Díváme se na paty větru...
Jaroslav Seifert
Výborem Díváme se na paty větru…, který připravil Marek Fikar, připomínáme sté výročí narození jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Knížky „sladkého“ pěvce chudoby, lásky a Prahy napsané po delším odmlčení v šedesátých letech byly ve své době zjevením jakéhosi nového básníka, který se náhle rozepsal pod starým jménem. Zprozaičtělého, zmoudřelého, dozrálého.... celý text
Přidat komentář
09.09.2016
Tak nevím, buď mě láká jenom mladý Seifert a ke starému jsem ještě neodrostla, nebo moje zklamání pochází z výběru.
Nevím.
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1999 |  Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1971 | Maminka |
| 1984 | Býti básníkem |
Kniha Díváme se na paty větru... je v
| Přečtených | 10x |
| Knihotéce | 5x |
Jaké odhodlání musím mít, když nositeli Nobelovy ceny neudělím plný počet bodů? Upřímně, stále mi to přijde drzé.
Básně jsou to prozaické, o životě, o smrti, ale i o ženách a lásce.
Seifert je napsal v rozmezí let 1965-77, což je široké rozpětí času. Ale tématicky do sebe zapadají a tvoří kompaktní celek.
Mám raději Seiferta melodického, veršujícího.
Básně jsou to ovšem chytré, působivé a inteligentní. Většinou první sloky navnadí, ale pokračování mnohdy nevyzní dokonale.
Přesto bych chtěl ocenit báseň VENUŠIN PAHOREK. Je velice pravdivá a jemná. Budu si ji číst ještě několikrát. Vypráví totiž o možnostech a dopadech lidského konání, lidského rozdělení na muže a ženu. A já v básni viděl smutný úděl světa.
Pan Seifert psal básně, které jsou krásné. I tohle bylo krásné. I když ne tolik pro moji duši...