Druhá strana řeky

V knize současné české spisovatelky Nory Eckhardtové z roku 2024 se setkáme s dvěma příběhovými liniemi. V blíže neurčené minulosti se odehrává tragický příběh voraře Jakuba a jeho snoubenky Loty, v současnosti se setkáváme s mladíkem Adamem, pátrajícím po ztraceném otci, a jeho přítelkyní Juditou. Mezi oběma příběhy protéká řeka Černá. Posloucháno s ČRo jako čedba na pokračování. Účinkuje: Martin Písařík

Celkem zajímavý, dvoudějový román s prvky magičnosti a prvky krimi, které se nakonec povedlo nějakým způsobem propojit, skrze řeku.

Vyprávění psané velmi poutavým stylem si mě získalo už od prvních stránek. Román rozvíjí dva příběhy odehrávající se v odlišných časových rovinách, které k sobě váže především řeka Černá — přírodní i téměř nadpřirozený živel, jenž výrazně zasahuje do osudů hlavních postav v minulosti i v současnosti. Autorčině vyprávění se daří navodit tajemnou až magickou atmosféru, zvláště v historické lince kolem party vorařů, kde ústřední dvojici tvoří Jakub a Lota. Právě tato část působí nejpřesvědčivěji, i když její závěr není zcela dotažený. Současná dějová linie s Adamem a Juditou je naopak místy poněkud překombinovaná, včetně detektivní zápletky. Velmi působivé jsou však snové pasáže, které nenápadně propojují přítomnost s minulostí a dodávají příběhu zvláštní, téměř snový rozměr.

Četlo se to vlastně docela dobře, začátek docela navnadil. Byla jsem vážně zvědavá, jak ty dvě naprosto nesourodé roviny do sebe zapadnou ... ale čím více stran bylo za mnou, tím mě kniha méně bavila až přišelo "rozuzlení", které sešup završilo.

(SPOILER) Strhávám jednu hvězdu za závěr… konkrétně za závěr děje, který se odehrává v přítomnosti. Asi jsem popravdě čekala nějaké větší tajemno, než mafiány. Na to, že celá kniha je vlastně mysteriózní, je závěr jak vystřiženej z bondovky. Moc mi to tam prostě nesedí. Na druhou stranu děj z minulosti nemá vůbec chybu. Jen mě trochu mrzí, že zde nejsou odhaleni vrazi.

Musela jsem si zvyknout na přeskakování v čase. Období vorařů mi přišlo plné anachronismů. Ale příběh byl poutavý a záhadný. Byla jsem zvědavá, jak vše dopadne a nedokázala jsem se odtrhnout. Tak dávám pět hvězd, i když jsem měla drobné výhrady.

Docela jsem měla v hlavě guláš. Asi brzy zapomenu o čem to bylo. Jen si budu pamatovat Martina Písaříka coby skvělého čtenáře. Za to má jedničku s hvězdičkou.

Poslechnuto na ČRo, výborně načetl Martin Písařík, za to je jedna hvězda.
Jinak to nemá hlavu ani patu. Teda autorka to na začátku rozehraje celkem dobře (za to druhá hvězda), ale čím dál, tím větší nesmysly. V tištěné podobě
bych to zahodila. Do řeky třeba.

Audiokniha Čro. Martin Písařík ji moc hezky načetl, dobře se poslouchala. Ale obsahově mě to nechytlo...ani jedna dějová linka.
SPOJLER :
Zvláštní trojúhelník Lota, Bílý a Jakub... tajemné lahvičky s bůhvíjakým halucinogenem, tajemná samotná Lota, tajemný samotný Bílý, tajemné všechno, kromě Jakuba, ten jediný byl normální.
A druhý příběh... tajemná Judita, tajemné zmizení otce, tajemná skříň a ta druhá věc, co visela na zdi. A ta mafie ve spolupráci s bezdomovci na konci mě fakt rozesmála.
Přesto nelze knize upřít, že mě celou dobu držela v mírném napětí, jak ty příběhy spolu souvisejí a kam vlastně spějí. Bohužel žádné wow se na konci nekonalo. Okamžitě zapomínám.

(SPOILER) Ačkoliv mě deptalo, že vždycky v tom nejnapínavějším děj přeskočí o století (či dvě) dopředu nebo dozadu, tohle není ten důvod, proč strhávám hned dvě hvězdičky. Tím je až závěr, který se vážně nepovedl. Celou dobu se příběh, vlastně oba příběhy, hezky vinuly jako ta řeka. Všechno to krásně spělo k závěrečnému propojení obou dějových linek, k rozluštění záhady a k ukončení zbytečných krveprolití. Nevadil mi ani přeslazený vztah Adama a Judity, ani historická nevěrohodnost. To člověk bere jako pohádku a nemusí hned ve všem hledat literaturu faktu. Nakonec se mi začalo líbit i to skákání tam a zase zpátky. Ale ta celá zbytečná pasáž s falešným zmizením knihu srazila na kolena. Osobně bych byla radši, kdyby knížka končila tím, že zmizení Adamova táty zůstává nevyřešené.
Ovšem odnáším si jednu životní moudrost, se kterou ostatně souhlasím odjakživa, akorát jsem ji nikdy tak pěkně a pregnantně nevyjádřila. Horší než pavouka najít je pavouka ztratit.

Zpočátku to vypadalo nadějně, ale ještě ani v polovině jsem netušila, co si mám o celé té Lotině lince myslet, a ke konci jsem se musela několikrát přesvědčovat, jestli jsem nepřeskočila stránku nebo rovnou celou kapitolu, protože to absolutně přestalo dávat smysl.
Škoda.

Dobré oko pro detail a cit pro krajinu, to Hájíčkovi nelze upřít. Příběh mě ale úplně nestrhl – postavy mi místy splývaly a tempo bylo pro mě až příliš pozvolné. Neurazilo, ale ani hluboce nezarezonovalo.

Magie a mysteriózno nejsou moc pro mne, ale dlouho byly oba příběhy vcelku střízlivé... Pak autorka začala na obou časových stranách hodně přidávat, živá voda, elixír, naštvaná Černá, oběti řece... Ale dočetla jsem.
Příběh současný byl hodně přitažený za vlasy, zmizení otce převelice nepravděpodobné (řešení hlavolamů naznačeno jen velice okrajově, přitom mělo být hlavním vodítkem). Příběh v minulosti nebyl úplně dotažený do konce, zato se prolnul do současnosti (dívka v modrém pod hladinou)... Minulost nebyla úplně přesně ukotvena v čase (zřejmě nejpozději polovina 19. století), ale přesto mi pár věcí nesedělo, ...aby spolu dva mladí snoubenci z dobrých rodin víceméně žili, otevřeně, před svatbou, anebo použít krbové zápalky?
Trochu mi taky vadilo, že prakticky až do posledních stran používá autorka jiná místopisná jména než ve skutečnosti (Černá = Vltava), pak najednou se vynoří Svatojánské proudy či Pikovice. Nepochopila jsem důvod pro tuhle změť (nebezpečné proudy u vorařů bychom jistě identifikovali správně i bez jejich autentického označení).
Takže lepší průměr (koneckonců mě kniha udržela při čtení v jistém zájmu o vyústění).

Na knihu Druhá strana řeky jsem byla dost zvědává a mám velkou radost, že mě oslovila přímo její autorka s prosbou o recenzi. Od Nory Eckhardtové jsem četla Knihu, kterou posypal hvězdný prach, která se mi moc líbila a rozhodně jí můžu doporučit. Kromě snové obálky nabízí i zajímavý příběh.
.
Ani Druhá strana řeky obálkou své čtenáře nezklame. Není nijak přeplácaná, je v krásných odstínech se zajímavými lesklými detaily a na mě působí tajemně, a to mám u knih ráda, když mě obálka provokuje záhadností ke čtení. Dokonale se tak hodí k příběhu, který na stránkách čeká.
.
Už podle názvu je jasné, že řeka tu bude hrát velkou roli. V tomto případě je to řeka Černá. Sleduje generace lidí, občas je divoká, jindy klidná. Má svá tajemství a co si vezme, to už nevrátí. Je to temnější téma, a stejně tak jsem vnímala i knihu, ve které si autorka krásně hraje se slovy ale i s představivostí.
.
V knize najdete detektivní zápletku, ale hlavně dvě vypravěčské linky z minulosti (postavy Loty a Jakuba) a současnosti (tady najdete Adama a Juditu). Linky se po jednotlivých kapitolách pravidelně střídají. S různými časovými pohledy mám obyčejně problém, jsem trochu hyperaktivní čtenář, ale tady mi stačilo několik stran abych se chytla a věděla kde jsem. Musím říct, že k vlastnímu překvapení mě více bavila minulost, byla místa, kdybych přítomnost snad ani nepotřebovala.
.
Autorka mě opět překvapila a možná ještě více, než u Knihy, kterou posypal hvězdný prach. Druhá strana řeky Vás pohltí a nepustí, dokud se nebudete blížit ke konci, stejně jako řeka a věřte mi, že břehy v podobě pauz od čtení potřebovat nebudete. Bylo to temné, s tajemstvím i vyšetřováním, nemluvě o skvělých postavách. Nechápu jak to autorka dělá, ale opět dala dohromady neskutečný příběh, který si ráda časem přečtu znovu.

Nemůžu se zbavit dojmu rozpolcenosti. Na jednu stranu se hezky buduje napětí, na druhou stranu mi přišlo, že se strašně dlouho jen naznačuje a pořád nic neděje. Začátek závěrečné pointy mi přišel strhující, ale zase to závěrečné rozuzlení mi přišlo strašně těžko uvěřitelné. Stejně tak postavy... Dějová linka ze současnosti je zajímavá, ale když vedle ní postavíte Lotu, tak se jí prostě nevyrovná. A takhle bych mohla pokračovat. Rozhodně ale příběh stojí za přečtení.

Dvě dějové linky - minulost mě bavila hodně, současnost mi přišla nadbytečná, i když chápu že pro konečné vysvětlení v knize být měla. Je to lehce mysteriózní příběh se zázračným elixírem a tajemnou řekou Černá. Líbilo by se mi, kdyby byla linka z minulosti více rozvedená, třeba i do samostatného příběhu, tajemný pan Bílý je přece postavou, která si to sama žádá.

Krásný příběh s mysteriózním nádechem. Čtivé a napínavé, vřele doporučuji.

Nora Eckhardtová - Druhá strana řeky
Dvě dějové linky nás zavedou k příběhům Loty & Jakuba i Adama & Judity. Minulost, která se prolévá do současnosti. Od začátku vás pohltí děj a vtáhne na řeku Černou. Řeku Černou každý vnímá jinak a po svém. Ač je řeka pro někoho zlem a pro někoho jen pouhá řeka potřebná pro převoz - pro všechny je nutnou součástí v jejich životech. Ona totiž řeka "Černá" je právě velkým pojítkem mezi minulostí a současností a skrývá mnohá tajemství!.
Lota & Jakub - Dívka, která bydlí poblíž řeky s rodiči v hostinci, který je zároveň jejich živobytím a taky roznáší mýdla do rodin a čeká až se k ní vždy vrátí její snoubenec Jakub, ze své práce převozníka. Než se však znovu dočká návratu Jakuba, stane se něco velmi zvláštního. Tato událost, vyžaduje velké úsilí zabránit pohromě a především ohrožuje ji samotnou. Lotka se vydává na druhou stranu řeky, kde najde "vůdce" všech kolem žijících zdejších lidí. Začíná více propadat závislosti na elixíru, který pro ni byl nedílnou součástí každého dne. Nejen že měnil její vzhled, ale i chování. Jakub si Lotku jednoho krásného dne chce vzít! Ale bude tomu opravdu tak? Lotka má pro Jakuba příslib, že až se vrátí z poslední plavby, prozradí mu všechno tajemství co jejich vztah sužuje. Dočká se Jakub vysvětlení?
Adam - Jak syn tak otec mají stejné jméno. Ovšem rozdíl je v tom, že Adamův otec se za záhadných okolností nevrátí domů a tak společně s maminkou a Juditou vyčkávají jeho příchodu a čekají, za pomocí policie vypátrat, kde by se mohl jeho otec nacházet a co předcházelo jeho zmizení. Najde se Adamův otec živ a zdráv? PS: Adamův otec byl vážně skvělý a se dřevem to uměl vážně bravurně! A ta skříň ve tvaru brouka skarabeuse! Vřele DOPORUČUJI!!

Kniha mne zaujala obálkou - v knihovně v polici s těmi právě vrácenými. Vůbec jsem neřešila o čem je.
Má dvě dějové i časové linky, které se ob kapitolu střídají. Nejdřív jsem četla poctivě kapitolu za kapitolou, ale děsně mě to nebavilo, až jsem se rozhodla přečíst nejdřív děj z minulosti - tedy každou lichou kapitolu a pak až každou sudou, což byl děj současný. A to už se mi četlo lépe a vlastně tak, že jsem nemohla přestat :o)
Napínavé a čtivé, tak zkuste, uvidíte sami...