Donbas: Reportáž z ukrajinského konfliktu

Musel jsem se vrátit zpět, nejdříve jsem četl Zpěv sirén, kterým mě Forró nadchl. A Donbas je rovněž skvělý. Čte se to samo a to, jak to v tomto polozapomenutém koutě Evropy vypadá popisuje opravdu plasticky. Nemluvě o přechodech hranic. Já bych na to nervy neměl, natož koule. Doufám, že se mu povede situaci mapovat nadále a něčím dalším naváže. Ale budu rozumět tomu, když toho bude chtít nechat, tohle nejde dělat donekonečna.

Výborná kniha, která poskytuje plastický a vyvážený obraz Donbasu, mentality jeho obyvatel a války mezi separatisty a ukrajinskou vládou (autor sbíral materiál na obou stranách fronty). Čtivě napsáno, dobrá rovnováha mezi žurnalistickou faktografickou přesvědčivostí a osobní rovinou vyprávění včetně anekdot a dobrodružství.

Donbas: Tam, kde pravda umřela jako první!

Pokud chovám k někomu největší respekt, pak je to právě k novinářům, kteří jedou dobrovolně do bojových oblastí a nasazují svůj život, aby nám zprostředkovali autentické a aktuální dojmy z těchto míst. Zaslouží si uznání, velký obdiv a respekt.

Jsem přesvědčen, že během své práce v terénu musel Tomáš Forró cítit neustálé mrazení v zádech, a přesně to jsem pociťoval i já během čtení. Kniha ve vás zanechá hlubokou emocionální stopu, která hraničí s depresí a naprostou bezmocí. Nejde o suchou politologickou příručku, ale o syrovou sondu do míst, kde „pravda přestala existovat a zbyl jen strach“.

Co je vlastně pravda a kde přesně leží, to je otázka, na kterou není lehké odpovědět. Zvláště během vojenského konfliktu se musí brát v potaz plno dalších aspektů. Čtení je jako výchovná facka pro nás, kteří žijeme v relativním klidu a bezpečí střední Evropy; autorovo vyprávění je šokem. Ukazuje totiž, jak neuvěřitelně tenká je hranice mezi normálním životem a naprostým civilizačním kolapsem.

Během čtení na vás působí silný pocit deziluze – ztráta jakékoli iluze o rychlém nebo černobílém řešení tohoto konfliktu. Zvláště silně kniha působí optikou dnešních dní; vědomí, že místa, která autor v letech 2016–2019 popisoval jako křehce fungující, jsou dnes v troskách, dodává textu až prorocký a tragický rozměr.

Podrobný rozbor děje a struktury

Forró v knize uplatňuje metodu tzv. literárního žurnalismu. Nečteme chronologický přehled bitev, ale mozaiku lidských osudů, které jsou rozděleny do několika hlavních linií. Autor se jako jeden z mála novinářů dokázal pohybovat na obou stranách frontové linie – jak na území kontrolovaném ukrajinskou armádou, tak uvnitř neuznaných separatistických republik (DLR a LLR). Kniha je pevně ukotvena v příbězích konkrétních lidí, skrze které autor vysvětluje makropolitiku a mechanismy hybridní války:

Mamuka: Gruzínský dobrovolník, který v podstatě nezná nic jiného než válku. Přes konflikt v Gruzii se dostal na Donbas, kde bojuje na ukrajinské straně. Skrze něj čtenář prožívá čistý adrenalin, psychologii muže na frontě a motivaci cizinců, kteří do cizí války jedou střílet a umírat. Tato postava mi přirostla nejvíce k srdci. Je opravdu neuvěřitelné – stále se říká, že jeden člověk nemůže nic změnit ani ovlivnit, ale malé krůčky mohou vést k velkým změnám. Tohle je přesně ten příklad, kdy stojí za to zmínit, že předávání těchto brutálních válečných zkušeností je naprosto zásadní; právě díky nim se Ukrajina dokáže bránit a my můžeme dál žít svůj klidný život.

Jura: Postava z druhé strany barikády. Bývalý kriminálník a člověk z okraje společnosti, který se stal proruským bojovníkem. Na jeho příkladu Forró brilantně demonstruje, jak separatismus nasál lidi bez budoucnosti, kterým zbraně a loajalita k „novému režimu“ daly pocit moci a smyslu. Tady je nutné říct, že i když Jura stojí na opačné straně barikády, jasně se zde ukazuje ona zmiňovaná roztříštěná pravda. Jura ji vidí úplně jinde, což čtenáře nutí k hlubokému zamyšlení nad tím, jak snadno dokáže mašinerie konfliktu semlít lidskou morálku a jak složité je soudit lidi v zóně bezpráví.

Líza: Třetí část knihy, věnovaná dívce jménem Líza z předměstí Luhansku, je emočně vůbec nejsilnější. Ukazuje totální rozklad normálního života. Líza odešla z domova s představou, že se za pár týdnů vrátí, ale mezitím se její svět proměnil v dystopickou zónu ovládanou strachem, chudobou a dezinformacemi. Já to říkám pořád v každé recenzi – nejhorší pro mě je číst o utrpení žen a obzvláště dětí, což se zde opět potvrzuje. Člověku se hned vybaví ty drásavé obrazy uprchlíků a dětí, které musely opustit domov. Když čtete o tom, že separatisté umísťují minomety na střechu obytných panelových domů, a víte, že v těch domech žijí matky s malými dětmi, které sedí na zemi a modlí se, aby je raketa nebo dron minuly, je to naprosto šílené. A Donbas tohle peklo zažívá už od roku 2014.

Děj knihy tak postupně graduje od popisu prvotního chaosu a idealistických očekávání z roku 2014 až po totální vystřízlivění, kdy se Donbas proměnil v zónu bezpráví, šedé ekonomiky, pašování a všudypřítomné korupce.

Analýza hlavních témat

Velice oceňuji, že Forró se nebojí rýpat do vosích hnízd a otevírá témata, která běžná média často zjednodušují:

Anatomie hybridní války: Kniha funguje jako dokonalá učebnice moderního konfliktu. Autor ukazuje, že tanky a děla jsou až poslední fází. Tou první je totální destrukce informačního prostoru. Skvěle je tu vyobrazena ruská propaganda; tato pasáž je na jedné straně fascinující, ale na druhé strašně děsivá. Ukazuje, jak propaganda dokázala rozvrátit sousedské a rodinné vztahy na Donbasu, kde lidé pod vlivem televizních obrazovek uvěřili, že je jedou zmasakrovat „fašisté z Kyjeva“, i přesto, že sami na Donbasu žijí.

Špína na obou stranách: Forró si nebere servítky. Přestože z textu jasně vyplývá, kdo je agresor a kde leží autorovo srdce, kniha nezamlčuje selhání ukrajinské strany. Opět oceňuji odvahu popsat korupci v ukrajinské armádě, chaos v administrativě, pochybné praktiky některých dobrovolnických praporů i fakt, že Kyjev v prvních letech konfliktu k obyvatelům Donbasu často přistupoval s přezíravostí. Tím je nevědomky vehnal do náruče Moskvy, protože lidé dostali pocit, že se na ně zapomnělo nebo že byli opomenuti. Tohle je ale těžké přímo určit, hraje tam roli plno faktorů.

Psychologie přežití: Donbas je hodně specifické místo. Během Sovětského svazu region vzkvétal a prosperoval, po jeho rozpadu začal naopak upadat a rozkrádat se. Lidé tedy samozřejmě měli blíže k Sovětskému svazu, kdy se jim dařilo lépe, a opět tu nastupuje ruská prozíravost – vrazit kůl mezi ně, šířit propagandu a měnit zavedené pořádky. S tím samozřejmě souvisí i fakt, že nastal totální chaos, a toho chtěli využít ve svůj prospěch lidé, kteří měli peníze, moc a jméno. Právě proto se tu střetává několik názorových skupin a každá má své zájmy.
Celou recenzi najdete na Instagramu: pribehy_stranek

Vyslechnuto v audioverzi výborně načtené hercem Baťkem. Tomáš Farró, zjevně velmi schopný novinář, se vyhýbá klišé, dojení citů, informace si prověřuje a koriguje je. Je až neuvěřitelné, kam se mu všude podařilo dostat, s kým se setkal, jaké informace získal. Pro mne zatím nejlepší kniha o pozadí konfliktu na Ukrajině, motivacích lidí, vlivu zahraničí, situace v zemi, bez příkras nebo výrazného stranění, o to intenzivnější, že je založena na skutečných, prožitých událostech. Ani si nedokážeme v naší zaprděné nudné klidné střední Evropě představit komplexnost problému, a po vyslechnutí příběhů bohužel ztrácí člověk víru v nějaké rozumné řešení, ta situace je komplikovaná a korupce je na Ukrajině prostě všudypřítomná. Zvláště když kniha končí rokem 2019 a od té doby postoupila válka do horké fáze, některá místa, o kterých píše jako o ukrajinských, jsou buď zničená nebo pod ruskou kontrolou ... v dnešní době povinná literatura.

*Kdo zná jeden hybridní konflikt ruského typu, zná je všechny. Mění se jen data a názvy zemí.*

O co zajímavější (a, bohužel, aktuálnější), o to sušší. Forró má bezprecedentní přístup k nejednomu echt nosnému charakteru s velkých chá z obou (resp. tří) stran barikády okupovaných území. Pohybuje se na místech, kde se opakuje historie, kde pro veškeré dezinformace a propagandu všech zainteresovaných stran "kdo za jaká zvěrstva může" ztrácí pravda význam a zbývá zastydlý válečný konflikt, nefungující společnost a utrpení běžných lidí. Má vhled do zašmodrchanosti a jakékoli černobílosti prostého pozadí toho všeho.

Jenomže nic moc z toho, protože svým protagonistům se na kobylku nedostane (motivace je zúžena do "měli problémy, tak před nimi utekli na frontu"). I ty popisy "jak šel čas na v separatistických (ne)republikách" jsou sice podrobné a to o čem autor reportuje, co vidí, je důležité, vypovídající, ale vesměs jsou to suché popisy. Není to tak vždy, samozřejmě že ne (zdaleka nejlépe je to uchopeno ve třetí části "Líza"), ale málokdy je to osobní. Nejvíce působivé je to mimoděk během pasáží à la "sdílí optimistický názor, že Mariupol už má to nejhorší za sebou." Z toho mrazí dvojnásob.

Výborná kniha. Divím sa trocha, že ju vydal N Press. Forró, aj keď je jasné pre ktorú stranu jeho srdce bije, napriek tomu ukazuje, že problémy sú na obidvoch stranách konfliktu. Ale mňa, ktorý som o generáciu starší ako on oblieval pri čítaní tejto knihy studený pot z iného dôvodu. Predstavil som si, kde sme sa mohli v roku 1992 dostať keby na českej strane neprevládol názor reprezentovaný Václavom Klausom „ať si jdou“. Možno sme mali iba šťastie, že generál Pavel vtedy ešte nebol vo velení ozbrojených síl ČSFR a nezastával tézu o zachovaní územnej celistvosti za každú cenu.

"Netreba dodávať, že spätosť minulosti oboch krajín má spoločného menovateľa: Rusko. Iróniou fungovania Sovietkäho zväzu je fakt, že hoci koncepcia etnofederalizmu vznikala práve v moskovskom Kremli, na Rusko nebola nikdy aplikovaná, práve naopak. Oficiálne bolo Rusko len jednou z pätnástich sovietskych republík a žil v nej najväčší národ celého impéria, Rusov však pri prenikaní ich vplyvu na ostatné národy nikto obmedzovať nesmel.
Etnofederalizmus mal totiž udržiavať v šachu len ambície ostatných národov. Na šírenie ruskej kultúrnej nadvlády v celom Sovietskom zväze sa už zjavne nevzťahoval. Podstata oboch koncepcií sa pritom navzájom vylučuje: rusifikácia presadzuje fyzickú a kuktúrnu nadvládu jedného etnika, zatiaľ čo etnofederalizmus predpokladá mnohonárodnú rovnováhu založenú na vyvažovaní sily či počestnosti konkrétnych národov.
Je to len dôkaz, že etnofederalizmus nebol vznešenou ideou bratstva medzi národmi, ako tvrdila komunistická propaganda, ale len jedným z nástrojov censtrálnej moci. K tým ďalším patrilo, naopak, osídľovanie všetkých ostatných etník ruským obyvateľstvom, viac či menej násilné zavádzanie ruského jazyka a indoktrinácia ruskou kultúrou."

"Východ Ukrajiny sa však ruskému vplyvu napokon podvolil- na tomto území bol totiž onen vplyv neporovnateľne brutálnejší a Stalinov hladomor v 20. a 30.rokoch, čistky a deportácie si vyžiadali milióny obetí etnických Ukrajincov. Práve na Donbas prišli po nich státisíce Rusov, ktorí začali toto územie osídlovať."

"Po stretnutiach s množstvom bojovníkov zo strednej a západnej Európy prichádzam k záveru, že väčšinu z nich sem priviedla frustrácia zo životných zlyhaní doma, zmiešaná so silným vplyvom konšpiračných teŕií, dezinformácií a ruskej propagandy. Drvivá časť z nich žila doma z rôznych dôvodov na okraji spoločnosti, mnohí z nich veria v tie najabsurdnejšie sprisahania. Kaukaz je presvedčený, že nás zabíjajú chcemtrails, jeho kolegovia poznajú i najmenšie podrobnosti o svetovom sprisahaní Sorosa, židov či dokonca mimozemšťanov. Za všetky prírodné a letecké tragédie posledných rokov na svete je zodpovedná CIA.
Po rozhovoroch s nimi sa ukazuje, že už doma sa cítili najistejšie v paralelných vesmíroch dezinformácií a konšpirácií. Keď sa ich pýtam na názory a motivácie z čias pred vojnou, je čoraz jasnejšie, že v bohatej, vzdelanej a kriticky zmýšľajúcej Európe existuje subkultúra prehliadaných, neprispôsobivých obyvateľov, ktorí žijú v alternatívnej realite. Svet okolo seba vysvetľujú podľa zákonov vlastnej uzavretej sociálnej bubliny."

Vynikajúca kniha, ktorá opisuje vojnu na Donbase v rokoch 2014-2018. Tomáš Forró má môj obdiv za odvahu, že podstúpil, čo podstúpil, aby nám pomohol objasniť začiatok tohto konfliktu z oboch strán. Určite odporúčam.

Zamrzlá válka na východě Ukrajiny přestala západní média i politiky zajímat, než ruská armáda v únoru 2022 zahájila celoplošnou invazi. Tomáš Forró sestavil reportážní kroniku událostí, které tomu předcházely. Vrací se k prvním bojům v měsících po Majdanu, kdy proruské jednotky válcovaly zdecimovanou ukrajinskou armádu, která se posléze zkonsolidovala a rozsáhlá území dobyla zpět, načež Moskva musela nasadit vlastní vojáky, aby zabránila úplné porážce separatistů. Zdá se, že Putin chtěl Ukrajinu hlavně destabilizovat a nepočítal s anexí východních oblastí (na rozdíl od Krymu). Plán na vznik Novoruska v pásu od Donbasu podél pobřeží až po Oděsu a Podněstří byl pouhou fantasmagorií proruských separatistů, než tato území začala v roce 2022 invazní vojska postupně obsazovat... Ukrajinu nicméně existenční ohrožení zocelilo. Sice zůstala slabým a zkorumpovaným státem s všemocnými oligarchy, ale jeho občané získali bezprostřední zkušenost s ruským světem, který se "změnil z blednoucí vzpomínky na bratrstvo sovětských národů v konkrétní, aktuální zkušenost s tanky a zabíjením". Autor hovořil s běžnými lidmi i vojáky na obou stranách konfliktu, získal si důvěru gruzínských legionářů na straně Ukrajiny i proruských bojovníků separatistických republik. Život jejich obyvatel se přitom přesunem do náruče Moskvy nezlepšil, v Doněcku i Luhansku vládnou zkorumpované loutkové vlády a v ulicích je ponurá atmosféra strachu, bídy a dusivé kremelské propagandy strašící před fašisty a banderovci. Autor si ale všímá i důvodů, proč "Ukrajina prohrává boj o duše nejen na okupovaných teritoriích, ale i na svém vlastním území", ať už jde o minimální podporu vnitřním vysídlencům a znovudobytým regionům (z nichž mnohé jsou dnes opět v ruských rukách jako dvojměstí Severodoněck a Lysyčansk) nebo o bombardování civilistů za frontovou linií. Přesto ze srovnání s marasmem ruského světa vychází Ukrajina jako místo, kde se dá sice skromně, ale svobodně žít. Je to právě zachování naděje na "evropský" život, co Ukrajince motivuje k obraně před agresí z východu.

Kniha chutí ako silná horká káva, čo Vám ráno o 5:00 otvorí oči. Človek si ju jednoducho musí prečítať sám, aby pochopil, akú výpovednú hodnotu obsahujú jej stránky.
Asi nie je náhoda, že sa mi dostala do rúk v čase, keď na Slovensku nastávajú turbulentné časy politiky a strach sa vládou šíri na všetky strany. Aj ja som dostala strach, ale úplne z iných dôvodov, ako je údajný "plánovaný" slovenský Majdan. Dostala som strach, ako veľmi sa situácia môže v rozdelenej krajine ako je Ukrajina, ale i Slovensko, vymknúť z rúk. Nebudem tu komentovať politickú situáciu, ale všetkým, ktorí veria na spiknutie organizované Mamukom, odporúčam prečítať si príbeh Forróa...Kniha je naozaj výnimočná a môj obdiv patrí reportérovi, ako aj ľudským dušiam, ktoré dokážu prežiť v ťažkých časoch na Ukrajine. Sme len ľudia, hovorí kniha koniec koncov a objektívne sa snaží popísať pohnútky, myšlienky a skutky aktérov z oboch strán ovplyvnených hybridnou vojnou. Pri čítaní budete možno nahnevaní, sklamaní, znechutení, možno budete miestami plakať ako ja alebo budete chcieť do sveta vykričať svoje zúfalstvo nad ľudskou hlúposťou a utrpením...A to všetko preto, lebo čítate príbehy ľudskosti i neľudskosti zároveň...

„Ukrajinští fašisté existují hlavně v představách lidí, ale představy dokážou vyvolat strach a strach dokáže rozpoutat krveprolití.“

--

Málokdo se vyrovná polským reportérům. Jestli ale někdo takový mezi námi chodí, je to Tomáš Forró. Z jeho nasazení, profesionality a stylu jsem na větvi úplně stejně. Tři roky se pohyboval na Donbasu po obou stranách fronty, nasazoval život, odnesl si válečné trauma a než skončil u psychiatra, odnesl si taky silné lidské příběhy z blokpostů, domovů i politických kabinetů, včetně moc zajímavých českých stop. Je až neuvěřitelné, se kterými lidmi se mu podařilo mluvit a čí důvěru si získal.

Pravda, věty jako „Mariupol má to nejhorší za sebou“ aged like milk a kniha se dnes čte jinak, než se četla před 24. únorem, přesto jsem musel několikrát listovat zpátky na impresum, abych si ověřil, že je opravdu z roku 2019. Je to mimořádná, strhující kniha, u které vám na začátku naskočí reálná husí kůže a neseskočí až do konce.

--

„Všichni ale měli jednu věc společnou s vojáky, kteří ho zajali u elektrárny: nebyli mezi nimi skoro žádní Abchazové. V separatistické armádě sloužili Arméni, Čečenci, a dokonce Řekové nebo Bulhaři. Jen Abchazy aby v ní člověk pohledal. Kdo tedy byli lidé, s nimiž Gruzie prohrála abchazskou válku?
Právě tuto otázku si budou klást o jednadvacet let později obyvatelé ukrajinských měst, až se v jejich ulicích objeví jednotky mladých mužů s automatickými ručními zbraněmi, bez označení a insignií.
Hybridní války na území takzvaného ruského světa – tedy zemí bývalého Sovětského svazu, které Rusko i nadále považuje za své kolonie – zpravidla nevede běžná armáda. Zastupují ji improvizované oddíly složené z civilistů nebo vojáků, kteří se za civilisty vydávají. Právě v tom tkví zásadní omyl západních pozorovatelů a novinářů, kteří se během ukrajinské války snažili hledat důkazy masové přítomnosti ruských vojsk na Donbasu, a když je nenašli, byli ochotni souhlasit, že nejde o vnější invazi, ale o občanskou válku.

Kdo zná jeden hybridní konflikt ruského typu, zná je všechny. Mění se jen data a názvy zemí.“

Svědectví, které by se jisté části obyvatel, která hlásá "něco o nacismu" nelíbilo. Ale protože nikdo není svatý a žádná ze stran úplně čistá, jsem vlastně s knihou spokojena, pokud to jde takhle napsat.
Pohledu na začátek konfliktu ze všech stran si moc vážím.
Copak asi dělají... náhodní hrdinové dnes?

Pokud má někdo zájem pochopit pozadí konfliktu na Donbase, a přejít od "Rusko za to nemůže", případně "Ukrajina za to nemůže" k hlubším úvahám, je tahle kniha právě pro něj. Příběh podává svědectví o době před i po roce 2014, a jeho centrem je právě oblast Donbasu. Situace tam není, nebyla a nebude černobílá, postavy na obou stranách konfliktu podávají svědectví, která jsou autentická, a některým myšlenkám lze bez problémů věřit. Kniha si dle mého názoru neklade za cíl změnit něčí názor, spíš ukázat, jakým směrem by se úvahy měly ubírat, aby si čtenář například některá fakta sám chtěl ověřit.

Hlavní problém začal, když se západní část Ukrajiny chtěla integrovat se západní Evropou a východní část se chtěla osamostatnit. V tom jí ovšem západní část zabránila silou. Tak začala na východní části Ukrajiny občanská válka. A jelikož ve východní části je ze všech obyvatel několik desítek % rusů, tak se přidalo v bránění východní Ukrajiny i Rusko. To ovšem pouze využilo situace, tento konflikt nezačalo! V knize je mnohokrát opakováno, že Rusko nestojí o žádnou část Ukrajiny kromě Krymu.
Také je v knize je napsáno, že ukrajinská armáda mnohokrát útočila na civilisty. Často bombardovali přímo různá sídliště.
I proto je spoustu uprchlíků z východní části.
Ti se ovšem mají stejně špatně v Rusku i ve zbytku Ukrajiny. Všude jsou nechtění a např. na Ukrajině přišli i o volební právo a sociální dávky atd.
Velmi čtivá kniha od proti ruského autora, který však časem zjistí, že hlavním spouštěčem této situace není Rusko.
Velký nedostatek knihy je, že obsahuje pouze 9 fotografií, včetně obálek ze všech stran. A to i přesto, že autor neustále píše jak fotil to a ono a jak to bylo nebezpečné.

Kniha mi doma ležela nějaký ten měsíc a pořád jsem se do ní kvůli tématu nedokázal či nechtěl pustit. Pak přišla ruská agrese a nadále se mi knížka otevřít nechtělo. Až teď. A musím rovnou říct, že to byla chyba, protože autor napsal vynikající sondu do světa na pomezí Ukrajiny a Ruska a velmi čtivě popisuje, co se dělo zejména na Donbase a příběhy konkrétních lidí zasazuje do běhu velkých dějin a období po roce 2014. Velmi přínosný je pohled na tehdejší frontovou linii na Donbas, čtenáři jsou pohledem našince přiblíženy naprosto neuvěřitelné podmínky v DLR a LLR a jak se tam funguje, jak tam funguje propaganda a jak tam "nebylo Rusko". Tohle by měla být jedna z těch povinných četeb nejen pro všechny proruské flastence, ale vlastně pro všechny, protože ukazuje, co dnes umí hybridní válka a kam vede, když se dav bezmyšlenkovitě vydá za svými halasnými vůdci (no a taky kam vede ne úplně optimálně zvládnutá úvodní reakce centrální vlády...)

Dobrá kniha, samozřejmě úděl na všech stranách hrozný. Velice složité místo ten Donbas.

Citace: "Ztratil jsem svůj mentální kompas ukazující, která ze stran je obětí konfliktu. Obě jsou plné horlivých, umírajících vojáků a zoufalých civilistů. Obě, zdá se, upadají stále hlouběji."

Neuvěřitelná jízda čtená skoro bez dechu. Kniha je napsána jako velmi dobrá fikce, přitom jde ale o popis syrové reality*. A nejen to, mezi příběhy i vyprávěním vojáků, ozbrojenců, politiků, aktivistů i civilistů (atd. atp.**) všech stran konfliktu se organicky objevují fakta, připomínky historie i jiných souvisejících konfliktů, střípky zapojení dalších zemí (včetně české stopy komunisty "O jako obušek"), zajímavosti či odkazy na další rozhovory, reportáže či výzkumy. Přitom se kniha pořád skvěle čte a vše je velmi přirozeně seřazeno v jeden celek.

Opravdu velmi dobrá práce při editování knihy a kombinování všech dřívějších samostatných reportáží se projevuje především při pohledu na to, jak velké množství osobních příběhů kniha obsahuje. Čas sice někdy nepřehledně poposkočí a protagonisté se střídají jako na kolotoči, přesto není cítit, že by se ztrácela zamýšlená nit vyprávění. Čtenář si tak projde všemi fázemi konfliktu - od boje proti Rusku a separatistům se začátkem konfliktu přes návštěvy okupovaného/separatistického Donbasu, který stále nemůže zapomenout na surovost "fašistické" Ukrajiny, po zamrzlý konflikt dnešních dní (pozn. psáno v říjnu 2020, všichni bohužel víme, jak dnes Rusko ve své agresi pokračuje) dopadající na uprchlíky a další obyvatele bydlící na obou stranách konfliktní linie.

Je jasné, že všechny podrobnosti se do nějakých 300 stránek vejít nemohou, výběr i zestručnění událostí (stále velmi hutné) a jejich vývoje dává přesto velký smysl. Číst podobné shrnutí a ještě si užívat styl psaní je prostě krása. S plným vědomím, že je při čtení cítit bezmocnost místních, beznadějnost celé situace a krutosti i nespravedlnosti války. A zlost vůči všem těm, kteří sobecky válku začali a zamrzlý konflikt udržují...

Zároveň je nutné ocenit otevřený přístup k tématu, kdy autor chápe jeho komplexnost, a přes popsání podrobného zapojení Ruska a jeho nezpochybnitelné kroky, se dívá i do hlubší minulosti a hledá chyby následných obětí ruské agrese, které k invazi vedly (a to např. i v Gruzii). Nemluvě o snaze vysvětlit a ukázat i stávající ukrajinskou kulturu a společenské vztahy - dominanci žen, které jsou ale sluhy mužů, korupci či mafiánské okrádání. To vše doplňované i autobiografickými částmi, které ale organicky doplňují celý obraz. Od zajetí Berkutem, které mohlo skončit opravdu velmi špatně, přes předstírané zasnoubení se slečnou žijící na Donbase, která sloužila jako součást autorova krytí pro pobyt na místě, po noční můry z Ukrajinců vyvolané propagandou lidových republik...

Citace: "U velké části ze stovek respondentů ve frontových oblastech si výzkumníci všimli zjevně proruské nálady a negativních stereotypů o Ukrajině, její armádě a politicích, které jsou běžně šířené ruskými médii a sociálními sítěmi. Všechny tyto vesnice byly v dosahu vysílání ruských médií a jejich obyvatelé se ani netajili tím, že je sledují radši než ty ukrajinské. Když potom v několika vesnicích vypnuli vysílání ruských televizí a rádií, výsledek se dostavil už po pár týdnech. Obyvatelé těchto vesnic neměli jinou možnost než sledovat ukrajinské stanice, a zároveň s tím začali výrazně měnit své názory. Výzkumníci najednou zaznamenali prudký nárůst důvěry v ukrajinskou administrativu a instituce."

Kniha si zaslouží také pochvalu za krásné zpracování, povedený minimalismus a sjednocenou grafiku myslící i na drobnosti. Na druhou stranu je mi líto, že poznámky nejsou rozdělené na ty doplňující kontext a pouze odkazující na zdrojuje. Pro čtenáře není ideální pořád listovat až na konec knihy a hledat, zda je poznámka užitečná či nikoli. Ty doplňující kontext by měly být pod čarou. A textu by slušelo také více autorových fotografií.

A doporučená četba k tématu?
Pochopení mentality obyvatel Donbasu nabízí "Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka".
Další středoevropský pohled na válku, tentokrát v Sýrii, lze najít v knize "Ve válce - Příběhy obyčejných lidí z Iráku a Sýrie".
Obtížné je vstřebat silnou historii "Krvavých zemí" od T. Snydera.

*Rozhodně není náhoda, že si člověk může na zadní straně přebalu přečíst tento citát Marka Twaina: "Pravda býva často menej uveriteľná než fikcia, pretože vymyslený príbeh sa musí riadiť pravidlom pravdepodobnosti, kým ten pravdivý nie."

**Celý text je opravdu více než bohatě ilustrován mnoha různými charaktery, které "hlavním příběhům" dodávají další barvy a hloubku. Od místních obyvatel, kterým se na střechách jejich paneláků usídlily pro/ruské jednotky střílející na Ukrajince, úřednice pašující dokumenty z Donbasu, nebo vedoucí dětského domova, která odmítne převést své svěřence do Ruska i pod pohrůžkou zastřelení, přes neskrývané neonacisty bojující na obou stranách konfliktu, uživatele neustále padající separatistické mobilní sítě Fénix (protestující za znovuzavedení Vodafonu z "fašistického západu"), babky bydlící v bunkru i bojovníky z evropských zemí, kteří věří v chemtrails a různá spiknutí, po pro/ruské separatisty, kteří se neštítili rabovat trosky havarovaného letu MH17.

Jestliže někteří tvrdili, že lidé v Donbasu stáli o připojení k Rusku, je to jen jeden malý střípek vytržený z množství informací, které je nutno poznat, abychom byli schopni prohlédnout a zanalyzovat situaci v dané lokalitě.
Vyvodit zodpovědnost za daný status quo až tak složité už není. Složitější však je vyhodnotit, z čeho pramení nevraživost, nenávist a strach Ukrajinců z vlastního národu, strach lidí žijících v Donbasu. A v tu chvíli Tomáš Forró předkládá jednotlivé příběhy utrpení, které dohromady postupně skládají onu mozaiku pochopení konfliktu jednoho národu, vnitřního konfliktu který sice nakonec skutečně existuje, ale je intenzivně a cíleně podporován a zveličován za pomoci masových propagandistických nástrojů sousedního státu. Tedy jak píše Forró: Ázerbájdžánský Náhorní Karabach, Moldavské Podněstří, Gruzínská Abcházie a Jižní Osetie, Ukrajinský Krym a Donbas - Kdo zná jeden hybridní konflikt ruského typu, zná je všechny. Mění se jen data a názvy zemí."

Po ruské invazi bylo pro mě přečtení této knihy naprostou povinností, přestože jsem si dával na čas, což byla chyba. Skvělé, skvělé a zase skvělé. Tomáš Forró přináší reportáž o radostech, ale hlavně strastech lidí, kteří se nám ve zpravodajství vinou osudu před očima mění v pouhá čísla zabitých a zraněných, protože se narodili v regionu bez viditelné naděje na lepší budoucnost - na Donbase.
Kniha popisuje řadu tragických až tragikomických lidských příběhů, událostí a každodenností typu absurdního fungování mobilní sítě Fénix, ale jako mrazivý vrchol knihy vidím kapitoly "Evropští stoupenci ruského světa", která pojednává mimo jiné o pochybných proruských figurkách z ČR typu Nely Liskové nebo o těžko uvěřitelném setkání s tehdy ještě komunistickým poslancem Ondráčkem v Doněcku, a "Ženský stát, ve kterém žijí chlapečtí muži".
Zatímco Forró končil svou knihu v roce 2019, tedy v době dlouhodobě zamrzlého konfliktu bez větších obětí, veskrze pozitivně, její vyznění je v kontextu pozdějšího vývoje mnohem depresivnější.

Forró má dar srozumitelně popsat hodně spletité kořeny ukrajinsko - ruského konfliktu. Myslím, že v době dezinformací a zamlžování je taková knížka mimořádně cenná, protože se mu podařilo získat důvěru a vhled do situace na obou stranách konfliktu, kde jeho reportáž vznikala. Realita se tak jeví už ne tak černo-bílá (jak je v poslední době prezentovaná v médiích) ale v nejlepším případě šedo-černá. Vyzdvihla bych ještě tu část knížky, kde se věnuje ženskému údělu, který je ve válce a obležení ještě mnohem horší než osudy mužů. Čtení je to samozřejmě strašně smutné a těžké.