Didaché - Učení Páně skrze Dvanáct apoštolů národům

Význam spisu Didaché jistě není v jeho literární kvalitě. Zato jeho historicky-teologická hodnota je těžko docenitelná (je to pravzor liturgie i katecheze), a to nejen pro teology a historiky. Myslím si, že i běžnému katolickému křesťanovi se při čtení trochu zatají dech, když si uvědomí, jak podobné (a podobně důležité!) je slavení eucharistie v dobách současných i v dobách prvotní církve; jak pevné a nepřerušené je spojení mezi ustanovením poslední večeře samotným Kristem a svátostí, ke které přistupujeme každou neděli (někteří i častěji – ti, kteří jsou hluboce zbožní nebo se potřebují někam zdejchnout před stádem neunavitelných dětí ;-).

Za zmínku určitě stojí vyzdvižení charismatického úřadu v prvotní církvi, autor spisu tyto „putující učitele a proroky“ vnímá jako opravdové apoštoly, jako nezbytné doplnění rodící se struktury církve, která se nám v jen lehce pozměněné podobě (trojvrstvá hierarchie: biskup-kněz-jáhen) dochovala dodnes.
Ale největší dojem na mě udělala – jako ostatně u všech patristických spisů – oddanost Bohu, která z rané církve i zde vyzařuje. A také důraz na plné prožívání vztahu k Bohu a na začlenění do praktického života bez redukce obsahu víry – zcela v souladu s odkazem listů sv. Pavla. Typickou ukázkou, ze které je vidět, co je důležité a co tolik ne, nabízí část věnovaná křtu: duchovní připravenost toho kdo křtí i toho, kdo je křtěn má být zajištěna delším půstem, zatímco na konkrétním provedení aktu křtu až tolik nezáleží – až to trochu vypadá, jako by pokyny sepisoval nějaký středomořský prapředek nechvalně známého televizního kuchtíka Babici: „Nemáš-li pramenitou, pokřti jinou. Nemohl-li bys studenou, užij teplé. Nemáš-li ani studené, vlij třikrát vodu na hlavu ve jménu Otce i Ducha Svatého.“ :-))