Hladové hry

29.02.2012

Perfektní námět,ani chvíli jsem se nenudila,doporučuju všem.

20.09.2011

Knížku jsem zakoupil na veletrhu knih a jelikož jsem měl od Simmonse přečten Terror, těšil jsem se na další bravúrní knihu. Avšak když jsem nahlédl do databáze, baflo na mě vcelku nízké hodnocení a tak jsem se docela lekl, co že jsem si to vlastně pořídil.

Jak už psal přede mnou pistalka, Hladové hry jsou pokládány buď to za velkolepý a strhující román nebo naopak za zbytečně zdlouhavý a nudný. Já se rozhodně přikláním k té první skupině.
Od knihy jsem nic světoborného nečekal a když na mě hned od prvních stránek dýchla svěží četba, nemohl jsem se jí nabažit. Zahájení je jednoznačně nejlepší částí celého románu a dokázalo mě pořádně vtáhnout do děje. Střední hra, která se mění v thriller, už byla o něco méně říznější a jisté části byly i dosti nepřehledné. Nicméně v mezích thrilleru stále čtivé.
Tam, kde Střední hra ubírá na čtivosti, Koncovka zase vyrovnává napětí. I přes ne zcela vyrovnané části se pro mne jedná o skvělou četbu v rychlém tempu, bez slepých míst, u kterých bych se nudil.

Pro mne tedy výtečný zážitek :))

08.04.2011

Někteří považují Hladové hry za velkolepý a strhující román, jiným přijde zbytečně zdlouhavý a nudný. Já se nemohu přidat ani k jednomu tvrzení, protože úroveň čtivosti a zábavnosti není po celých 900 stran vyrovnaná. Román má však spousty zajímavých míst, díky kterým stojí za přečtení. Nyní konkrétněji:

Zahájení má asi nejblíže k hororu, seznámíme se s většinou postav a určitě potěší několik letmých zmínek o Československu. Pro mě to byla nejvydařenější třetina knihy, za obvzláště působivou považuji poslední schůzi psychických upírů, dále Saulovo líčení minulosti a první šachovou partii.
Střední hra má svým dějem blíže k thrilleru (a byla to taky část, u které jsem původně zamýšlené pětihvězdičkové hodnocení začal snižovat).
Koncovka zavání politickým thrillerem a po poněkud rozpačité Střední hře byla vítaným zlepšením. Co mě ovšem zklamalo, byl samotný závěr. Děj na Dollmanově ostrově byl zajímavý, avšak samotný konec knihy jsem si představoval úplně jinak - daleko velkolepější a snad i více strhující. Posledních několik desítek stránek mě bohužel - opět - nudily.

Hladové hry byly teprve druhým Simmonsovým románem a prvním vstupem na pole hororu. Poprvé si zde uzmul o něco víc, než kolik tehdy dokázal zvládnout. Oproti pozdějším autorovým dílům tak kniha působí poněkud nevyrovnaně. Přesto je to řemeslně nadprůměrně napsaný román, který stojí za to si přečíst a který díky nádherné grafické úpravě v knihovně krásně vynikne. Celkové hodnocení: 70%

Na závěr bych rád pogratuloval Paulhunterovi, který ač začal později, dočetl o dva dny dříve. Naše "hra" však byla (narozdíl od té oberstovy) naprosto neškodná :D

06.04.2011

Hladové hry působí jako celek trochu nekonzistentně. První část knihy mě zaujala vyprávěním polského Žida Saula Laskiho, který zažil hrůzy koncentračních táborů a samotným představením psychických upírů, kteří užívají ostatní jako loutky pro zábavu a zvrácené učely. Ovšem Střední hra mě dost zklamala, místy i nudila, což bych u Simmonse nečekal. Střední hra je totiž jedno velké míhání postav z jednoho místa na jiné a na druhé straně únavným čekáním na to, co se bude dít v městečku Germantown, kde čtenáře svou trpělivostí rozhodně předčí literární agenti FBI. Mé zklamání však polevuje již s prvními stránkami třetí části Hladových her. Koncovka je opět tím Simmonsem, se kterým jsem se setkal na začátku a nabízí plno světlých míst včetně finálního šach-matu.
Simmons pojal téma psychických upírů a zla zevrubně, ale pokud očekáváte od Hladových her horor v pravém slova smyslu, budete zklamáni - hrůzu podle mě vyvolává daleko víc líčení fašistických praktik, než ovládání myslí k morbidním úkonům.

V rámci žánru se jedná o nadprůměr, na Simmonse bohužel o slabší dílo, které snad nikoho neodradí od dalších (pozdějších) děl, ve kterých plně vynikl spisovatelův talent.

Habe ich recht, mein klein Bauer?

21.02.2011

Všichni mi říkali "nečti to, nestojí to za to"... a já neposlechla. Takže na cokoli si budu stěžovat, za to si vlastně můžu sama. :D

Mám z téhle bichle pocit, jako bych přečetla minimálně dvě různé knížky. Z nich jedna by byla celkem zdařilým fantastickým hororem, a druhá jakousi hybridní akční krimi, kterou bych normálně nechala po dvaceti stránkách navždy nedočtenou. Tím, že se obě dvě roviny spojily, vzniklo cosi, co mě straší ve snech - a není to kvůli hrůzostrašnému příběhu.
Od začátku jakoby se příběh nemohl rozhodnout, čím vlastně bude. Někdy se taková směs žánrů povede, a může být i delší (perfektní příklad je Kingova Temná věž). A někdy z toho prostě vylezou Hladové hry.
Takže dlouhé pasáže, které mě vysloveně nudily, a nebyly ani nijak významným přínosem pro příběh, se střídaly s kousky, které se daly vychutnat. Bohužel jsem si z celé knihy nedokázala vybrat žádnou opravdu sympatickou postavu. Ještě se k tomu trochu blížila Melanie... ale většina postav se prostě motala sem a tam, vážně trochu jako figurky na šachovnici, a já jsem jim nedokázala uvěřit vůbec nic.
Protože šlo o moje první setkání se Simmonsem, tak autora nechci odsuzovat, spíš zkusím něco, co mi naopak každý doporučuje. Na tomhle kousku jsem si vážně akorát málem zlámala zuby.