Doprovázení na duchovní cestě

18.03.2019

Kdybych měla z této knihy vypíchnout jednu myšlenku, bude to důraz na neodlučitelnost duchovní cesty od uzdravování duše. Chtít jedno bez druhého je tu předkládáno jako nefungující - buď chceme duchovními prostředky "přeskočit" práci na uzdravování sebe a vlastního života, anebo marně doufáme, že při snaze stát se celistvou, plně lidskou osobností smíme vynechat náš obraz nejsilnějšího archetypu - Boha.
Autor se snaží předestřít cestu, na níž jedno pomáhá druhému, uzdravuje se vlastní sebeobraz, člověk se začíná plněji účastnit svého vlastního života a současně očišťuje svou spiritualitu od nefuknčních, únikových či falešných sebepotvrzujících prvků a skutečně začíná žít s Bohem. Právě kontakt se zdrojem života, objevení a prožívání života jako svého vlastního je tu klíčové. Vzpomněla jsem si při čtení na přednášku Kateřiny Lachmanové, na které jsem byla před dvěma dny a kde byla zmíněna kniha Můj život beze mne. Název přesně popisuje stav, který mnozí zažíváme jako denní rutinu, a je to špatná denní rutina. Tak to plánováno nebylo. Nebo z jiného pohledu, analogicky s Kantovými slovy: člověk je účel sám o sobě. Člověk je tu proto, aby se stal plně člověkem, plně obrazem Božím, jak mu odpovídá, jak byl zamýšlen a stvořen. Nelze ho umenšit na výrobní prostředek, na jednotku kolektivu, na sluhu hodnotnějších lidí, na předavatele genů, na plnitele historického poslání, na platícího konzumenta požitků a prožitků... a přesto se stále znovu vynořují tendence takto člověka pojímat a člověk se sebou stále znovu takto zachází.

Značná část knihy, zejména v první půlce, je bohužel psána pro mě nepříjemným způsobem. Vrší se zde jedna stručná věta na druhou, poučení na poučení, slova nemohou dýchat, významy se nemohou rozvinout. Připomíná to zhuštěné zápisky k odbornému tématu. V tom stísněném prostoru není místo pro emoce, pro zaujetí - je to poutavé asi tak jako řeč bez intonace. Občas ten hustý les prosvětlí mýtinka vlastní zkušenosti či úvahy více rozvíjející téma. To je osvěžující a podnět čtenáři je náhle mnohem silnější - úvaha o spiritualitě wellness vs. spiritualitě askeze, o rizicích neosobní spirituality, o čtení... V druhé části je takových míst mnohem více a text mě také mnohem víc oslovoval.

Provázanost mezi spiritualitou a terapií autor zajímavě ukazuje na diagnostickém pojetí obrazů Boha. Slouží mu jako nápověda k sebepojetí klienta - obraz Boha často koresponduje s vlastním sebeobrazem. V tomto smyslu může mít patologické příčiny například horování pro neosobní spiritualitu, což je téma, které je mi celoživotně velmi blízké (resp. jeho opak, tedy nesmírný, přímo konstituující význam intersubjektivity pro lidskou osobu):

"Jestliže jsme natolik fascinováni tím, že si Boha nelze představit a že ani o sobě samých si nelze vyvořit představu, pak si ani nevšimneme, že jsme vnitřně rozplizlí, a chybějící cit pro své vlastní bytí se snažíme odůvodnit nábožensky."

"Někteří lidé, kteří mají problém s osobní představou Boha, mají problémy i s vlastní osobností. Další lidé, kteří nejsou schopni vztahu, upřednostňují neosobní představy o Bohu. Tyto představy ale jejich vztahovou neschopnost neuzdraví, budou v ní naopak utvrzováni. Představa Boha, který je při vší nepochopitelnosti osobou, jež ke mně promlouvá, vedla v židovské a křesťanské tradici k vysoké kultuře osobnosti člověka a společného setkávání. Na nadarmo rozvíjí židovský filozof Martin Buber filozofii osobnosti: Člověk se stává Já skrze Ty."

"(Bibli) čteme vždycky se svými nevědomými představami o sobě. Ten, kdo všude naráží na zatracení a peklo, má o sobě často velmi pesimistickou představu. Biblické texty jeho tendenci k sebezatracování potvrzují. Proto nepomáhá o pasážích z Bible nebo o představách Boha jen telogicky diskutovat. Od představ o Bohu musíme v rozhovoru vždycky dojít k představám o sobě. Protom můžeme skrze práci na představě o Bohu proměnit i představu o sobě. Jedná se terapeutický proces, který vede nejen ke zdravější spiritualitě, ale uzdravuje také lidskou duši."

Podobně diagnosticky slouží konfrontace s Písmem. Jeden autorem uváděný příklad jde přímo na dřeň - jaké je naše první hnutí při čtení podobenství o dělnících poslední hodiny? Pociťujeme nespravedlnost? Úlevu? Hle, to se dostává na povrch, zač se skutečně pokládáme. Současně je Bible i prostředkem uzdravování, protože nabízí obrazy, které o nás mluví pravdivě, vyvracejí naše rozbitá sebepojetí a staví nás zpět na naše místo. Ale ani číst Bibli není jen tak samo sebou:

"Vždycky se ptám, co hosté v posledních letech četli. Ten, kdo čte, cítí puls života. Mnozí lidé jsou příliš líní na to, aby četli knihy. Knihy podněcují vnitřní obrazy, zatímco sledování televize nás otupuje obrazy. Mnozí lidé proto potřebují nejdříve rozvinout novou kulturu čtení. Jim bych neradil, aby rychle sáhli po Bibli, především ne tehdy, pokud čtení Bible považují za náboženskou povinnost. Srdce se musí nejprve hojnou četbou otevřít, aby do něj mohlo zapadnout semínko Písma svatého a rozvinout v něm svoji uzdravující sílu."