Doba z druhé ruky
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/235706/bmid_doba-z-druhe-ruky-1ir-235706.jpg
5
373
92
Kniha Doba z druhé ruky nese podtitul „Konec rudého člověka“ a autorka se v ní zabývá koncem komunistického režimu, nadějemi, zklamáními, frustracemi a dezorientací, které přinesla dvě desetiletí následující rozpad sovětského impéria lidem žijícím na jeho území. Čtenáři předkládá desítky příběhů a názorů lidí z nejrůznějších částí politického i ekonomického spektra. Před námi tak defilují rozmanité osudy a zážitky, z nichž však postupně vyvstávají některá společná traumata a obsese. Většina hrdinů této knihy považuje za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let a obnovit sovětskou vládní moc. V očích většiny lidí, jejichž svědectví autorka uvádí, to byla chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, zatímco následující vývoj, bezpečnostní anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, desorientaci, zklamání, hospodářský pokles a korupci. Často se ozývá lítost nad tím, že Sovětský svaz „prohrál studenou válku“ a ztratil velmocenské postavení, a jakkoliv snad každý, jehož hlas v knize zazní, měl svou vlastní tragickou zkušenost se stalinskými zločiny, převažuje schizofrenní pocit, že i když byl socialistický režim špatný, lidé v něm žili pro krásné myšlenky, zatímco dnes se „starají jen o coca-colu“ – o přízemní hmotné věci.... celý text
Literatura světová , Literatura faktu , Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2015 , Pistorius & Olšanská
Originální název:
Время секонд хэнд (Vremja sekond chend) , 2013
více info...
Přidat komentář
Člověk čte a přemýšlí o ruské duši. Mentalita nás středoevropanů asi opravdu jiná.
tak blízké - v čase i vzdáleností a přesto tak neuvěřitelné a lidé, kteří zazažili a přežili vzpomínají bez hořkosti na ukradené životy ... nepředstavitelné
3x jsem ji odložila s tím,že nemám sílu dál číst něco tak deprimujícího. Ale pokaždé jsem se vrátila a četla dál, a jsem ráda ,že jsem to nevzdala. Co vlastně vím o bývalé SSSR , o Rusku vůbec? Jen to co mi předloží mainstreamová média. Po přečtení Doby z druhé ruky musím říct: zapomeňme na předsudky!
Je to silné. Chce se u toho brečet a zvracet, to ovšem zároveň nutí číst dál. Jeden z mých nejemotivnějších literárních zážitků.
I když je skutečnost mnohdy kreativnější, než jakákoliv fikce a náhled do duše sovětského člověka je téma nanejvýš zajímavé a v tuzemsku, velmi neznámé, nedokázal jsem než vidět tohle jako další lamentaci - Kelišová na rohu s ostatníma babkama: A to se mi stalo a to se mi stalo... a "muži (následuje zobecnění)... a tak ženy musely být silné a (další zobecnění)." Chápu že národy bývalého SSSR jsou v zásadě přízemnější, protože musejí být. Není čas na sofistikaci, když musíte čelit nehostinnýmu klimatu... a stejně nehostinnýmu režimu. Ale co mi vadí je, že je to na podobný notě, co Mornštajnová a její 'Hana', prostě hra na city, čtení orientovaný přeci jen pro ženský, co chtějí zasadit zase trošku víc feminismu a práv, protože přece trpěly a nikdo neví, jak trpěly. Všichni trpíme. Navzdory populárnímu názoru. Takže v zásadě mě opět trochu irituje, že se opět o píď dále posouvá ta role muže ve společnosti, níže a níže. Spousta zobecňování. Nečetl jsem z téhle "režimové literatury" příliš moc autorů, ale je to tak nějak pořád všude kolem (filmy, dokumenty, nebo třeba Rusko samotný jako pojem) a Varlam Šalamov u mě zůstává těžce nedostižnej - to je jinde, dámy. Nějak těžko hledám spojení s autorkama, co se snaží protahovat formálně i obsahově podobný kousky. Světlaně Alexijevičové jde čistě o to, podat ty příběhy, ne jak se k nim dopracuje a to není tak úplně to, co v literatuře hledám a nemůžu říct, že bych měl co na knize vyzdvihnout. Je to prostě prodávání silného tématu, které samo o sobě nese text, bez přidané hodnoty, stylu.
Děsivá kniha.Toto není hororový příběh, vymyšlený v hlavě pološíleného spisovatele.
Toto je drsný život.Drsné Rusko.Drsný člověk.Za vším je vždy jen člověk.Je mi z nás špatně.
Velmi silné čtení. Pochopení, že svět není černobílý a každý vládní systém má své pro a proti. Stav absolutní harmonie, a spokojenosti všech, nikdo ještě nenastolil. Proč tomu tak je? Vyhovět všem je nereálná záležitost, pokud jednotlivci očekávají od druhých, že jejich vlastní štěstí zabezpečí. Ve svobodném světě, je těžké žít, ale v tom totalitním ještě horší snad...
Svoboda je dar. Ale umí s ní většinová populace zacházet?
Nikdy v životě jsem nečetl něco až tak nelidsky (a bohužel i pravdivě) mrazivého. Jsou tam pasáže po jejichž přečtení sem si musel dát pauzu a ty neskutečné hrůzy nechat vstřebat.
Prostě číst (například) příběhy doslova o systematicky mučených dětech které se narodili a pak vyrůstají v lágrech kde chcípali nejen hlady a zimou ale i šíleným bitím a nelidským ponižováním, je něco tak hrůzného že se mi o tom i špatně píše. Ale není to jen o hrůzách dob minulých, ale i o zklamání z dnešní doby která je pro mnohé ve výsledku snad ještě horší než ta příšerná minulost. Minulost byla strašlivá, ale alespoň mohli snít o svobodě... Jenže dnešek je pro mnohé vlastně horší, protože jim přináší obrovské rozčarování a bere veškerou naději...
Samotná kniha je bezesporu vynikající, protože dokáže člověku přiblížit jinak velmi těžko pochopitelnou mentelitu/způsob uvažování a vlastně i duši "sovětského člověka". (a to z mnoha různých úhlů pohledu.)
Už drobet více rozumím tomu jak je vůbec možné že je Stalin pořád tak uctíván a to i těmi kteří díky němu přišli o své rodiče a vlastně i o všechno ostatní a proč Putin (a jemu podobní) budou vždycky vyhrávat volby bez ohledu na všechny a všechno.
Opravdu nevím jestli kdy v životě najdu sílu si cokoliv z této knihy přečíst znova... asi už nikdy... a přece můžu říct že mě nenapadá druhá knížka která by byla schopna vykreslit něčí život takovým způsobem že tomu jinak pro mě nepochopitelnému světu nakonec drobet rozumím.
Kniha je místy opravdu jen pro silné povahy. Vzpomínky na pracovní tábory, dětské domovy, kde chovanci umírali hlady, mučení, ... Částečně osvětluje, proč se Rusové i v dnešní době (např. v hotelu na dovolené) chovají jako páni světa. Oni se tak opravdu cítí a i stále vnímají, že to byli oni, kdo vyhrál 2. světovou válku. Vzpomínkám na ni je věnován poměrně velký prostor, neboť mnoho pamětníků ji navzdory všem prožitým útrapám a ztrátám považuje za vrchol a nejšťastnější období svého života. Z knihy mám dojem, že největší rozdíl mezi Čechy a Rusy spočívá ve víře. Čech obvykle nevěří ničemu a nikomu a vše relativizuje. Rus potřebuje naprosto nutně něčemu věřit a pro svoji víru je ochoten i zemřít. Ať už se jedná o víru v Boha, nebo komunismus, vítězství ve válce, Stalina, nebo o naději na změnu na počátku 90. let. A tato víra překoná snad všechna zklamání a útrapy. Je neuvěřitelné, že pozůstalí po obětech stalinských čistek jsou stále schopni věřit v dobro svého vůdce a jeho portrét mít v úctě pověšený na zdi. Jediné, co lze knize vytknout, je příliš velký rozsah a skutečnost, že některé z příběhů si jsou příliš podobné.
Pribehy Homo sovieticus, ze kterych mrazi. Male, obycejne zivoty, nekdo v rozpadu Sovetskeho svazu videl nadeji, jiny hrozbu, vsichni si do noveho sveta prinesli jizvy z toho stareho. A nikdo nicemu nerozumi. Jak v novem svete zit, kdyz od kojeneckeho veku znate jen lagr a v 5 letech vas odvezou od mamy do detskeho domova, kde vas uci milovat Stalina? Kdyz zjistite, ze nastavajici tchan byl kat? Kdyz se do sebe zamiluji Armenka s Azerbajdzancem v dobe armenskeho pogromu. Jak zit v dobe, kdy se vira ve velke komunisticke ideje zmenila v hon za konzumem? Alexijevicova se snazi najit odpovedi, ale stejne zustavaji hlavne otazky, nejde to pochopit. Castecne by to mohlo byt i o nas, ta doba tu sice nebyla tak tvrda, ani vira v komunismus tak silna, ale nevyrovnani jsme stejne.
To není beletrie, ale literatura faktu, tvrdá jako život sám, podávaná ze všech stran, od stalinistů po antikomunisty, do nacionalistů k humanistům. Nekomentované, jen občas proložené otázkami. Před půlrokem jsem četl Zinkové chlapce a tohle je snad - protože to není prvotně o válce - ještě krutější. Konečně se dá pochopit, proč je Putin znovu a znovu volen. Mezi lokálními "cary", mezi bídou a vražděním se zdá, že "silný stát je řešení". Čtu a říkám si, zlaté časy, zlaté problémy, v Rusku bych asi nedokázal přečít...
Člověk, který v komunismu nějaká ta léta prožil, si myslí, že toho o komunistickém režimu, i tom sovětském, už něco ví. Světlana Alexijevičová mi ale opět rozšířila obzory. Hrůzná kniha. První svého druhu, co jsem četla, vzhledem k desítkám zaznamenaných výpovědí o desítkách hrůzných životních osudů. Jako kdyby se někdo prošel nacistickým pracovním táborem a jednoho po druhém se vyptal na jeho život/neživot. Když jsem knihu četla, nemohla jsem ji odložit. A když už jsem ji odložila, nebyla jsem s to ji znovu otevřít a znovu se ponořit do té koncentrované spousty smutku a bolesti, ztracených nadějí, iluzí a životů. A tak jsem v mezičase přečetla řadu dalších knih...
Než jsem Dobu z druhé ruky přečetla, z ruského východu mi imponovali jedině snad ruští hudební skladatelé, spisovatelé a básníci. I když povinná literatura k tomu zrovna nepřispívala. Z reálií dnešního Ruska člověk ledasco ví i tuší. Žijeme ve světě médií. Alexijevičová mi ale pootevřela okno, okýnko do duše dnešního ruského člověka. Nemluvím o pochopení a libosti či nelibosti. Ale o tak trochu lepším porozumění toho, kdo byl (a stále svým způsobem je) "homo sovieticus", kdo je ruský člověk, kde si stál (a stále stojí) v ruské společnosti Tádžik, Armén, Ázerbájdžánec či Čečenec. Dílo Alexijevičové netřeba analyzovat. Shromážděním desítek výpovědí předložila neobyčejně pochmurnou a hlubokou analýzou ruské společnosti samu o sobě... Jen se obávám, že tito lidé ještě dlouho nebudou mít svou vysněnou budoucnost.
"Proč jsme dosud neodsoudili Stalina?
To bychom museli odsoudit i své příbuzné a známé."
"Tohle je štěstí? Salám a banány. Místo vlasti je tu velkej supermarket."
"Svoboda je žít tak, abyste o svobodě nemuseli přemýšlet."
"Rusko potřebuje pevnou ruku... Sláva velkému Stalinovi."
"Ruský člověk svobodě nerozumí. Potřebuje bič a karabáč..."
"Dříve vraždil Stalin, teď tu máme bandity. To je svoboda?"
Knížku jsem doposlechla před dvěma dny v audioverzi, a ještě jsem se nevzpamatovala. Zrůdnosti popisované v období 80 a 90 let a po rozpadu SSSR si nezadají se zvěrstvy páchanými za války v koncentračních táborech. A přitom je to doba docela nedávná. Patřím mezi ,,Husákovi děti", vyrůstala jsem v době, kdy se tvrdilo, že SSSR je náš dokonalý starší bratr, a ač jsem už od mala tušila, že to asi není tak, jak se nám předestírá, tohle mě opravdu šokovalo. Příběhy z gulagů a sovětských pracovních táborů jsou natolik otřesné, že mi to přijde až neuvěřitelné, že to je pravda. Vzít dítě matce a vtloukat mu do hlavy, že jeho matka je třídní nepřítel, vymývání mozků, fyzické týrání, všeobecný strach, podněcování nenávisti jednoho člověka ke druhému, jen proto, že je jiné národnosti, no otřes. Myslím, že už nebudu mít sílu knížku někdy přečíst nebo odposlechnout znovu, ale v každém případě mě bude strašit ještě hodně dlouho. Autorka si zaslouží můj hluboký obdiv......
Vřele doporučuji k přečtení každému, kdo není spokojen s tím co má, nebo jak se má.....
Pro pochopení situace v Rusku naprosto zásadní kniha. Alexijevičová a šílené výpovědi jejích "hrdinů" mi dost otevřely oči. Jejich příběhy tvoří různorodou směsici, mozaiku smutku, deprese, zmaru. Nostalgii mnohých z nich po Sovětském svazu (přestože měli třeba dědečka v gulagu!!!) díky Době z druhé ruky najednou tak nějak dovedu více pochopit. *** Ale vlastně ne... nebudu tu předstírat, že něco chápu. Naopak nechápu nic... nechápu, jak je možné, že se ve 20., natožpak ještě i ve 21. století mohly dít takové věci. A že se ještě pořád dějou.
Výborná a velmi nezvyklá kniha. Četla jsem ji s tím, že snad pochopím ruského člověka. Některé příběhy jsou otřesné, nad některými jsem jen kroutila hlavou, ale stejně jsem ruskou duši nepochopila. Došla jsem pouze k závěru, že dříve může přijít další revoluce, než by se změnilo myšlení některých Rusů a že ruského člověka může pochopit zase jenom Rus, jak je uvedeno v jednom z příběhů tohoto vyprávění.
Po Zinkových chlapcích, které vám rovněž musím doporučit, protože je to nejlepší válečná respektive protiválečná literatura jakou jsem kdy četl, jsem se vydal na tento malý výlet do tajú ruské duše. Do duše, která je nejsilnější v těch chvílích, kdy je nejslabší.
A líbilo se.
Na knihu mě navedla anketa Kniha roku v Lidovkách. Někdo by mohl namítnout, že autorka jen sbírá vyprávění, ale není to žádné "jen" - její metoda mi trochu připomíná "Hovory se spodinou"(https://www.databazeknih.cz/knihy/hovory-se-spodinou-145105), kterážto kniha zase ukazuje Čínu. Ke knize doporučuji číst Mandelštamovou - za sto let se v Rusku nic nezměnilo, strach, šikana, nenávist, udavačství, horlivost "nižších kádrů", totalita.
Ptám se známých z Ruska - a co vaše maminka na Kavkaze, není smutná, že žijete tak daleko od ní? Odpověď: Byla první, která nám říkala, honem z Ruska pryč a teď je šťastná, že tam již nemusíme bydlet. Tak tak.
Štítky knihy
vzpomínky Sovětský svaz komunistický režim Magnesia Litera Nobelova cena za literaturu postkomunismus, postsocialismus
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Kniha Doba z druhé ruky je v
| Právě čtených | 29x |
| Přečtených | 481x |
| Čtenářské výzvě | 95x |
| Doporučených | 66x |
| Knihotéce | 232x |
| Chystám se číst | 494x |
| Chci si koupit | 127x |
| dalších seznamech | 12x |
Jako audiokniha to dodalo ještě všemu daleko větší pecku! Po Modlitbě za Černobyl se chystám i na další knihy této autorky.