Doly krále Šalamouna

Výprava za ztracenou civilizací, zmizelým bratrem a v neposlední řadě za slonovinou a démanty. Výborné quatermainovské dobrodružství doplněné haggardovským humorem, který mě dokáže vždy rozesmát, a lidskou moudrostí, která se už dnes moc nenosí. Od autora jsem už ale četl lepší knihy.

"Vyšli jsme z temnosti, do temnosti se zase vrátíme. Jako ptáče, hnané bouří, přilétáme "odnikud"; krátký jenom čas třepotáme perutěmi ve světle a pak se vracíme nazpět "nikam". Život není nic. Život je všecko."

Velmi dobrý dobrodružný román z fiktivního kukuánska.

Doyle a jeho Challenger, Burroughs a jeho Tarzan, Haggard a jeho Quatermain – dobrodruzi dechberoucí před stoletím a laskavě úsměvní dnes. Ale čestní, a proto obdivuhodní. 26/21

Hodně jsem se těšil na Indiana Jonese! Respektive na jednu z jeho zásadních literárních inspirací v podobě silných postav dobrodružného žánru - Allana Quatermaina. Leč výsledné dojmy jsou takové protichůdné a z nadšení zbyly lehce smíšené pocity. Myslím, že je to předně způsobeno právě tím, proč jsem po Haggardově knize sáhnul - ono zalíbení v postavě Indiana Jonese. A nepochybně své noty zahrálo i sto let, které dělí mou četbu od data vydání originálu. Plus ještě pár maličkostí.

Namísto Harrisona Forda s bičem a strachem z hadů, je Allan nadšeným lovcem (především slonů) s dobrou pověstí i povahou. Tohle dobrodružství je plné písku, především v první polovině, kdy se skupinka Quatermain-Good-Curtis-Ignosi snaží přežít cestu nehostinnou africkou pouští. Z čehož jsem měl sám trochu písku v očích - přece jenom Afrika není místo blízké mé fantazii, přičemž tehdejší čtenáře musela Afrika ve fantazii dráždit exotikou, svou divočinou, rozlehlostí a vzdáleností geografickou, společenskou i vůbec celkovou.

Avšak druhá polovina příběhu byla pro mě už mnohem zajímavější a dokonce jsem počal chápat onu inspiraci pro nejslavnějšího profesora dějin. Okamžikem, kdy začal bujet boj o kukuánský trůn, nastoupila akce se stupňujícím se napětím. Tahle část knihy je, troufám si říct, definicí moderního dobrodružného románu a proč Haggardův fantastický svět Allana Quatermaina rezonuje i po sto letech - svižný děj, černobílé (kruci, tohle může vyznít dvojznačně...) postavy, stupňující se drama i šťastný závěr. Souboj Curtise s Twalou, rozmíšky s čarodějnicí Gagoolou, drama v Síni smrti, kráska v nesnázích, útěk z pasti, (překvapivě hlubokomyslné a mravoučné) loučení s Ignosem a návrat domů. To vše se to stalo příčinou, že poněkud skeptický start vystřídala nemalá chuť pokračovat sérií Allana Quatermaina a rozšířit další generaci Haggardových čtenářů o dalšího člena.

Jedno z prvních dobrodružství Haggardova proslulého lovce divoké zvěře Allana Quatermaina nás zavádí do Afriky, kde slavný dobrodruh a jeho přátelé pátrají po diamantových dolech krále Šalamouna. Jedná se o přímočarý, jednoduchý příběh, který se více než na tajemství ztracených dolů zaměřuje na boj o následnictví v domorodém kukuánském kmeni. Přestože od napsání románu uběhlo už více jak sto let, stále je to čtivé a svižně odsýpající vyprávění, a ani některé dobové anachronismy mu vítr z plachet neberou (zmasakrování stáda slonů bylo možná na konci 19. století ještě oslavnou ódou na odvahu lovců, dnes by byl Quatermain považován nejspíš za prachsprostého ekoteroristu). Za sebe mohu říct, že mnohem raději bych se s bílými muži toulal podzemními jeskyněmi a objevoval jejich tajemství, než sledoval krvavou cestu Ignosiho na královský trůn Kukuánců. Pan Haggard byl ovšem jiného mínění než já, a tak jsem se musel smířit s jeho podáním Quatermainovy africké odysey. A když už mi to takhle zavařil, ještě mi dal pohlavek v podobě pohádkového finále „žili, byli a pokud neumřeli…“

Styl psaní a vyprávění je jednoduchý, ale velmi dobrý. Nicméně se mi styl vyprávění občas zdál trochu zmatečný. Příběh je však dobrodružný, hodně napínavý a celkem vzrušující a proto se mi četl velmi dobře. 1 polovina knihy byla sice hodně dobrá, ale 2 polovina byla o něco lepší a také akčnější.

Pěkný dobrodružný román pro děti.

Alan Quantumine a jeho přátelé v dobrodružném příběhu z Afriky. Kmen Kukuánů.
(2009)

Velká klasika mezi dobrodružnými romány, ze které dýchá atmosféra ještě tajemného a jen částečně zmapovaného kontinentu, kde se může skrývat cokoliv. Čtenář se ale musí připravit na, pro tu dobu typické, ploché kladné hlavní hrdiny.

Dnes by tahle kniha v záplavě podobných příběhů nijak nevynikla, ale ve své době to byla asi pecka. Četla se docela dobře, občas napětí, občas i záblesk humoru, dobrý konec, prostě klasika žánru. Nejvíc mě zaujala v těch chvílích, kdy popisovala tehdy typický přístup bělošské honorace k lidem a zvěři v Africe. Třeba ta samozřejmost a nenucenost, s jakou bez skrupulí - jen pro zisk a hlavně zábavu - pobíjeli slony.