Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka
Světlana Alexijevič (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/235706/bmid_doba-z-druhe-ruky-1ir-235706.jpg
5
407
407
Kniha Doba z druhé ruky nese podtitul „Konec rudého člověka“ a autorka se v ní zabývá koncem komunistického režimu, nadějemi, zklamáními, frustracemi a dezorientací, které přinesla dvě desetiletí následující rozpad sovětského impéria lidem žijícím na jeho území. Čtenáři předkládá desítky příběhů a názorů lidí z nejrůznějších částí politického i ekonomického spektra. Před námi tak defilují rozmanité osudy a zážitky, z nichž však postupně vyvstávají některá společná traumata a obsese. Většina hrdinů této knihy považuje za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let a obnovit sovětskou vládní moc. V očích většiny lidí, jejichž svědectví autorka uvádí, to byla chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, zatímco následující vývoj, bezpečnostní anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, desorientaci, zklamání, hospodářský pokles a korupci. Často se ozývá lítost nad tím, že Sovětský svaz „prohrál studenou válku“ a ztratil velmocenské postavení, a jakkoliv snad každý, jehož hlas v knize zazní, měl svou vlastní tragickou zkušenost se stalinskými zločiny, převažuje schizofrenní pocit, že i když byl socialistický režim špatný, lidé v něm žili pro krásné myšlenky, zatímco dnes se „starají jen o coca-colu“ – o přízemní hmotné věci.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2015 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Время секонд хэнд (Vremja sekond chend), 2013
více info...
Přidat komentář
Běloruský básník Max Ščur říká, že Světlana Alexijevičová záměrně vytváří "sovětského člověka" jako kýč, abychom ho mohli pozorovat jako exotickou figuru, která se liší od civilizovaných lidí. Něco na tom je. Přesto Alexijevičová tímhle kýčem vystihuje o lidech bývalého sovětského prostoru cosi podstatného. Něco, co o nich všichni víme a díky knížkám, jako je takhle, umíme už i docela slušně popsat.
V téhle knize se o Rusech dozvíte prakticky všechno.
Alexejevičová píše:
"Rusové milují utrpení, že je to podstata ruské duše. Pro Rusy je utrpení ´boj se sebou samým´, ´cesta ke spáse´. Italové takoví nejsou, nechtějí trpět, oni milují život, který jsme dostali proto, abychom se radovali a ne abychom trpěli. Jenže tohle my Rusové neznáme. Jen málokdy si dokážeme povídat o radosti.... O tom, že štěstí je celý svět. Úžasný svět...."
Rusové se snaží mlčet o své minulosti. Zacpávají si před ní oči i uši. Co bylo, bylo. Nechtějí vědět, co se v SSSR dělo za Stalina. Raději nevědět. To vše je velká chyba. Kdyby svou minulost lépe poznali, bylo by to pro ně těžké prozření ale pravděpodobně by jim to napomohlo porozumět světu.
Kniha roku 2015 v anketě Lidových novin.
Z předmluvy:
V příbězích, které zapisuji, mi neustále rvou uši takováto slova: 'střílet', 'zastřelit', 'zlikvidovat', 'oddělat', nebo takovéto sovětské způsoby ztrácení lidí jako: 'zatčení', 'deset let bez možnosti korespondence', 'emigrace'. Jakou cenu může mít lidský život, když ještě máme v živé paměti, že nedávno umíraly miliony? Jsme plni nenávisti a předsudků.
Z příběhu Anny M. (Stalinský řežim ji poslal jako malé dítě s matkou do vyhnanství v Kazachstánu. Nejdřív zemřela matka. Později Stalin.):
"Jak žít bez mámy, už jsem věděla. Ale jak žít bez Stalina?"
Z příběhu Jeleny Jurjevny (její otec bojoval za druhé světové války proti Finům, padl do zajetí, když ho Finové pustili, odseděl si šest let v sovětských lágrech):
"Geny nám prostě zmršil Čingischán. A taky nevolnictví. Zvykli jsme si, že je potřeba všechny mlátit, že bez bití se ničeho nedosáhne."
Pokud chceme poznat Rusko, tak je to dobré přes osudy běžných Rusů. A Alexijevičová jich zná dost a je rozhodně zajímavé je číst. Pokud někdo neví, jak do současného Ruska proniknout, tak osudy Rusů jsou dobrou cestou. Možná bych ale jako první krok spíš doporučil Všechny cesty vedou k válce od Vojtěcha Boháče.
Všetky predchádzajúce autorkine knihy som čítala a tak mi chýbala iba táto. Trošku som z nej mala obavy, pretože táto téma mi nie je blízka a nevedela som, či ma to bude baviť. A nebolo to zlé, ale z jej kníh mi prišla táto najslabšia. Už som vedela, aký štýl písania a rozprávania mám čakať, takže to ma neprekvapilo a čítalo sa mi to dobre. Ale vôbec som nevedela súcitiť s tými ľuďmi. Bola som skôr znechutená. To neustále ospevovanie veľkého Ruska, Lenina... Nechápala som to. Hlavne keď niekoho príbuzný sa dostal za nejakú úplnú blbosť niekam do gulagov, prípadne bol mučený... ale tak hlavne, že to vtedy bolo skvelé. Alebo v dobrom spomínať, že človek celý rok chodil len v jedných topánkach... Nevedela som sa do toho vžiť. Navyše mi mnoho z tých rozprávaní prišlo veľmi dlhých a opakujúcich sa. Taktiež mi prišlo, že z mnohých ľudí sršala závisť, aj keď sa to snažili schovať - že tí druhí mali hento a tamto a oni nie, pričom im to ale (vraj) netrebalo. Muselo to byť vtedy strašné vymývanie mozgov. Ako nehovorím, že ľudia sa po revolúcií v Rusku mali oveľa lepšie a verím, že život mnohých bol ešte ťažší ako pred revolúciou, ale celé to na mňa proste pôsobilo veľmi nesympaticky, negatívne a miestami doslova ufňukane. A najhoršie mi na tom prišlo, že mnoho z tých názorov stále zaznieva aj v našej spoločnosti. Rozhodne to bolo poučné čítanie.
Najviac rozhovorov sa odohráva v kuchyni. Aj u nás. Začali sme Modlitbou za Černobyl a zrazu sme sa s manželom snažili zohnať čo najviac diel tejto autorky. Nielen preto, že sme strávili pamätné dni v Bielorusku. Nielen preto, že náš adoptívny syn je Rus. Nielen preto, že jeho najlepší kamarát je Ukrajinec. Pre ľudskosť a pravdu, čo z nich dýcha.
Buďme jen rádi, že porevoluční léta a rozpad Československa přes všechna možná negativa neproběhl ani vzdáleně v tak děsivé podobně, jako rozklad SSSR a začátek ruského kapitalismu. I komunistické zločiny v Československu jsou jen matným odrazem toho, co všechno se dělo v zemi, kde podle některých zítra znamenalo včera.
Je to těžká četba, ale téměř jsem nebyl schopen se odtrhnout o té fascinující mozaiky hlasů, příběhů i jen výkřiků, které skládají znepokojující obraz postsovětského Ruska a jeho obyvatel. Ta země je nemocná a její léčba, je-li vůbec možná, bude náročná a dlouhá.
Vynikající, i když děsivá kniha. Viděla jsem divadelní představení V Dlouhé. I to byla síla, ale tohle mě srazilo na kolena. Je mi líto ruských žen, ale mám hrůzu, čeho se od Ruska s jeho láskou ke všemu sovětskému ještě můžeme dočkat......
Ťažko je mi byť pri čítaní tejto knihy objektívna. Bola to ťažká téma a väčšinu času som bola naozaj nahnevaná. Nie na Svetlanu a ani na to, že mi odpovedá na otázky, ktoré ma odjakživa zaujímali a opäť vo forme, ktorá ma baví.
Som nahnevaná na "sovietskú náturu" ako takú a na nepoučiteľnosť "veľkého ruského" národa. Tá ich ufňukanosť mi riadne pílila nervy. A o tej nepoučiteľnosti ani nehovorím. To vzývanie Stalina a pochvaľovanie komunistického režimu, lebo: "treba spraviť poriadok" je pre mňa, porevolučné dieťa, nepochopiteľné. Prežili lágre a udavačstvo a veľký stranícky príslušníci mysleli v závetoch skôr na Stranu než na rodinu, olizovali kamene, nech nie sú hladní,... Napriek tomu bolo vtedy lepšie. Jediné pozitívum čo môžem konštatovať je, že náboženstvo sa naozaj držalo na uzde a bohužiaľ po tomto "uvoľnení" došlo k nábožensky ladeným konfliktom (Arménsko, Azerbajdžan). Toto bol prípad aj v Juhoslávii.
Všade spomínané ruské utrpenie a sklamanie z kapitalizmu je citeľné a možno by sa dalo pochopiť, ale keď rovnaká garnitúra čo bola predtým vládne opäť a môže ešte viac kradnúť nie je asi chybou kapitalizmu ako takého, ale vákuom, ktoré vzniklo po prevrate a absolútnou absenciou politickej opozície. Veď akoby sa to aj dalo, všakže?
A tým je vysvetlené prečo Rusko speje tam kde speje a čas ukáže, kde to celé skončí.
Lebo totiž krajina, ktorá potrebuje diktatúru, aby si tam spravila poriadok a absolútne postráda akúkoľvek sebareflexiu vo svojej vlastnej histórii... Uvidíme.
Je mi veľmi ľúto ruských žien.
A ja ďakujem Svetlane za túto osvetu a dopĺňam si v knižnici ďalšie jej dve chýbajúce knihy, keďže sa zdá, že sa definitívne pasovala za moju obľúbenú autorku reportáží a jej výraz "homo sovieticus" by sa mal ustáliť.
Silná kniha ve všech ohledech a pro mě potěšitelný příklad toho, že i dnes (bohužel vzácně) vychází skvělé aktuální věci. Tematicky je to pro mě dědictví Solženicyna a zcela v duchu toho, co o Rusku řekl K. H. Borovský: „Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu. A světu přináší jen výše zmíněné. Bez výjimek."
Mojí motivací pro čtení bylo pochopit, proč je Rusko teď takové, jaké je, a proč že ten Putin je tak oblíbený. Částečnou odpoveď na tyto otázky jsem v knize našel - chaos po rozpadu SSSR, nestabilní politická situace, chudoba, korupce, ... autorka velmi autenticky předkládá výpovědi lidí, jejichž hlas by měl být slyšet. Některé příběhy mě zajímaly více, některé méně, ale obecně vzato knihu hodnotím nadprůměrně. Ale proč je teď Rusko takové, jaké je, a proč je z Putina terorista, stále nevím.
Fantasticka kniha, skoda zfusovaneho prekladu a redakce (za coz si vyslouzila nizsiho hodnoceni, nez by jinak mela). Pry byla pozdejsi vydani opravena...
"Víš, je to jako na divadle: z hlediště se díváš na krásnou pohádku, přepychovou scénu, skvělý herce, magický světlo, ale jakmile se dostaneš za kulisy, hned za oponou najdeš úlomky některých desek, hadry, nedomalovaná a odhozená plátna, vypité lahve od vodky, zbytky jídla...pohádka je fuč, všude tma a špína.
A mě vzali za ty kulisy, chápeš?"
Naprosto souhlasím s většinou zde uvedených příspěvků a hodnocení. Není co dodat.
Nejdřív jsem viděla v Divadle v Dlouhé Konec rudého člověka, už to mnou otřáslo. Na základě tohoto prožitku jsem si přečetla knihu a souzním se vším, co je uvedeno v komentářích.
Já se bohužel k vysokému hodnocení nepřipojím. Určité příběhy a pasáže byly opravdu zajímavé a skvělý byl i popis nátury ruského člověka, ale současně mi některé příběhy, vypravěči i postoje lezly neskutečně na nervy a něco jsem musela i přeskočit. O této zemi jsem už přečetla spoustu knih, ale tuto bych přímo nedoporučovala, je to opravdu výzva.
(audiokniha) Drsné. Pro pochopení často nepochopitelné ruské mentality indeální.
Tak to jsem si dala, tolik hrůzy v jedné knížce. Místy jsem knihu odkládala, neměla jsem na to žaludek, co všechno se tam dělo a děje. Rusové jsou zkrátka nepoučitelní, nevím, co vše by se muselo stát, aby se jim otevřely oči. A ten alkohol, násilí na ženách, chudoba a především to, že si vůbec neváží lidského života ani sami sebe, to vám opravdu rozum nebere. Kde se v lidech bere tolik nenávisti vůči jiným národům, kdyby je aspoň nechali žít....Ruská žena to je kapitola sama pro sebe. Je to síla, ale dala bych to jako povinnou četbu.
Štítky knihy
vzpomínky Sovětský svaz komunistický režim podle skutečných událostí Magnesia Litera historie a fakta postkomunismus, postsocialismusAutorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Prozatím (?) závěrečná část volně propojené série knih, vytvářejících jakousi kroniku obyvatel Sovětského svazu. Kroniku autorkou pracovně trefně nazvanou „Autobiografií jedné Utopie neboli Historií rudého člověka“. (Pro mne jde, z hlediska čtenářského, o knihu předposlední; ještě mne čeká vyprávění, mapující osudy lidí, zasažených černobylskou katastrofou.)
„ … teď se říká, že jsme byli mocné impérium a že to všechno přišlo nazmar. Ale já nic neztratila. Tak jak jsem žila dřív, v domku bez všech těch vymožeností, bez vody, kanalizace, plynu, žiju i teď. Celý život jsem poctivě pracovala. Dřela jsem a dřela, zvykla jsem si. A nikdy jsem nedostávala víc, než pár korun. Stejně jako teď jsem jedla makaróny a brambory. … Od nás do Moskvy je to tisíc kilometrů. Díváme se na to, jak se tam žije, v televizi, je to jako v kině. … Bývají tam mítinky a demonstrace … A my tady žijem, jak jsme žili. Jak za socialismu, tak za kapitalismu. Pro nás jsou bílí a rudí jedno a to samé. Je třeba přežít zimu. Zasadit brambory ….“
Prvotně se chce říci, opět velmi dobrá kniha, jak po stránce literárního zpracování, tak po stránce obsahové. A opět, tak jako knihy doposud přečtené, četba naplňuje smutkem. K málokterému z vypravěčů pociťuji odpor, ale když tak už je to odpor absolutní. „ ... když mě přijali na práci do enkávédé, byl jsem strašně hrdý. … práce to byla … S čím bych to srovnal? Možná s válkou. Jenže ve válce, to byl oddech. Zastřelíš Němce a on křičí německy. Ale tihle … ti křičeli rusky … Kurva. Byli jsme celí od krve … dlaně jsme si otírali o vlastní vlasy … Někdy nám vydali kožený zástěry…. Byla to prostě taková práce. Služba.“ Někteří jsou mi lidsky bližší. Nejvíce asi oni naivové, kteří se v atmosféře tzv. perestrojky těšili na svobodu, která pro ně znamenala především svobodu ducha – moci si přečíst, poslechnout, vidět, cokoliv si zvolím, popovídat si beze strachu o čemkoli, … a pak je čekalo kruté procitnutí do bolševicko-podnikatelské reality post-sovětské divoké „svobody“ devadesátých let.
Stěží vystihnu pocity z této knihy (i dalších děl autorky) výstižněji, než pro mne anonymní švýcarský recenzent z Tages-Anzeiger, citovaný na obalu knihy: „Knihu musíte neustále odkládat, protože po každém úděsném příběhu se potřebujete nadýchnout …. . kvůli nesmírné lítosti, kterou cítíte při pohledu na zemi, jenž nikdy nepoznala klidnou či dokonce šťastnou dobu.“ Přesně tak, knihu odkládáte, protože jste ji schopni „užívat“ jen po malých dávkách. Hlasy, které k vám promlouvají v rozmezí dvou desetiletí (posledního desetiletí století dvacátého a prvého desetiletí století dvacátého prvého), jsou hlasy lidí různého věku, někteří ještě „stihli“ bolševický převrat, někteří byli dětmi za tzv. „Velké vlastenecké války“ či těsně po ní, jiní patří ke generaci šedesátých let, jiní ke generaci let devadesátých. Hlasy vyprávějí příběhy svých životů či životů svých nejbližších a znovu a znovu potvrzují nelidskou, přímou ďábelskou podstatu sovětského socialistického režimu. Režimu, který životy svých poddaných ovládal, po libosti jim životy mohl brát, usměrňovat, měnit a především byl schopen navždy deformovat jejich duše – duše obětí i katů. Ten režim ve viditelném světě padl, v tom neviditelném světě přetrval. V duších mnohých přetrval. Kde jsou ti naivové, přešťastní, že si budou moci přečíst Rybakova, ti neudávají směr dnešnímu Rusku. Obávám se, že se pro tu nešťastnou zemi naplňuje výrok jednoho ze zarytých stalinistů: „Jseš mladej. Věříš žvanilům. Ať si vykřikujou: ,Svoboda! Svoboda!, … Sekera odpočívá …. Sekera hospodáře přežije … tohle nebude mít dlouhýho trvání! Stalina ještě prohlásí za velikýho … Sekera odpočívá … Sekera hospodáře přežije …. Ještě vzpomeneš na moje slova.“