Dole v údolí

Asi už jsem vám to tady říkala. Miluju poetiku Paola Cognettiho.
Dole v údolí je v rámci Cognettiho tvorby unikátní v tom, že vyprávění posouvá prostřednictvím několika postav. Příběhu tím dodává dynamiku a umožňuje čtenáři porozumět jejich různorodým charakterům.
Umím si představit, že ty jednotlivé kapitoly můžou fungovat i jako samostatně stojící povídky. Po přečtení první kapitoly jsem si dokonce myslela, že mě povídková knížka čeká. :)
Oceňuju, jak Cognetti dokáže popisem běžného života poukázat na jeho kontrasty a úskalí spojená s rozvojem společnosti (nejen v horách). Dokáže přesně vystihnout, co kvůli rozmachu civilizace ztrácíme, aniž by to odsuzoval, nebo někoho poučoval. A milánské obyvatele stěhuje do hor s takovou lehkostí, že by se mohlo zdát, že každý Miláňan čeká na svou příležitost k útěku.

Moja prvá od Cognettiho, veľmi dobre sa čítala, prostredie a postavy ma bavili, škoda len, že bola taká krátka.

Moje čtvrtá kniha od autora. Trošku jiná, míň snová, tu poetiku, nostalgii a krásu jsem tam ale opět našla...
Moc hezké čtení.

Vynikajicí literární jednohubka. Při četbě této knihy jsem několikrát přistihl srdce chrochtat blahem. "Řeka teče jenom jedním směrem. Nikdy neztrácí čas litováním, to je šťastný rys její povahy." 5*

Paolo Cognetti má dar. Umí vtěsnat velký příběh do pár stránek, se kterými strávíte jeden večer. A jeho vztahovky v prostředí italských hor, jehličnatých lesů a dělnických osad a městeček mají duši, promlouvají o lásce, přátelství a bratrství, vzájemně se podobají či prolínají a vytváří nostalgický kolorit, do kterého se vždy ráda vrátím.

Příjemně strávené dvě hodiny. Cognettiho knihy ve mně zanechají spíše náladu než dějovou linku. V tomto příběhu, jenž zapojil více vypravěčů, mě nejvíce zaujala hned první kapitola, cesta dvou psů kdovíkam, zabijáka a naivní fenky. Pak postava Elisabetty, tolerantní a milující.
Po přečtení doslovu mám znovu chuť sáhnout po Vlčím štěstí.
„...ví, že vrátit se zpátky není možné. Řeka teče jenom jedním směrem." s. 78
„ V lese bylo všechno tak klidný, že jsem se začal zklidňovat i já: stoupal jsem proti proudu řeky, poslouchal jsem její tok, objevoval jsem díry, ze kterejch by, kdyby v nich bylo trochu víc vody, byly fantastický tůně. s. 95

Knihy Paola Cognettiho mám moc ráda, takže jsem se na novou knihu těšila. A opět nezklamala. Je trochu jiná než předchozí knihy. Není tolik o horách, i když téma hor a přírody se v knize také objevuje. Celková atmosféra knihy je stále plná přírody a vztahu k ní. Navíc je příběh a vlastně celá nálada knihy inspirovaná albem Bruce Springsteena - Nebraska. Doporučuji si toto album ke čtení pustit. Dokonale dotváří náladu knihy.
Tentokrát bylo trochu náročnější se do knihy začíst, posléze však příběh začal volně plynout a já se od knihy nemohla odtrhnout. Příběh dvou bratrů, tak odlišných... Příběh lásky... Příběh stromů a jedné lanovky ... Příběh dvou psů...
Příběhy Cognettiho jsou citlivé a nutí nás k zamyšlení.

Drsný rozjezd, hezký a jemný zbytek. Kniha se mi líbila, ale že by se mi zapsala do srdce, to ne.

Príbeh takpovediac kaino-ábelský, dobro a zlo na niekoľko variácií.
Dobrý a zlý pes, dobrý a zlý brat, dobro a zlo ľudskej činnosti...
akože to kategórie navýsosť ľudské

s tým súvisiaca myšlienka z knihy: Ale ľudia od počiatku vekov vyrubujú stromy, kántria zver a navzájom si rozbíjajú hlavy. Ak existuje na teto zemi zlo, je len naše.

A ten jazyk. nádherné

Příjemná útlá knížka, drsný začátek mě málem ztratil, ale pak už ok.

Mám ráda Cognettiho autofikční způsob psaní i témata jeho knih. Dole v údolí se ale zpracováním vymyká.

Novela o nemnoha stranách, složená z několika stylisticky odlišných povídek, je výrazně inspirovaná písněmi Bruce Springsteena z alba Nebraska. Příběhy z amerického středozápadu zasazuje Cognetti do svého kraje a jeho hrdiny ztotožňuje s postavami svého vnitřního světa. Dramatické osudy malé rodiny protíná londonovský příběh dvou psů.
Dílo funguje samo o sobě, ale také v kontextu předešlé tvorby; Cognetti vzdává hold svým literárním vzorům (které zmiňuje v autorské poznámce na konci knihy) a přitom zůstává věrný sám sobě.

Do svého komentáře zde si hojně vypůjčuju z nesmírně zajímavého doslovu překladatelky Sáry Rodové. Mimo jiné v něm zmiňuje i starou velšskou báseň Bitva stromů v závěru knihy. Autorovi slouží jako alegorie kácení lesa ve Fontaně Freddě. Cognetti se tak vrací ke svému častému tématu dvojsečnosti průmyslového rozvoje a turismu na charakter hor a život jejich obyvatel. (Za ochranu životního prostředí bojuje také mimo stránky svých knih).
Je to krásná a teskná knížka. Vřele doporučuju.

Zajímavá jednohubka. Rozhodně dobře čtivá, akorát si nejsem jistý, zda příběh jako tento měl na mě cosi křičet a já dělal, že neslyším.

Nostalgické a poetické čtení - s čistým štítem hor a proudem řeky Sesia ....

....údolí Val Sesea - pod horou Monte Rosou - strmé horské silnice . vesničky s kamennými kostely a peřeje řeky Sesia .... zde se setkáváme s osudy dvou bratrů ....

Tvrdý a křehký modřín Luigi ... a silný a odolný smrk Alfredo .... a rodný dům jejich otce ....

Dědictví .... a zásah do krajiny .... nastupující civilizace ... a snaha chránit přírodu ....

Hned v úvodu navozena atmosféra svobodného pohybu fenky a šedého ....
ale omezená lidským konáním ....

A v závěru pláč přírody v básni " Bitva stromů " ....

Před touto měl jsem mnoho podob
byl jsem potokem tekoucím ze svahu
byl jsem lososem plovoucím v oceánu
byl jsem mlhou co smáčí vlasy ....

Kdo z nás by se nechtěl vracet na místa dětství .... a netoužit po jejich zachování ?

A v závěrečné poznámce autora odkaz na Bruce Springsteena a jeho Nebrasku ....

Působivé a k zamyšlení ... doporučím.

Cognettiho styl psaní vás chytne a nepustí, opět to bylo i přes malý počet stran, velmi bohaté čtení. Jak se píše v doslovu, jedná se o novelu složenou z různorodých povídek a každá nabízí jiný úhel pohledu. První povídka je z pohledu psa - také velmi zajímavé. Z doslovu - v knize potkáváme postavy již byli už součástí knihy Vlčí štěstí, akorát v této knize jsou mladší, takže se dá říct, že je to ke knize Vlčí štěstí jakýsi prequel. Určitě si pustím i v doslovu zmiňovaný dokument na Netflixu a těším se, že autora poznám i z jiné stránky, než jen ze stránek jeho knih.

Příběh, který zapadá do Cognettiho linie horských stories, třebaže hory jsou tentokrát kulisou a místem děje údolí. Dva bratři, žena a budoucí dítě. Pes, jeho sokové a fenka. Smrk, modřín a bříza. Smutek za minulostí, údiv nad postupem civilizace, pokrok, který, ač ne vždy vítán, nelze zastavit.

Je to moje první kniha od tohoto autora a jistě ne poslední. Líbil se mi krásný a poetický jazyk, propojení přírody a člověka, symbolika stromů a skvěle vykreslené charaktery postav (i na tak malém počtu stran). Ústředním tématem jsou mezilidské vztahy, ale líbil se mi i “psí příběh “ a zakomponování přírody. Wow, velmi povedené, doporučuji.

Sestoupil, ale zůstává mu nadhled, křídla a tolikrát vdechnutý řídký vzduch mu velí držet se toho důležitého a pamatovat si, že každý krok je důležitý. Řeka sice teče jenom jedním směrem, ale je možné se proti proudu vrátit, máme-li důvod.
"A ona se naučila nenechat se slovy opilců ranit. "
"Nikdy neztrácela čas litováním, to je šťastný rys její povahy."

Komorní příběh, minimalistický a zároveň poetický: příroda, mezilidské vztahy, to vše mám ráda. Četlo se to dobře, žádné dlouhé popisy, zkrátka vše jak má být.

Od Osmi hor číhám na každou Cognettiho novou knížku. Ale přiznám se, že se mnou více souzněly ty, které se vztahů mezi lidmi dotýkaly tak nějak mimochodem, oklikou přes jejich vztah k horám a přírodě. V knihách, do kterých začal Cognetti psát aktivní vztahové příběhy už poetiku trochu ztrácí. Možná, že kdybych v každé nové knize nehledala to původní, osudové okouzlení vysokými horami, našla bych si k nim cestu dříve.