Divočina
Cheryl Strayed
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/388221/bmid_divocina-ZPN-388221.jpg
4
1447
378
Pozoruhodně upřímný autobiografický příběh ženy, která se po traumatických událostech rozhodne vyrazit na 1 770 kilometrů dlouhou pěší pouť. V šestadvaceti letech si Cheryl Strayedová, po smrti své matky a krachu svého manželství, myslela, že přišla o vše. Měla pocit, že již nemá co ztratit a učinila nejimpulzivnější rozhodnutí svého života: odhodlala se sama ujít vysokohorskou trasu Pacifik Crest Trail od Mohavské pouště přes celou Kalifornii a Oregon až do státu Washington. Hrdinka, bez jakýchkoli znalostí o přežití v divoké přírodě, se nevyhne střetnutí s chřestýši a medvědy, překonává úmorná vedra či rekordní sníh. Napínavé vyprávění okořeněné humorem živě zachycuje strach i radost mladé ženy tvrdě si razící cestu k cíli navzdory mizivé šanci na úspěch. Pouť ji téměř dožene k šílenství.... celý text
Literatura světová , Biografie a memoáry , Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2018 , Ikar (ČR)
Originální název:
Wild , 2012
více info...
Přidat komentář
Myslim, ze je tato kniha trochu precenovana. Nuda, zadne napeti ani hloubka... ale co se nelibi mne, muze jineho oslovovat. Vlastne nerada hodnotim dila negativne.
Jsem unesená! Film jsem neviděla a tak jsem si vůbec nedokázala představit, co všechno by mohlo být na tolika stránkách napsáno, když přece jde celou dobu sama a naprostou divočinou. To asi bude nuda... Omyl, velký omyl! První přečtená kniha v tomto roce a hned taková! Přes všechnu tu samotu zaplněná tolika víc jak zajímavými postavami, čtená s atlasem v ruce a hlavně od začátku do konce rezonující poselstvím, že pokud to nevzdáš, z každé nesnáze se najde cesta, jen je třeba najít tu pravou. Skláním se nad vnitřní silou Cheryl a všem doporučuji k přečtení, jen těch “návratů” do minulosti zde mohlo být míň.
Vždycky jsem mohla dělat jen jedno. Jít dál.
Strach do značné míry vyvěrá z toho, co sami sobě říkáme. Strach plodí strach. Síla plodí sílu.
V prázdnoty se věci rodí, začínají tam. Vezměte si, jak černá díra pohlcuje energii a vydává ji v nové, živoucí podobě.
Abyste zahojila ránu, musíte se vysvihnout do sedla a vyřítit se do bitvy jako práva bojovnice.
Vesmír nikdy, vůbec nikdy nežertuje. Vezme si, cokoli chce, a zanic to nevrátí.
To je realita. S realitou se musíme smířit - ať chceš, nebo nechceš.
Já svetw je tolik věcí, které si zaslouží úžas.
Já chodím pomalu, ale nikdy nekráčím zpět.
Nezbývalo než jít dál.
Když se jedny dveře zavřou, jiné se otevřou.
Nedá se zjistit, čím to je, že se něco stane a něco ne. Co k čemu vede. Co něčí ničí. Co zpříčiňuje, že něco vzkvétá, umírá nebo vychýlí směr.
Já nic vědět nepotřebuji. Stačí věřit, že to, co jsem dokázala, je skutečné. Chápat význam svých skutku, aniž bych je dokázala přesně pojmenovat. Věřit, že už nemusím lapat holýma rukama. Uvědomit si, že stačí vidět rybu pod hladinou. Že je to vším.
Naprosto skvělý příběh! Se vším všudy.
Proč nikdo nemůže jít na "čundr" jen tak? Pro radost z přírody a chůze? Ne, to musí napřed prožít nějaká ta osobní dramata a až pak jít na čundr a čundr je pak jen terapie. Já jsem z toho mála, co chodí na čundr pro radost z přírody a chůze v ní a tak mám té terapie asi do zásoby. Je to na mě moc emotivní (nudné) a těm zajímavým tématům se věnuje minimálně, jako výběru a správnému použití vybavení a takovým těm nedůležitým znalostem a dovednostem, jako například jak v té divočině vůbec přežít, taky tam malém zařvala. Několikrát.
Právě jsem dočetla a jsem nadšená! Vlastně jsem si myslela, že se touto knihou budu prokousávat a byla jsem mile překvapena její čtivostí. Mám chuť se sbalit a vypadnout od lidí :-)
Před chvilkou jsem dočetla. Miluju film, který jsem viděla několikrát. Líbilo se mi, že narozdíl od jiných filmů se držel předlohy a nemusely mě iritovat hlouposti typu, jaktože HP nemá ty nádherné zelené oči po matce :D I když mi Cheryl je paradoxně nesympatická, ztotožňuju se s názorem a pocitem, že jsem tu hřebenovku prošla s ní. Popisy přírody a toho, co si při cestě uvědomila byly dech beroucí. A líbí se mi, že jí prošla jako žena. Hodně cestopisů píšou hlavně muži, kteří spíš rozepisují kolik a jak rychle ušli a jaký mají batoh. V tomhle mi byla kniha Divočina bližší, i když ta emoční linka mi byla vzdálená. I tak je to WAU, ne za tu cestu v kilometrech, ale za tu cestu k sobě. Před ní jsem četla PH od naší Moniky, ale to byl ve srovnání s tímhle trapnej paskvil, z kterého si pamatuju jen věčně si stěžující holku, co řeší jen svůj průjem.
Na tuhle knížku jsem se moc těšila a nechávala si ji na tu správnou chvíli.
Pasáže, kdy se Cheryl vrací zpět do minulosti, byly pro mě silně emotivní.
Ovšem popis pochodu mě většinou příliš nezaujal.
Neupírám autorce velkou míru odvahy a odhodlání. :)
Věřím, že každý si občas dovolíme snít o nějakém vlastním pochodu.
Upřímná kniha po jejímž přečtení máte chuť vyrazit na dlouhou túru po horách. Čte se moc dobře.
Na knize si nejvíc cením toho, že ukazuje, že i když se nám v životě nedaří, postihují nás tragédie nebo jen nevíme, co od života chceme, tak pořád můžeme všechno změnit. Ale nejvíc musí chtít člověk sám. To je i případ Cheryl, která se rozhodla dát svému životu smysl a najít rovnováhu. Určitě měla velkou odvahu jenom tak přejít PCT, protože to vůbec nebylo snadné. Nejvíce se mi paradoxně asi líbily pasáže, když potkala další cestovatele, a to jak se vzájemně podporovali.
Kniha se mi líbila. Víc než film. Ale ani ten nebyl špatný. Řekla bych, že popis krásy přírody a zážitků na ceste, byl pro mne zajímavější, než vzpomínky na,, minulý,, život.... I když tam vlastně vše souvisí se vším. Obdivuji každého, kdo se na takovou cestu vydá, at už ji dokončí nebo ne. Krásný Štědrý den všem a hodně super knih pod stromečkem :)
Knížka má skutečně silný příběh a hodnotím ji rozhodně lépe než výborný následný film. Clelý příběh je velmi poutavý a kniha se skvěle čte. Rozhodně múže mnoho lidí inspirovat, aby udělali to co již neúnosně dlouho odkládají. Přeji příjemnou zábavu.
Moje nejoblíbenější kniha. Těžko popsat slovy, co při jejím čtení cítím. Naprosto se dokážu vžít do jejích pocitů a myšlenek. Jsem za Cheryl strašně moc vděčná, za to, že se nevzdala a že ji cesta dokázala postavit na nohy. Při čtení mám chuť plakat i smát se. A navíc, stejně jako u filmu, který je také báječný, mě to táhne vydat se na podobnou pouť. Překonat samu sebe a oddělit zbytečné problémy od těch skutečných. Cheryl, moc ti děkuji za tohle dílo!
příroda jako terapie.... vlastně to je i není hodnocení knihy (ta mě zcela pohltila), ale poděkování, že sou ještě místa, kde se můžeme vracet do milující náruči přírody....
je jedno, co vás trápí, jak sebehloupější problémy v sobě řešíte, tohle je prostě lék.... sice není pro každého, ale je tu, tam venku.... prostý, krásný, čistý, syrový....
Ach ta Cheryl. Prostě holka, co nikdy neprošla (a ani to neměla v úmyslu) celou pacifickou hřebenovku. On když člověk dlouho jde, tak má puchýře, občas upadne, ztratí se a potkává lidi. Fakt! Takové to dílko, co je téměř kultem žánru a člověk až do samého konce marně pátrá proč.
Napínavá, dobrodružná, skvělá. Moc se mi líbilo, když se příběh z divočiny prolínal s minulostí a vztahem s matkou.
Samozřejmě jsem nejdříve viděla film a ten se mi moc líbil. Po pár letech jsem sáhla po knize a kniha je určitě lepší. Lépe popisuje pocity, dané situace a člověk se lépe sžije s hlavní postavou. Líbí se mi přemýšlení v knize, návrat do minulosti. Pěkné. Po dočtení jsem si film pustila znovu.
Mno konečně! Konečně kniha o pouti, na které (a o které) má smysl tu knihu vůbec napsat, sepsat a vydat. Jako první jsem o PCT četl domácí tvorbu od Moniky Benešové, kterážto mě teda absolutně nenadchla. Naštěstí Cheryl Strayed na to šla od lesa (tedy z Mohavské pouště) a díky ní měl člověk ze čtení konečně pocit vedra, žízně, zimy, každého kamínku v botě a chřestýše na cestě - tak jak to od cestopisu čtenář čeká. A o důvodu proč knihu napsala zde není třeba vůbec polemizovat - stokrát pádnější, než autorka Pacifické hřebenovky.
Před nějakou dobou jsem viděla film Divočina, pak jsem ho viděla podruhé a potřetí a nakonec se dostala k jeho knižní předloze, „skutečnému příběhu o nezlomnosti a hledání sebe sama“. Aby našla samu sebe, musela Cheryl ujít cestu dlouhou 1770 kilometrů z Mohavské pouště až k Mostu bohů. Někdy se říká, že cíl neexistuje, protože samotná cesta je cílem. Myslím, že to není pravda. Minimálně pro Cheryl existovala jak cesta, tak cíl.
Dáme-li stranou nezdravý hype, který knihou a následným filmem s R. W. vznikl, a kvůli kterému se o PCT pokoušelo mnoho mizerně připravených fanynek této knihy, tak mě ten příběh velice zaujal. Hodnotit knihu popisující skutečnou událost není snadné, jak určit, kolik hvězdiček si zaslouží něčí životní zkušenost? Tady ale dávám 5* bez váhání. Příběh není zdlouhavý, ale přesto mám pocit, že jsem s Cheryl ušla každý krok, své vnitřní (a koneckonců i ty fyzické, délkou měřitelné) pochody popsala způsobem, který mi ji přiblížil jako ženu z masa a kostí, manželku, dceru, člověka hledajícího sebe sama. Dala svému vyprávění hloubku i bez zbytečného patosu a klišé v podobě velkého spirituálně osvíceného závěru... Dovolím si recenzi doplnit ještě oblíbeným citátem od Wericha, který mi během čtení často vytanul na mysli - „Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, směřuje přes všechny dálky hlavně k sobě samému.“
Štítky knihy
cestopisné příběhy pro ženy zfilmováno americká literatura psychologické romány autobiografické prvky divočina Pacifická hřebenovka pěší turistika
Kniha Divočina je v
| Právě čtených | 42x |
| Přečtených | 2 026x |
| Čtenářské výzvě | 639x |
| Doporučených | 173x |
| Knihotéce | 519x |
| Chystám se číst | 842x |
| Chci si koupit | 190x |
| dalších seznamech | 17x |
Tohle me bavilo. Vlastne zadna akce, zadne napeti, zadny krvak.... Jen proste vypraveni holky, co se kousla a vystoupila ze sve komfortni zony.
Mozna tohle v nekom vzbudi nadseni zkusit to same, nebo neco podobne. A nemusi jit ani pacifickou hrebenovku... Vlastne, vystoupeni z komfortni zony je chvile, kdy si vesmir zacne s nami hrat a nas zivot dostava doping. Let's do it!