Dr. Alz

"Když žiješ moc dlouho, přestaneš být srozumitelný."

"Promlouvej, paměti. Nebo radši drž hubu, poněvadž si pamatuju všechny trapasy svého života a ty na mě skáčou ve dne v noci jako zločinci přepadávači. Jsou to takové fáze. Někdy mám světlé chvíle, jindy mozkotmu."

Hořkosmutný příběh Gustava Molitora, inteligentního, vzdělaného, sečtělého muže, seniora, který bojuje s dr. Alzem, bojuje s realitou, a mnohdy bojuje i s lidmi kolem sebe. A hledá. Záchytné body, které mu napoví, na jakém místě nebo v jakém čase se to vlastně v danou chvíli nachází. Musela jsem obdivovat neutuchající vůli k životu. Životu nezávislému a důstojnému. Protože dr. Alz umí svou oběť postavit do neuvěřitelně trapných a rovněž nebezpečných situací. Onu trapnost si přitom tento člověk alias alzák uvědomuje až moc dobře, přestože neví, kde je a jak se dostat domů. Pomoc zcela cizího člověka, jakéhokoliv druhu, pak je zásadní. A pocit vděčnosti v těchto lidech roste s každou pomocí, které se jim dostane. A stejně tak roste pocit strachu ze samostatného pohybu mimo bezpečí stěn domova.

Deník Gustava Molitora je svědectvím člověka oduševnělých kvalit, člověka, který má rád muziku, knihy a má smysl pro humor. Netušíme, co to je zavřít unavené oči a ocitnout se po jejich otevření na neznámém místě. Nevím, co je v životě lidském smutnější, jestli když dříve odejde mozek z jinak relativně funkčního těla, nebo když odejde tělo a uvězní v sobě silného ducha a zdravý rozum. Pro nejbližší neřešitelný rébus, zejm. když duševní schopnosti se člověku periodicky navrací. Pozoruhodné na knize je, že z ní neodkapávají emoce, ani člověka nešokuje tragickými důsledky nevědomých činů takto stižených jedinců. Je to kniha mnohem více inspirující než burcující a děsivá. A sebeironická. Zatím má třetí kniha s Alzheimerovou chorobou v hlavní roli, a nejlepší. Vřele doporučuji.

"Nevím, že něco vím, protože si to nepamatuju. A i kdybych si vzpomněl, pak nevím, na co jsem si vzpomněl. Nevzpomenu si a potom teprve vím, že nic nevím."

P.S.: Dr. Alzheimer pro svět objevil dementia praecox, lék na zapomnění však na svého objevitele stále čeká. Kéž jeho oběti provází na konci života více lásky než strachu, bolesti a duševního utrpení.

18.01.2026

Občas to bylo hodně přitažené za vlasy (např. třeba čtení recenze z dovolené, vysavač). Vadí mi, když věci nejsou uvěřitelné, je to pak takové na sílu za každou cenu.
Mnohdy jsem se hezky pobavila, načtené to bylo naprosto fenomenálně, pan Vlasák je prostě frajer, ten má jednoznačně 5 hvězd :)

Dr. Alz se Urbanovi náramně povedl. Nejde o příběh v klasickém smyslu slova, spíš o ponor do rozpadajícího se světa hlavního hrdiny. Paměť netratí skokově, ale pozvolna a nenápadně. Bavilo mě číst pozorně a všímat si zvětšujícího se počtu překlepů, záměn jmen, konfabulací. Byl to trochu jiný typ čtenářské zkušenosti, než jaký obvykle od prózy očekávám a to se mi právě líbilo. Zároveň mě to vedlo k přemýšlení o paměti, stárnutí a křehkosti vlastní existence.
Půl hvězdičky nahoru za skvělé grafické zpracování.

„Všechny ty skvělé filmy, které jsem viděl třeba desetkrát, bych chtěl vidět znova poprvé. Jenomže si krucinál nevzpomenu na jejich názvy!“

„Protože ono se to lehko řekne, vím, že nic nevím, když to osobě vím, ale když to Demokrata, ne, Hérakleita, taky ne, tedy snad Sókrata napadlo, vědělo se o filozofu Alzákovi? Nevědělo. Takže jeho věta by měla znít: Nevím, že něco vím, protože si to nepamatuju, a i kdybych si vzpomněl, pak nevím, na co jsem si vzpomněl. Nevzpomenu si, a potom teprve vím, že nic nevím.“

Ne všechno se mi od Urbana líbilo. Ale tohle je za mne jeho "labutí píseň".
Velmi dobré. Velmi.
Srovnávat mohu jen s filmem "Tancuj Matyldo"
Ten byl vynikající. Ale Urban téma pojal jako výpověď nemocného v deníkové formě a za mne je to o tisícinu lepší než film.

28.10.2025

Toto ťalo do živého. Napriek zhmotneniu mojich najhorších nočných môr je v tom aj záblesk svetla dôstojnosti. Čím som starší, tým viac si uvedomujem, že nie cieľ, ale cesta, ktorou sa k nemu dopracujem, je dôležitá.

Téma je mi blízké, asi proto mě to dost rozsekalo... (y)

A opět trochu jiný Urban. Civilní román o stáří, úporné obraně vlastní identity postavené na pomalu mizejících vzpomínkách.
Přestože je hlavní hrdina hodně vzdálen od jednoznačného sympaťáka, jeho příběh se musí dotknout snad každého, už jenom proto, že nás staví před otázku: "Co když jednou i já..."

Ano, pan Urban umí. Vždy je to trošku jiné. Pokaždé silné. Vyprávění o tom, že stáří není opravdu hezká věc. Příběh splnil vysoká očekávání. Není to veselé. Hlavní představitel není žádný klasický hrdina. O to více uvěřitelný. Všední, ale svým způsobem výjimečný jako každý "odžitý" osud. Vyprávění baví, příjemně ubíhá. Je jasné, že dobře to prostě skončit nemůže. Přesto to, že je už konec, je vlastně jediné negativum celé knihy. Klobouček. Povedlo se!

Mam prectene vsechny knihy od Urbana. Tahle se mi moc libila, je tam Praha, osobni uvahy cloveka s Alzeheimerem, ktere konec koncu muzou cekat kazdeho z nas. Zaujaly mne nazory stareho muze na stare zeny, dnesni vztahy a spolecnost vubec. Urbanovy stare knizky jsem mela moc rada, ale pak mi zacalo vadit stereotypni zobrazovani zenskych postav, prehnana erotomanie a nasili na zenach. V tomhle smyslu mi prijde tahle jeho kniha fajnova.

Zase úplně jiný Urban a jako vždy mě jeho styl psaní bavil. Souhlasím, že kniha je výtvarně skvělá.

Když člověk bere do ruky knihu od MU nikdy neví, co ho čeká… tato kniha je za mne skvělá! Není to lehké čtení, prodírat se hlavou nemocného člověka. Napsané tak autenticky, až je děsivé si uvědomit, čím takto postižení lidé prochází, jak se postupně rozpadá jejich osobnost, jak je to pro ně nedůstojné, jak těžké je to pro jejich blízké. Kniha je protkaná mnohými úsměvnými příhodami, velmi povedené postupné odkrývání života rodiny, čím dál člověk čte, tím je mrazivější představa skutečnosti a děsivá představa, že by se s tímto osobně potkal, soucítí s nemocnými a jejich rodinami. Nelze opomenout vyzdvihnout skvělé zpracování knihy! Krása, kterou by člověk měl rád ve své knihovničce - nádherný nápad ve formátu, obálce i barevnosti vnějších hran listů.

Tohle byl jiný Urban a audiokniha je skvělá. Knížku papírovou jsem ještě neměla v ruce.

Urban vždycky přijde s nějakým aktuálním kontroverzním tématem, které dokáže stejně kontroverzně pojmout + každá jeho knížka je sama o sobě nápaditě provedeným bibliofilským artefaktem
Koutský nezklamal (co se stalo s Růtem?), ale Urbanův záměr jsem asi nepochopil: deníkové záznamy osmdesátiletého Gustava Molitora odhalují postupující demenci, což není nijak netradiční koncept (viz třeba už Keyesův román Růže pro Algernon), trochu nadsázky a humorných situací, ale "něco" tomu opravdu chybí, neodhalil jsem pověstný urbanovský jinotaj:
zkoušel jsem šifrovat jméno (Molitor = mlynář?); onemocnění protagonisty není nakonec nijak zpochybněno, ano, u každého jedince probíhá jinak, to je obecně známo; čekal jsem, že z přetrhaných vzpomínek čtenáři vyplyne, že Molitor byl estébák, i když si na to nepamatuje, ale to je z různých stran popřeno, takže prostě nevím... měl jsem se jen pousmát, že i umírat se dá s nadhledem?

Jako jo. Na Milosi Urbanovi ocenuju to, ze kazdy roman pojme trochu jinak a neboji se experimentovat. Tohle sice neni roman a tema uz je ve svetove literature taky trochu provarene, ale za me dobry. Graficke zpacovani taky dobre, ale kam se podel Urbanuv dvorni grafik Pavel Růt, by me zajimalo? Takze za me takovy solidni prumer.

Nebylo to špatné. Forma, kterou Miloš Urban zvolil, se mi líbila. Deník, nebo spíš zápisky, jak je paměť Gustavu Molitorovi přihrála, byly velmi uvěřitelné, chtělo by se říct autentické. Tím, že se některé věci vynořily vícekrát, tím silněji text působil. Doslov to krásně uzavřel. Ale stejně jsem měla pocit, že něco tomu celému chybělo.

Chvilku mi trvalo, než jsem se odhodlala ke čtení novinky od Miloše Urbana, který je jinak mojí srdeční záležitostí. Téma, které je vážné, velmi aktuální a nemusí se povést zpracovat. A tady se ukázalo, že dobrý spisovatel se umí excelentně zhostit i obtížného tématu a výsledkem je skvostná knížka. Vtipně vyprávěná autobiografie rozvedeného sedmdesátníka, který sebekriticky hodnotí svá vlastní selhání a potíže s pamětí.
Za mě jasný kandidát na literární cenu za loňský rok.
Navíc je to knížka s nejoriginálnějším obalem, jaký jsem kdy viděla.

Takhle kniha přitáhne zrak už jen svým vzezřením. Je menšího formátu a vypadá jako zdravotní skříňka na pracovišti. A když se podíváte na vnitřní stranu desek, tak je to tak. Jste ve skříňce. A pak jste v hlavě jednoho staršího muže, tedy seniora. Seniora, kterému je diagnostikována demence, možná Alzheimer. Jak jsem se dočetla, hlavní rozdíl je hlavně v rychlosti rozpadu mozkových buněk. Výsledek je každopádně stejný, nezvratný. Ale už šup k příběhu. Člověk se zakecá a jak už říkali Cimrmani ve hře Švestka staří je o neschopnosti myšlenku buď udržet nebo opustit. V tomto příběhu je obojí a ještě spousta emocí navíc. Tedy vašich emocí. Protože i když děláme jako že ne, tak ano, umřeme všichni. A všem nám přeju, ať je to rychlé. Tohle uvědomování si konce, kdy člověk někdy ví a pak najednou neví a pak ví, že nevěděl a co proboha v té době dělal? Příběh je formou zápisu jednotlivých dní nebo spíše příhod těchto dní. Žádný konkrétní děj tu nenajdete. Přesto je to čtení napínavé, citlivé, smutné i veselé a všechno tak nějak melancholické. Rozhodně doporučuji. Každé přiblížení nemocí, kde netrčí lékařské označení, ale jen lidskost, je ku prospěchu našeho života.

"Ale potom mi z toho vychází, že důstojnost rovná se dobře fungující mozek." Je to až děsivé, co s člověkem dokáže dr. Alz udělat. Upřímně jsem se tedy tímto černým humorem nebavila. Ale knížku doporučuji.

Výtvarné provedení knihy je tak nádherné, že bych si jí snad koupil i kdyby listy byly prázdné! Chodil jsem s knihou a ukazoval ji rodině a přátelům jak je krásná a detailně dotažená. A to pokračuje i uvnitř. Nádhera.
Obsah to už je samozřejmě jiná emoce. Myslím, že každý pokus popsat tyto nemoci a jejich průběh je cenný. Oceňuji snahu o maximálně autentický pohled očima nemocného muže. Bez zbytečných nápověd a vysvětlování. Díky!