Dobrodružství A. G. Pyma
Edgar Allan Poe
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová , Horory , Romány
Vydáno: 2007 , Tribun EU
Originální název:
Narrative of Arthur Gordon Pym , 1838
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem si nyní naservírovala jako četbu na pokračování v podání Lukáše Hlavici a musím přehodnotit svůj původní komentář. Jediný román E.A.Poea je, oproti jeho strašidelné a tajemné tvorbě, dílo spíše dobrodružné, avšak napínavé a plné dopodrobna vylíčených situací a pocitů, a to takovým způsobem, že má čtenář dojem jako by na té výpravě také byl. Právě toto důkladné líčení událostí a rozpitvaný popis vnitřního rozpoložení postav jsou pro autora vlastní. Otevřený tajemný konec dodává příběhu nádech mysticizmu.
Po operaci oka jsem nečetl, ale poslechl na pokračování v ČR. I po téměř 200 letech zajímavé, poutavé.
Čtení "cestopisu" se mi opravdu moc líbilo. Knihu jsem četla 2x a to v různých překladech. A musím tedy říci, že překlad velmi ovlivňuje čtivost novely (či románu).
Čtení je velmi poutavé a velmi rychle se přenesete do děje a veškeré nesnáze prožíváte s hrdiny. Čtení to je pochmurné, tak jako snad vše od Poe, co jsem doposud četla. Nádech tajemna, strachu, nejistoty zítřka. A v tom i příběh končí. Podle mne se jedná o velmi kvalitní literaturu a Poe se řadí mezi mé oblíbené autory.
Ono to asi není zrovna ohromující čtení, to k sobě buďme upřímní, ale přeci jenom má toto vyprávění jakési kouzlo tajemna, kterému je vlastně dost těžké odolat. Ostatně i proto jsem si knihu přečetl již podruhé. Druhým (pravda, silnějším) důvodem je fakt, že Lovecraftův příběh V horách šílenství odkazuje na tento výtvor opravdu ve velkém a když už jsem si přečetl jedno, chtěl jsem doplnit i druhé.
Text to opravdu není z literárního hlediska nijak ohromující. Ale obsahuje jistě poměrně zajímavé příhody, které jakoby byly psány za účelem vzbuzení úzkosti a to ony tedy byly. Počínaje surrealistickou poutí v temnotě, přes vzpouru na lodi, při které se hlavní hrdina neváhal sáhnout po dosti strašné metodě vystrašení protivníka, naprosto děsivé setrvání na troskách lodi, uvěznění na ostrově uprostřed nebezpečného a cizího. Prostě úzkost.
Dovolím si jednu poznámku, kterou snad lze demonstrovat podivuhodnost našeho světa a dějin. Poslední odstavec jedenácté kapitoly obsahuje děsivý nápad: Parker navrhuje, aby jeden z trosečníků byl zabit a sněden. Tak se stane. Kniha, nezapomeňme, byla publikována 1838. Na podzim roku 1884 pak padl rozsudek High Court of Justice. Jmenuje se Regina v Dudley and Stephens. Jedná se o jedno z nejslavnějších soudních rozhodnutí vůbec. Případ byl prostý. Čtyři námořníci bez jídla se po ztroskotání zachránili ve člunu. Ale opakuji, bez jídla a vody. Jedním z nich byl, vedle jmenovaných Stephense a Dudleye, jistý Richard Parker. Mladý Parker onemocněl, nemohl přežít. Jeho kolegové se proto rozhodli ukončit jeho trápení a sníst ho. Tak se i stalo a zbylí tři námořníci právě díky tomuto činu přežili, zachránila je německá loď po tom, jak Dudley napsal ve svém deníku, co si dali snídani. Tak podivuhodné paralely nabízí dějiny a literatura.
Nejsem si jist, kde přesně se vzal mýtus o tom, že se snad jedná o nedokončený román. Naopak, román (spíš novela, ale co jí vím) končí tak jak končit měl v tom nejgeniálnějším možném okamžiku. Končí v momentě největšího napětí a největšího tajemna, díky kterému se stal historicky slavným. Končí nevysvětlitelně, podivně, zvláštně. Bílá nadlidská postava, tekeli-li a kdo ví, třeba díra do planety, ve které se nachází průchod do nového světa. Neboť nezapomeňme, že knihy vyšla v době teorií o duté planetě, ba dokonce na základě těchto teorií. Co je ovšem skutečně uryto za bílou postavou, to si lze jen domýšlet, jak autor ostatně chtěl.
divukrásná kniha vykradlavší robinsonády do té doby sepsané, a pilně vykrádaná (nejen) autory robinsonád dodnes. etalon svého žánru.
Kniha je skvela, ale nie je pre kazdeho. Je to tazky jazyk budujuci narocnu temnu atmosferu.
Odposlechnuto během dvou pracovních dní, a musím říct, že některým zdejším nízkým hodnocením úplně nerozumím. Kniha má tu správně ponurou atmosféru, hororvé prvky, při jejichž čtení se tají dech, a otevřený závěr, který nechává naplno pracovat představivost i dlouhé minuty po dočtení.
Již nějakou dobu jsem přemýšlel nad četbou Poeova jediného románu, leč zdejší velice nízké hodnocení a komentáře mne od tohoto záměru po nějakou dobu úspěšně odrazovaly.
Každý mladý muž se ale dostane do stádia, kdy si musí věci omakat sám, a varován zdejšími komentáři jsem se vyhnul edici Omega, a místo toho vsadil na vydání od Europy od brati Slovákov.
A učinil jsem dobře, poněvadž jinak bych se ošidil o jeden z nejčtivějších a nejmrazivějších „cestopisů“, jaké jsem doposud četl (a nic na tom nemění datum prvního vydání originálu), ve kterém není nouze o doopravdy hororové momenty (férově – ve scéně, kdy hrdinové losují, koho zkanibalizovat, jsem dejchal jenom vlasovýma kořínkama).
Další část komentáře bych rád věnoval doporučení: kniha má být dělena do 25 kapitol (samozřejmostí jsou odstavce), a má obsahovat 5 ilustrací/ nákresů, jakož i předmluvu a koncovou poznámku. Nevím, zda vydání od Omegy tímto disponuje, ale než začnete číst, výše zmíněné si překontrolujte. Zvláště předmluva a poznámka jsou důležité, neboť de facto vysvětlují, proč se v cca polovině knihy změní styl, jakož i to, proč je konec „ustřihnutý.“
Téhle čtivé, atmosféricky ryze poeovské knize s lehkým začátkem a mrazivým koncem zkrátka nemohu dát méně, než 5 vykuchaných *.
Byly chvíle kdy mě kniha moc nebavila a nejradši bych ji odložila, ale vše zachránil akční konec. V podstatě poslední čtvrtina knihy mě opravdu bavilo. Ve zbytku knihy se nacházely části, které byly dobré, zajímavé, ale zbytek mě docela nudil.
Ale ano. Vypadá to, že román není dokončen, protože části, ze kterých se skládá, jsou nesourodé - ale to neznamená, že kdesi pod povrchem neduní přesný rytmus a cílevědomá melodická linka. Pocit permanentního ohrožení skrze zachycení horečnatého snu depresivního mladého muže o pobytu v klaustrofobické bedně a vzápětí nepřehledném bludišti podpalubí, vzpouru na lodi, pobyt na nekonečném moři s lidožroutskou epizodou a setkáním s lodí mrtvých střídá faktografická, uklidňující pasáž o historii dobývání Jižního pólu a konkrétní plavbě Jean Guy plus zoologická vložka... aby vzápětí navázala panická historie o zrádných domorodcích, pohřbení zaživa, apokalypse a setkání s Něčím/ Někým... A tak navzdory tomu, že jsem úplně nenašla racionální klíč k příběhu, ráda se ke knize vrátím; dojem, který zanechává, je přinejmenším u některých pasáží dechberoucí.
Zezačátku se mi do něj moc nechtělo ale jakmile se člověk prokouše první polovinou se vzpourou na lodi, tak už se to dá. Minimálně potěší, jak je to na svou dobu drsné. Loď plná mrtvol je parádní výjev, stejně tak kanibalismus mezi trosečníky atd. Co tento román pozvedává a dělá "legendárním" je onen konec, který je opravdu "vizuálně" velmi působivý a má výbornou atmosféru tajemna a čehosi naprosto cizího a ponechá čtenáře v nejistotě, co to vlastně viděl/četl. Není divu, že to zapůsobilo jak na Julese Verna stejně tak jako na Lovecrafta a další, kteří, když už ne rovnou navázali tak se alespoň silně inspirovali a odkazovali na tuto knihu. Tekeli-li!
Ze všech prací, které jsem zatím od Poea četl, nad všemi povídkami vyčnívá jeho jediný román. Už v dětství, kdy jsem ho četl poprvé, jsem si ho oblíbil a nyní, když jsem ho zkusil přečíst znovu, nezklamal (na rozdíl od mnoha povídek). Pymův příběh obsahuje všechny ingredience pořádného dobrodružného románu a něco navíc. Hlavně jeho konec nenechal spát ani takového autora, jako byl Jules Verne, který k němu musel dopsat pokračování.
Slabší kniha plná balastu. Příběh je navíc nedokončený. Jde o krátké čtení s poměrně zajímavým příběhem. Nečekejte nic však přeborného či dechberoucího.
Aj keď je Poe môj obľúbený autor, príbeh A. G. Pyma som začal čítať kvôli Lovecraftovým horám šialenstva. Napriek tomu, že Gordon Pym sa čítal dobre, na pomyselných váhach by vyhral Lovecraft. To nič nemení na mrazivom ukončení Poeovho románu. "Tekeli li!" "Cthulhu fhtagn..."
(SPOILER) Na Wikipedii se píše, že Příběhy Arthura Gordona Pyma jsou Poeův jediný dokončený román. No neřekla bych; konec je dost otevřený, až jsem měla pocit, že Poe prostě nevěděl, co s ním, anebo ho to prostě přestalo bavit. Krom toho se zdá, že se Poe v psaní tohoto románu nějak ztratil. Jako by ho začal psát s určitou myšlenkou a určitým stylem a pak je z nějakého důvodu úplně opustil a změnil. Román je tudíž dost nesourodý. Je v něm několik částí, které se mi četly výborně a jsou prostě Poeovské, místy je ale text extrémně popisný, až nudný – v některých případech jsem se nemohla ubránit dojmu, že je to snad záměr a že se Poe rozhodl unudit čtenáře k smrti. A nebo neměl dost materiálu na vydání knížky, a tak ji uměle nastavoval popisy o "přiléhání lodi" atd. Pokud přesto někdo zvažuje přečtení, doporučuji vyhnout se vydání z r. 2013 (Dobrovský, edice OMEGA) je v něm naprosto nesnesitelné množství chyb a překlepů a navíc se vydavateli podařilo nějak knihu osekat o jeden z pěti obrázků (v textu je o něm zmínka, na stránku ani jinam už se ale zjevně nevešel).
E.A.Poea zbožňuji, nicméně musím říci, že Příběhy A.G.Pyma pro mě byly zdouhavé a místy až nudné ... :-(
Kdyby na obálce nestálo jméno E. A. Poe, nevěřila bych, že je autorem. Kniha byla velmi podivná. I u fikce potřebuji mít pocit uvěřitelnosti, čehož se mi nedostalo. Navíc mi vůbec neseděl vypravěčský styl, postavy byly nesympatické. Knihu jsem okamžitě po přečtení věnovala dál. Snad se Katce bude líbit víc než mně.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1978 |  Jáma a kyvadlo a jiné povídky (34 povídek) |
| 2011 | Povídky |
| 2009 | Jáma a kyvadlo a jiné fantastické povídky |
| 2013 | Černý kocour a jiné hororové povídky |
| 1964 | Vraždy v ulici Morgue a jiné povídky |
Kniha Dobrodružství A. G. Pyma je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 343x |
| Čtenářské výzvě | 29x |
| Doporučených | 12x |
| Knihotéce | 198x |
| Chystám se číst | 68x |
| Chci si koupit | 25x |
| dalších seznamech | 1x |
Kniha je rozdělená na dvě části. První pojednává o cestách Arthura Gordona Pyma a je bohužel přeťata v nejlepším. Druhá kratší část je dopis rotterdamského rodáka z jeho neobvyklé cesty v jakési vzducholodi. Jazyk i téma mi v mnohém připomínalo mi důvěrně známé verneovky, vždyť Verne se v mnohém učil právě od Poea a napsal také volné pokročování tohoto díla. Oba příběhy jsou napínavé, nepočítám-li dlouhé popisné části, a zkrátka dobrodružné.