do věku podobného došla další generace. Dcera ji smutně odložila po pár stranách, že teda nechápe, co jsem na tom viděla a já s odstupem taky nechápu. To kouzlo za ty roky prostě někam vyprchalo.
Skvělý únik do jiného světa, krásný jazyk a samá překvapení! Moc dobrý počin.
Jeden z nejzajímavějších fantaz, do které se člověk ponoří naplno hned od začátku a nevypne až do konce. Celé dílo je protkáno filosofií, že vše má své paralely, o kterých asi nemáme ani tušení. Postavit tuhle myšlenku na příběhu noční paralelní Prahy byl naprosto skvělý nápad.
Jedno z nejlepších fantasy čí jak to nazvat, co se mi dostalo pod oko. Zajímavá myšlenka, čtivě podaný napínavý obsah s myšlenkou, která zaujala, jazykově pestré.
Tak tohle je jízda. Uvolněte se, odhodte veškeré zábrany a nechte se vtáhnout do kouzelného fantazijniho paralelního světa, který nezná naší logiku, pojem normalnosti ani naše hranice.
Fantasmagorická jízda Prahou se souvětími dlouhými přes půl stránky, ve kterých se absurdní informace nabalují jak sníh na sněhovou kouli poslanou z kopce. Zajímavý, neotřelý zážitek pro čtenáře s větší fantazií (a tipuji, že nekonečný a zmatený zážitek pro čtenáře s menší fantazií).
Podruhé přečteno s odstupem téměř dvaceti let a podruhé jsem se nechával unášet neskutečnou fantazií autora. Naprostá pecka a moje srdcovka.
Štítky knihy
Praha surrealismus magický realismus rozhlasové zpracování absurdno
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Kniha Druhé město je v
| Právě čtených | 13x |
| Přečtených | 623x |
| Čtenářské výzvě | 82x |
| Doporučených | 55x |
| Knihotéce | 168x |
| Chystám se číst | 312x |
| Chci si koupit | 63x |
| dalších seznamech | 11x |
1.11.2020 - 4,5*
O Michalu Ajvazovi jsem slyšela kdysi na střední škole. Přišel mi zajímavý a řekla jsem si, že si od něj jednou určitě něco přečtu. Jak to tak bývá, trvalo doslova roky, než se tak stalo. A stejně mě musela do obličeje praštit jistá recenze, abych se k tomu dokopala. Ano, koukám na tebe, K. *smích*
Ta kniha mě okouzlila. Už od prvních stránek. Náhle jsem se vrátila do doby, kdy jsem začínala číst. Když jsem byla podstatně mladší a fantasy literaturou nepolíbená, držela v ruce knihu Čarodějův synovec od Lewise (ne že by si knihy byly až tak podobné. Narážím spíše na ten úžas nad neprobádanými kouty reality, cizími zeměmi a novým světem, který je hned vedle našeho, místa hned na dosah ruky, pokud se člověk správně podívá.). Znovu jsem užasla nad tím, kam nás příběh může zavést, jaké kouzlo se skrývá mezi obyčejně vypadajícími řádky, jak i ten největší nesmysl náhle dává dokonalý smysl.
Je to podivná kniha, ale mně se strašně líbila. :)