Filuta

Pratchett mne už léta nepotkal a poslední setkání (Mauric a hlodavci) mne spíš odpudilo. Snaha psát s prolnutím do fiosofie a reality současného světa (Koule) mne nudila a přeskakoval jsem střídavě vědeckonaučné vyprávěnky ve snaze najít novou hlášku arcikancléře. Filutu jsem tedy nejistě prolistoval v městské knihovně, ale pak v obdsedantním nutkání držet nové čtivo jsem si knihu půjčil. Jsem v polovině a nadšený. Není to Zeměplocha, která mne už tolik nebere, je tam sqostná Terryho ironie a současně filosofická moudrost, která na mne probleskovala z knih o čarodějkách. Samozřejmě, že je to nereálné! No a co?

PS: po přečtení souhlasím s LaCuracacha, ale knihu jsem si užil /a vrátil do mk/

Moc pěkný příběh z viktoriánského Londýna plný dobrodružství, chrabrosti a lásky.

Pratchettův historický román, který je více zeměplošský než většina posledních regulérních Zeměploch. Což je škoda, jelikož jeho nezeměplošská tvorba vždy nabízela něco výrazně jiného a v důsledku tedy zajímavého; ať již to bylo dobré či ne. Tohle sice papírově je historický lehce humoristický román vzdávající hold mimo jiné Dickensovi, ale ve výsledku jde jazykem, stylem humoru, větnou skladbou, postavami, zasazením a vůbec vším o Ankh-Morpork a jeho obyvatele, protože jde ve své podstatě o "Mladá léta Jindřich Krále ve stylu pozdějších Vlahošových dobrodružství".

A moc dobře víme, že co Zeměplocha v posledních letech, to tuctová variace na slávu dávno minulou. Filuta do tohoto ranku rovněž zapadá, byť z toho kvalitou vychází přeci jen o chlup lépe, byť se ten výše uvedený styl dost pere s tím, že je to protentokrát v realitě usazené. Výsledkem je tedy čtivá sázka na jistotu, jejíž jeden každý zvrat i vtip jste od téhož autora četli, no bratru bezpočtukrát.

Filuta je moje další setkání s Terrym Pratchettem, tentokrát mimo svět Zeměplochy. Děj se odehrává v Londýně 19. století, kde hlavní roli hraje mladý kapsář Filuta, který se nečekaně ocitá uprostřed politického a společenského spiknutí poté, co zachrání tajemnou dívku. Příběh má velmi živou atmosféru, plnou špíny, mlhy a humoru, jaký umí právě Pratchett.

I když nejde o typickou fantasy, autor si stále zachovává svůj nezaměnitelný styl – chytrý, ironický a zároveň lidský. Filuta jako postava je výborně napsaný – vynalézavý, drzý a sympatický. Potěší i výskyt známých historických postav, jako je Charles Dickens nebo Benjamin Disraeli, které autor zpracoval s nadhledem a šibalským úsměvem.

Kniha mě bavila – není tak bláznivá jako Zeměplocha, ale má své kouzlo. Doporučuji ji nejen fanouškům Pratchetta, ale i těm, kdo mají rádi dobrodružné romány z viktoriánského Londýna s trochou humoru, napětí a výborným vypravěčem, který se nebojí ani sociální kritiky

Trvalo mi chvíli, než jsem se začetl. Bylo to dobrý, ale nějak jako by tomu něco chybělo. Nakonec mne to ale bavilo velice. Jasně, je to pohádka, je to fantasy, takže si trochu hrajeme. Ale s tím přece u fantasy a u Pratchetta počítáme, ne?

Tak jo, takhle by to napsal Dickens, kdyby byl Pratchettem:-)

(SPOILER) Miluju Zeměplochu. Mám doma všechny knížky a momentálně ji celou čtu už potřetí (některé díly (hlavně ty, v nichž hraje hlavní roli Smrť) dokonce počtvrté). Přesto nejsem nekritickým fanouškem a zastávám názor, že Šňupec a hlavně Pod parou vůbec neměli vzniknout, protože už byl pan Pratchett asi silně ovlivněn chorobou a ty knihy jsou prostě příšerné.

Ve stejné době, jako výše zmíněné knihy, byl napsán i Filuta a bohužel i on si drží stejnou úroveň. To, co mi na celé knize vadilo nejvíce, byl bezesporu hlavní hrdina. Spousta autorů se snaží udělat z hlavního hrdiny takového toho sympatického darebáka, který sice sem tam překročí zákon, ale srdce má na správném místě. Já osobně už mám všech těchhle vychcánků plné zuby. Trestný čin je zkrátka trestný čin.

Rovněž mi nesedlo, že do čisté fikce byly přimíchány skutečné historické postavy. Ale s tím bych se ještě nějak smířil. Horší je, že děj je natolik přepálený, že by mu mělo problém uvěřit i malé dítě. Celé to bylo naivní a přeplácané. Filuta je zkrátka největší borec, který každého přepere, kamkoliv se dostane a kdokoliv uvěří jeho stupidnímu přestrojení. Ale i tak mě to celkem bavilo a říkal jsem si, že hodně slabé tři hvězdičky bych tomu přeci jen mohl udělit. Jenže pak přišla poslední kapitola. Ve chvíli, kdy si Filutu pozvala královna Viktorie, kleslo moje hodnocení na dvě hvězdičky a poté, co jej pasovala na rytíře jsem koketoval s hodnocením odpad. Nakonec jsem tam tu jednu hvězdičku za snahu dal, ale tuhle knížku už rozhodně nikdy znovu číst nebudu.

Mám ráda osobitý styl Terryho Pratchetta a jeho slovní obraty a přirovnání mě vždy pobaví, ale ve Filutovi to nějak nefungovalo. Na tak jednoduchý příběh toho bylo moc. Často se mi stávalo, že jsem v tom mluvení a mluvení ztratila niť. Ne že by kniha byla špatná, ale asi se mi netrefila do současného rozpoložení.

Tak ja nevim, nejak mi to asi nesedlo nebo co. Nejak extra me to nebavilo, takze knihu posilam dal a znova cist urcite nebudu.

Pravda je jen mlha. Pravda je, že vaši hrdinové nejsou hrdinové. Pravda je, že kdyby mě to nenaučil Mark Twain už dávno, věděl bych to teď. Pravda sice je, že Ankh-Morpork je lepší, než Londýn, ale i tak je to opravdu stále skvělá kniha. Prostě Pratchett. Jestli si myslíte, že to není pravda, pusťte si teda radši třeba televizní noviny a dál věřte tomu, že to, co vám cpou je pravda. Žádat vás totiž o službu lidstvu v podobě sebevraždy by zřejmě bylo příliš. P.s.: skoro jsem si myslel, že bych se měl začít stydět za to, že neznám Henryho Mayhawa. Ale když jsem prozkoumal nabídku jeho knih na našem trhu, opět jsem se utvrdil v tom, že stydět by se měli jiní. Klidně něco přeložim, kdo to vydá? Haha

Když se zjevila Zeměplocha a všichni z ní byli a asi ještě pořád jsou nadšení, samozřejmě že jsem nezůstala stranou... Jenže u mě se absolutně žádné nadšení nekonalo! Autor byl zavržen s přesvědčením, že s ním a s jeho tvorbou nikdy nebudu ztrácet čas...
Nikdy neříkej nikdy!
Filutu mi doporučil přítel z DK - vďaka kamoš, len tak ďalej, pls! :-).
Doporučení napomohlo k tomu, že jsem si přečetla anotaci a protože stará dobrá Anglie, to je moje, vrhla jsem se spolu s Filutou do smrdutých stok, skrytých v londýnském podzemí...
A stálo to za to! Filuto, stal ses dalším mým literárním sympaťákem! Skvělá kniha, která mě pobavila - a víc jsem od ní nežádala.
Nikdy neříkej nikdy... Kdo ví? Třeba mezi stovkou autorových u nás vydaných knih ještě najdu podobnou rozkošnou pecku :-).

Tak jsem musel přečíst přes 50 autorových knih, abych u té 52. zjistil, že byl nejen autor bezvadných fantasy, ale s přehledem zvládal i historický dobrodružný román. To přesně je Filuta. To fantasy v něm nehledejte, nenajdete. Ale vůbec to nevadí. I tak to je parádní počteníčko. Věčná škoda, že to nemohl být základ další série. Bohužel.

Úžasné dílo mého milovaného velmistra slov a pera Tarryho Pratchetta v doprovodu dokonalého Jana Kantůrka. Krásná historická fantasy z dob starého Londýna, kde chudina byla opravdu chudá, špína opravdu špinavá a život opravdu rozmanitý. Dokonalost.

I když tu nejsou kouzla a nadpřirozené bytosti, množství šťastných náhod dělá z Filuty tak trochu pohádku zasazenou do ne úplně přesných (jak ostatně i sám autor připouští) reálií Londýna v devatenáctém století. Pořád je tu patrná autorova originalita, i když ji právě historický kontext trochu krotí, jsou tu i pro Pratchetta typické jazykové hříčky, ale Zeměplocha evidentně dávala autorovi o mnoho větší prostor a rozmach. Filuta je příjemná postava a ještě více se mi líbil jeho domácí. Čtení je to milé, ale hlubokou stopu ve mně nezanechalo.

" Filuta počul, že Boh vidí všetko, napriek tomu si ale myslel, že v chudobných štvrtiach má On sklony privierať oči."

Terry Pratchett si napísal svoj vlastný príbeh Olivera Twista, kde nezabudol do deja nasadiť aj spisovatela tohto diela, Charlesa Dickensa. Filuta je chudobný chlapec, ktorý najlepšie pozná Londýnsku kanalizáciu, kde zbiera spláchnuté poklady. No chlapcovi sa zmení život po nečakanej záchrane mladej dievčiny. Filuta nie je obyčajný človek. Ako sa predieral ulicami Londýna, veľa sa naučil, hlavne to ako prežiť.

Musím upozorniť, že je to niečo iné, ako je človek zvyknutý od Pratchetta v dielach Zeměplochy. Tento príbeh je vážnejší a autorov humor by sme tu ťažko hladali, ale za prečítanie to určite stojí, no neodporúčam ako bránu do Terryho sveta.

Jo,jo... mistr Pratchett umí psát fajn knížka i mimo Zeměplochu... to se musí uznat.

Bylo by fér připustit, že i mistr tesař se někdy utne. A že se tady Pratchett utnul dost. On chtěl asi vážně napsat něco jako historický román ze staré Anglie po vzoru Dickense, jenže to vůbec neuměl. Psal tak, jak byl za mnohá léta zvyklý, tedy ve stylu Zeměplochy, čímž se naplno vyjevily nedostatky takového psaní. Chybí schopnost odvyprávět silný příběh, klasicky ho vystavět; chybí tu silné charaktery; chybí popisy typické pro klasický román; vlastně chybí všechny prvky klasického románu. Přesto se to mocí mermo snaží jako klasický román vypadat. Zatímco v Zeměploše stačí jen tak klouzat po povrchu a stavět hlavně na často banálních, zato vtipných situacích a vtipných promluvách, tady tohle nefunguje – už jen proto, že Filuta není vtipný. Leda byste byli ten typ čtenáře, kterému stačí vidět jméno Onan, aby se začal řezat na celou tramvaj.
Největší problém asi je, že je to hrozně nudné. Na začátku zachrání Filuta dívku a pak se něco pořádného začne dít až asi po 150 stránkách. Do té doby je to vyplněno vatou o nedůležitých denních činnostech, každou chvíli autor odbočí k nějaké postavě, např. prodavačce polévky, která tam není důležitá, přesto o ní čteme asi tři stránky. Pak vyjeví nějaká moudra o Jupiteru a dalších planetách, onde zase poučí o politice, jinde se zamyslí nad sociálními otázkami. Je to slepenec, nedostatečně propojený, celé je to užvaněné, utahané a občas mě napadlo "co to tam probůh melou?". Navíc se věci opakují a občas to vypadalo, že autor neudrží myšlenku – což asi není tak od věci vzhledem ke stavu a věku, v jakém to Pratchett napsal.
Nezvládnuté mi to přišlo i jazykově, i když tady těžko posuzovat míru originálu a míru překladu. Je poměrně zvláštní, že ačkoli je to psáno dost jednoduchým způsobem, tak se to z nějakého důvodu dobře nečte. Nějak ta slova nejsou dobře zvolená a poskládaná, stejně tak věty, a textová propojenost pokulhává. Když čtu třeba Austenovou nebo Dickense, tak všechna slova krásně jedno po druhém plynou očima do mozku a skládají se do kýžených obrazů; číst Filutu ale byla docela fuška. Často jsem dočetla odstavec a pořádně jsem nevěděla, o co v něm přesně šlo, vůbec nic ve mně nezanechal, takže jsem musela znova. Ani redakční práce nebyla z nejpečlivějších.
No je prostě třeba přiznat, že nebýt autorem TEN slavný sir Pratchett, tak by knížka určitě tak kladné hodnocení neměla. A možná by ji ani žádné nakladatelství nevydalo. Pro mě velké zklamání.

Filuta je Londýnský sirotek a král stokařů. Jednoho deštivého večera zachrání dívku, kterou se pokoušejí dva muži napadnout. Jako správný zachránce se do ní potom zamiluje. Ona ale nechce prozradit svoje jméno, svůj původ ani svůj příběh. Filuta je najat novinářem Charliem Dickensem, aby případ vyšetřoval a dívce tak pomohl.
Filuta samotný je postavou, která mi dost připomíná Morta. Takový ten chlapík, od kterého nikdo moc nečeká a pak je udiven, jak dobře si dokáže poradit v nejrůznějších situacích. Do spousty situací se dostane shodou náhod a k některým titulům přijde jako slepý k houslím – třeba „zneškodnění“ Sweeneyho Todda a hora peněz, která přišla po něm. Taky je s každou kapitolou přitažlivější – ne vzhledem, ale intelektem a schopnostmi, čili zaslouženě. Romantická linka je po Pratchettovsku velmi prostá a spíš vedlejší, přestože je vlastně tím hlavním motivem. Hodně místa zaslouženě zabírají postavičky starého Londýna – Charlie Dickens, židovský opravář Solomon, pes Onan, manželé Mayhewovi a jejich služebnictvo; a postavičky z chudinských čtvrtí jako třeba prodavačka květin, která na kytice rozebírá pohřební věnce.
Je to takový pohlazení. Hodně jinej Pratchett, ale po pár stranách mi Zeměplocha ani nechyběla. On ten Londýn je takovej Ankh-Morporskej i bez trollů. A Filutu nejde nemilovat. Natožpak Onana, žejo.

"V tomto okamžiku se stal Filuta divákem onoho úžasného pouličního divadla, tolikrát prověřovaného a opakovaného kusu, který se s minimem slov odehrává ve třech dějstvích. První je: „Já nic nevím,“ následované druhým: „Já nic neviděl,“ a poslední, nejoblíbenější: „Já nic neudělal,“ k čemuž je obvykle připojen zcela bezplatný přídavek – staré známé číslo: „Já tam nebyl.“

Jo, je to Pratchett, jeho vtipy, ale není to Zeměplocha. A jak připouští překladatel - ten překlad mírně pokulhává.