Návrat do knihkupectví Morisaki

Krásné, klidné čtení. S kapkou smutku. Přečetla jsem ji během jednoho dne.

I tento díl byl zajímavý a dojemný. Tentokrát I trochu smutný, ale to už k životu bohužel patří. Te začátku mi sice kniha přišla nezajímavá, ale brzy se to změnilo. Kniha z kategorie pohlazení po duši.

Teď už vím, že japonské knihy jsou jiné. I Japonci jsou jiní. Neříkám špatní, jen je to prostě krapet odlišná kultura a podle mě se to projevuje i v jejich psaní. Jejich život a asi i životní hodnoty se od našich trochu liší. Přiznám se, že mám ráda japonské knihy, i když jsem si k nim musela najít cestu. Většinou jsou hlavní hrdinové úplně obyčejní lidé. A čtenář čeká v knize nějakou senzaci, která ale nepřichází. Ale ono tou senzací je třeba už to, že kdesi existuje malé knihkupectví, vlastně antikvariát, kde život tak pomalu plyne a přesto se tak odehrávají velké změny. Tentokrát Takako čeká další smutná událost, která ji ale donutí zamyslet se nad svým životem. Bylo to obyčejné, ale i krásné a dojemné s náznakem vtipnosti.

Ze začátku měla kniha klasicky i zábavnější děj.... ale od poloviny knihy už příběh nabírá vážné téma a pochmurnou náladu... při čtení v metru jsem ke konci skoro rozbrečela (asi jsem moc citlivá) ... a konec je s nadějí v podobě rodinného knihkupectví...

Klasické Japonsko, typicky pomale tekoucí a poměrně zábavné čtení.

Jedná se o druhý a závěrečný díl ze série DNY V KNIHKUPECTVÍ MORISAKI. V roce 2024 jsem četl první díl – Dny v knihkupectví Morisaki a kniha s mi líbila. Proto jsem se rozhodl pokračovat v četbě druhého dílu.

Opětovně se setkáváme s hlavními postavami z prvního dílu – mladou ženou TAKAKO, jejím strýcem SATORU, její tetou MOMOKO a dalšími postavami.

V tomto románu nalezneme také odkazy na různé knihy od japonských autorů včetně krátkého shrnutí děje, což je určitě inspirativní. Tyto autory sice neznám, ale děj vypadal zajímavě.

Autor má minimalistický styl, ale kniha se četla dobře. Je to určitě příjemné a odpočinkové čtení, při kterém se čtenář zasměje a popláče a při kterém může popřemýšlet o mezilidských vztazích. Autorovo oblíbené motto je: „Dívej se na květ, ale mysli na kořeny.“

Určitě budu rád, pokud bude do češtiny přeložena dvoudílná série o Kavárně Trnka.

Kniha má pěkný přebal.

Citáty:

Bojím se, protože mám takové tušení, že kdybych něčí city opětovala, přestala bych být sama sebou.

Dveře, které za sebou vědomě člověk zavře, má smysl otevřít pouze tehdy, pokud je to opět zevnitř, a ne násilím zvenčí.

Sdělit druhému své myšlenky a pocity vypadá jednoduše, ale je to mnohem těžší, než se zdá. O to více, když jde o někoho, kdo je pro vás důležitý. Když však v sobě člověk najde odvahu, může se s druhým tímto způsobem dokonce sblížit.

Lidé zapomínají na mnoho věcí. Doslova zapomínáním žijí. Ale jejich myšlenky zůstávají navždy, stejně jako vrásnění po stopách vln v písku.

Příjemné, oddechové čtení. Bylo zde více veselých, ale i smutných momentů než v předchozí knize, četlo se dobře.

Povedené pokračování a neobyčejně obyčejný návrat do oblíbeného knihkupectví. Spousta bolavých témat, krásně uchopených a zakončených v naději.

Stejně jako první díl - neobyčejně obyčejné. Krásný všední příběh, který pohladí na duši. Poklidnější příjemné čtení si neumím představit. 5*

Pozn. Jiný překladatel je dost cítit. Hovorové a nespisovné výrazy i koncovky, občas něco sprostějšího a hrubého mi do toho úplně nesedlo.

Začátek knihy měl takovy pomalý rozjezd, že už jsem si říkala, že ten druhý díl není ono. I když mám ráda to pomalé plynuti, tady mi to přišlo trošku jak vaření z vody. Ale pak si vše sedlo, příběh se rozjel, a už jsem si zase užívala procházky po japonských uličkách, antikvariatech, kavarnickach .. se svou průvodkyní Momoko. A díky závěru této knihy mi přišel do snu milovaný děda, který už nežije a kterého jsem ve snu chodila navštěvovat do nemocnice a mohla jsem se tak s ním jeste setkat.

Můj návrat do oblíbeného fiktivního knihkupectví byl zpočátku velice hořkosladký. Hned na první stránce jsem byla rozladěná a říkala si, že mi na tom něco nesedí. A ejhle, mrkla jsem na internety a zjistila, že druhý díl má jiného překladatele. Uf. To, co jsem na jedničce milovala mě tady štvalo jako potřeštěný mladší sourozenec.

Nezvládala jsem přeskakování z jednoho tématu na druhé a nespisovnost – slova jako „oukej“, „slizoun“, „nemám páru“ a další, jsem po prvním díle, který se nesl v typicky asijském formálním stylu fakt nečekala. Bylo to skoro jako bych četla příběh o úplně jiných postavách.

ALE..! Pravdou je, že mě Návrat do knihkupectví Morisaki o svých pozitivních kvalitách velmi rychle přesvědčil. Pokud někomu v předchozí knize přišlo, že je v podstatě „o ničem“ (což teda pro mě osobně mělo zvláštní kouzlo), tady dějem prosvištíme stejně jako vysokorychlostním Šinkansenem.

Bylo to místy chaotické? Ano, ale tak nějak přirozeně, jako samotný život. I když jsem si k postavám musela znovu hledat cestu, překvapila mě jejich reálnost a to, jak moc jsem se s nimi nakonec dokázala ztotožnit.

Nevím, jak se ta knížka vyhoupla z něčeho, co jsem chtěla zklamaně odložit na titul, který jsem odmítala pustit z rukou, ale faktem je, že to dokázala. Návrat do knihkupectví Morisaki je plný humoru, vzpomínek, nostalgie a hlavně života. Je to jako vřelé objetí s někým, koho jste už dlouho neviděli. A možná, že se v tom objetí skrývá i cosi krásně melancholického. Něco, co vás nutí držet a nepustit.
- - -
Více knižního obsahu najdete na mém IG profilu @rozaaalie_

I tento druhý díl se velmi povedl..spoustu události co se stalo v prvním díle se částečně promítnou i v tom druhém..
Takako sice tráví v Knihkupectví Morisaki už poměrně méně času, i přesto má ovšem přehled..z vděčnosti dokonce uspořádá výlet pouze pro strýčka Satoru a tetičku Momoko..
Budeme prožívat veselé, ale i smutné události, které jsou nedílnou součástí života..

Musím říci, že jsem skoro ani nechtěl do této knihy jít. Ale koupil jsem si ji a nelituji. Musím říci, že se mi líbil tento díl snad víc než ten první. Díky většímu rozsahu, vývoji postav, řešením smutných témat atd. Knížka je jednoduchá, čtivá. (Trochu dumám, zda se s těmi ,,jednoduššími " knihami od japonských autorů neroztrhl pytel:)

Kniha sice nebyla tak dobrá jako první díl, ale nebyla ani vůbec špatná. Příběh celkem odsýpá. Antikvariát byl zase dobrý.

Druhé setkání s prostředím tokijského antikvariátu, strýčkem, tetičkou a s dalšími lidmi kolem hlavní hrdinky. Poklidně plynoucí vztahovka. U čtení se budete cítit stejně jako na břehu volně plynoucí řeky. Několik myšlenek, ke kterým se vrátíte.

,,Když je člověku smutno, neměl by se přemáhat, ale vybrečet se. K tomu taky slzy jsou. Abyste se vy, co tady musíte zůstat a žít dál, mohli vybrečet. Nesnažte se proto před smutkem utéct, ale pořádně si pobrečte. Tak se přes to přenesete a budete moct jít dál. To je život.”

Návrat do knihkupectví Morisaki... Už ten název zní tak příjemně, jako když se zachumláte do deky. Satoši Jagisawa nás opět zve do toho malého, útulného knihkupectví, kde je každému moc příjemně. Tentokrát sledujeme Takako, která se sem po nějaké době vrací. A je moc ráda, že tam pořád bydlí její teta Momoko, která je fakt živel a knihy miluje nadevše. Kniha je o tom, jak se Takako vrací do tohohle zvláštního místa a jak se s tetou Momoko zase sbližují. Obě prožívají různé věci, ale knihy jsou pořád kolem nich.
Takako mi byla hned sympatická. Je taková nejistá, a to mi je blízké. Bylo hezké sledovat, jak se pomalu mění, když je zase v knihkupectví a kolem má strýčka a ty staré knížky. Stejně tak, jako se vrací do normálu vztah strýčka Satoru s tetou Momoko.
Knihkupectví Morisaki je skoro jako postava samo o sobě. Není to jen obchod, ale místo, kde žijí příběhy a kde je klid. Představovala jsem si ty úzké uličky mezi regály a ten prach ve slunci. Autor to tak krásně popsal, že jsem skoro cítila tu vůni starých knih.
Na knize je fajn, že se na první pohled zdá jako prostý příběh, ale když se zamyslíte, je to i o rodině, o tom, co má v životě smysl, a o tom, jak nám knihy můžou pomoct. A jak jít dál, když vám život udělí obrovskou ránu. Jagisawa nic nenutí, spíš vás nechá přemýšlet.
Návrat do knihkupectví Morisaki je pro mě taková laskavost pro duši. Bylo s postavami v tomto prostředí moc hezky. Jestli hledáte knihu, u které se zahřejete a která vám připomene, že i obyčejné věci můžou být krásné, tak tohle je ono. Myslím, že si knihkupectví a jeho návštěvníky taky zamilujete.

Druhý díl se mi líbil víc než první, byl lépe napsaný a ne tak krkolomný.

Loni jsem si moc užila čtení knihy Dny v knihkupectví Morisaki.
Nyní vychází pokračování s názvem Návrat do knihkupectví Morisaki.
Obě knihy bych označila za takové feel good čtivé krátké novelky, které ve čtenáři vyvolají jak veselé tak i dojemné myšlenky a zároveň potěší každého knihomola, protože se odehrávají (jak už název napovídá) v knihkupectví.
Návrat do knihkupectví Morisaki navazuje tam, kde první díl skočil a proto bych určitě doporučila mít první díl před čtením této novinky přečtený.
Čtení druhého dílu bylo sice moc fajn, ale přišlo mi, že to bylo pomalejší (což by ve výsledku tolik nevadilo) a bez většího vývoje... Celou dobu jsem si při čtení říkala, jestli druhý díl byl nutný (navíc byl o 80 stran delší a na ději to také bylo znát).
Knihkupectví Morisaki je krásné místo... První díl za mě rozhodně v sérii vede.

Moc se mi to nestává, ale pro mě druhý díl předčil ten první. Příběh příjemně plyne, dojemné momenty střídají lehká pousmání. Pohodové čtení.