Divadlo pro anděly

13.05.2020

Moje první z Halíkových knih a rozhodně ne poslední. Moc oceňuji jeho kritiku dnešní církve a jeho otevřenou mysl pro rozdílná vyznání. V knize jsou velké myšlenky a to zejména pro lidi co nejsou křesťané, doporučuji.

15.05.2019

Krasna kniha; fest intelektualni prostredek mi tentokrat moc nesedl, ale jinak jsem to cetla opravdu zaujate a nasla jsem tam plno uzitecnych a hlubokych myslenek - coz je ostatne Halikuv standart (jeho knihy me provazi uz leta a opakovane se k nim vracim). Autor pise vystizne, brilantne a je u toho opravdovy, na nic si nehraje. Nikdy me neprestal fascinovat...

08.08.2017

Pan prof. Halík je můj oblíbenec. Vždy, když chci sáhnout po duchovní literatuře sahám po něm a nechávám si na něj čas. Kniha, která mi otevírala oči o lidech bez víry i s ní..

09.07.2017

Knížky pana Halíka dokládají, že ve své víře v Boha není pevný, že pochybuje a hledá pravdu a to je sympatičtější než neochvějná jistota některých náboženských fanatiků. Přesto...

02.04.2016

Kniha, kterou když jsem četla, tak i ve chvílích, kdy jsem ji odložila, mi v hlavě neustále protáčela nastolené otázky a nutila více a více, přesně a přesněji nebo nanovo a úplně jinak formulovat své vlastní odpovědi. Souhlasila jsem i polemizovala v duchu s panem Halíkem, ale vždy s obdivem, jak své otázky nebo tvrzení dokáže formulovat. Jak hluboko sáhne do duší těch, kteří je mají - ať jsou věřící či nevěřící.
Zda lze žít víru bez víry nebo o povinnosti křesťana být někdy ateistou - ani taková témata se nebojí otevřít pravdivě v našich hlavách a srdcích. A jako nejhlubší zásah do našich niter o moci odpouštění....té největší a nejkrásnější moci co na světě můžeme najít. Ať už se k odpouštění stavíme z jakékoliv strany a vrháme pohledy z různých úhlů, bereme v drobnostech nebo velkých věcech. V tom snad nikdo nemůže nesouhlasit...?

03.01.2016

Opravdu skvělá kniha, kterou si chci i koupit, protože se k ní hodlám vracet. Odpovídala na mé pochybnosti. Ne o Bohu, ale o mé víře. Neustále jsem jen přikyvovala, ano to je můj svět, toto cítím. Kniha je velmi aktuální v souvislosti se současnou migrační krizí, vztahem k islámu. Kniha plná tolerance a pochopení, odsuzující modlářství jakéhokoliv náboženství. Velmi dobře se čte, jazyk je vkusný a kultivovaný. Děkuji za ni, je opravdu krásná, ale potřebovala jsem na ni naprostou samotu, abych s ní mohla rozmlouvat.

29.06.2013

Rozjímání o víře (předchozí kniha Tomáše Halíka byla o naději – Stromu zbývá naděje a následující, v r. 2012 o lásce: Chci, abys byl). Impulzem pro řadu úvah této knihy byl pro Halíka překvapivý návrh, který před několika lety učinil papež Benedikt – ještě jako kardinál, 1. dubna 2005, dne před smrtí svého předchůdce – „našim nevěřícím přátelům“. Ve své řeči v Subiacu Joseph Ratzinger řekl doslova: „V osvícenství se činily pokusy vymyslet a definovat morální normy, které by platily i v případě etsi Deus non daretur (i kdyby Bůh neexistoval). Musíme tedy převrátit tento axiom osvícenců a říci: I ten, kdo nedokáže najít způsob, jak přijmout Boha, by se měl snažit žít a směřovat svůj život veluti si Deus daretur, jako kdyby Bůh existoval. To je rada, kterou dával už Pascal svým nevěřícím přátelům, je to rada, kterou chceme i my dnes dát svým přátelům, kteří nevěří. Tak nebude nikdo omezen ve své svobodě, ale všem našim záležitostem se dostane podpory a kritéria, které naléhavě potřebují.“ (citováno podle knihy, s. 33)
Dalším podnětem byl výrok Benedikta XVI. v letadle při cestě do České republiky, kde řekl, že bychom měli v současné době vytvořit jakési „nádvoří pohanů“, kde by ti, kdo nechtějí být přímo v církvi, mohli s námi být nějakým způsobem spojeni.

Tato kniha mi skutečně dala zabrat! Četla a promýšlela jsem ji zhruba rok a stále s ní "nejsem hotová"...

Citát: "Bitevním polem věčného sporu víry a nevíry jsou jednotlivé charaktery, boj probíhá ne tak mezi nimi jako v nich, své poselství mi nepředávají tím, co deklamují, ale tím, jací jsou. Nepřinesou mi důkazy, stávají se však sami odkazy a poukazy. Začínám věřit v okamžiku, kdy přestanu čekat na důkazy zvnějšku, ale sám sobě i druhým – právě se vší zátěží svých otázek a pochybností, s vědomím, že ani já nejsem jednoznačně „kladný hrdina“ a ani mé svědectví nemůže nikoho k víře přinutit a zbavit ho odpovědnosti za vlastní volbu – se podobným poukazem stávám..."

10.02.2013

knihy p. profesora Halíka mám ráda, nedá se říct, že je dokážu číst jako ostatní knihy, troufám si říct, že je to studium knih, a k jedmotlivým myšlenkám se v knížce vracím

18.10.2012

Hluboký zážitek. Jako vždycky.

Výpisek: „Nemyslím, že by církev dneška měla uzavírat podobné politické „Svaté aliance" – ani napravo, ani nalevo. Spíše by její snahou mělo být najít a přesvědčivě ukázat, že pro křesťanství v dnešní civilizaci existuje ještě jiná alternativa než se stát betonem bunkru neochvějných, nebo naopak ochotně se rozpustit v koktejlu multikulturality.
Volání po řádu a pořádku se v době „prolínání světů" bude ozývat asi stále častěji. V této souvislosti mne napadá jedna scéna ze hry Karla Čapka Matka. Na otázku, co je to udělat pořádek, říká fašizující konzervativec Kornel: „Dát věci tam, kde byly", zatímco jeho bratr Petr, socialisticky radikál, tvrdí: „Dát věci tam, kde mají být." Matka má však jiné pojetí pořádku – pořádek znamená „dát věci tam, kde je jim dobře".
Nedělejme si pyšné iluze, že víme, kde věci mají být: neztrácejme čas marnými pokusy, dát je tam, kde byly, protože to už nejde (a navíc ani to už pořádně nevíme). Církvi by slušela mateřská moudrost: tiše, pokorně a vytrvale nacházet věcem (i lidem) místo, kde je jim opravdu dobře.“