Devět: Příběh Djatlovovy expedice

(SPOILER) Knihu jsem přečetla za dva dny. Celkově jako mnozí jiní, jsem se o tuto záhadu zajímala již roky, ať už to byly filmy, články, dokumenty atp. Na knihu jsem narazila náhodou při čtenářské výzvě, a nelituji. Začátek je lehce zdlouhavý, jelikož Nám představuje hlavní členy expedice, ale také i trochu některé jejich rodiny. Ale příběh je krásně plynují, autorka zapojila všechny kospirace, které tento příběh provázejí, ale hlavní část dala na tehdejší vládu, což je konspirace, které lidí věří nejvíce. Líbí se mi detalní zpracování toho, jak to mohlo vypadat, a co se mohlo dít (protože přesně se to nikdy již bohužel nedozvíme).
Jediné co mi trochu vadilo, bylo pro mne osobně zbytečné, byly detaily o romatickém ex vztahu Našich dvou hlavních účastníků, spíše mne zajímal příběh celkově o všech, o te hlavní pointě.
Pokud se však o tuto dodnes nevyřešenou záhadu zajímáte, upřímně knihu doporučuji si přečíst.

Erika Jarkovská se rozhodla vystoupit ze stínu konspiračních teorií. Její kniha, která po velkém úspěchu na Slovensku nyní vychází v českém překladu, je unikátní svým beletristickým zpracováním. Autorka knihu pojala jako střídavé vyprávění dvou účastníků: Rustema Slobodina a Ziny Kolmogorové.
I když si skuteční členové výpravy vedli deníky, šlo o stručné zápisy o počasí a trase. Jarkovská tyto fragmenty oživila a přetavila do formy hluboké literární zpovědi. Čtenáře okamžitě vtáhne do děje a dává mu pocit, že je desátým členem výpravy. Autorka přitom nevaří z vody; provedla precizní rešerše života v tehdejším sovětském svazu, rodinných poměrů účastníků výpravy i vztahů uvnitř skupiny. Přestože v doslovu přiznává drobné úpravy charakteru některých hrdinů, působí postavy neobyčejně autenticky.
Převážná část knihy se soustředí na samotný pochod, na každodenní dřinu v mrazu, ale i na jiskření mezi mladými lidmi a na jejich vzájemné vztahy. Právě v tom tkví největší hodnota knihy – v polidštění obětí. Pokud text sklouzává k prvkům mystery psychothrilleru, děje se tak skrze tísnivé pocity, noční můry účastníků výpravy a narůstající paranoiu, která v nehostinné krajině přirozeně klíčí.
V samotném závěru autorka přichází s vlastní interpretací osudné noci. Tato „úlitba konspiračním teoriím“ sice nemusí vyhovovat čtenářům preferujícím čistý realismus, ale v rámci struktury románu dává smysl. Knihu lze v mnoha ohledech srovnat s kultovním Terrorem Dana Simmonse, ovšem s tím rozdílem, že působí mnohem uvěřitelněji a méně fantasticky.
Když jsem s Erikou Jarkovskou o knize mluvil, zeptal jsem se jí, proč se rozhodla právě pro román místo literatury faktu. Její odpověď byla jasná: „Nechtěla jsem vyřešit záhadu jejich smrti; chtěla jsem především vykreslit tyto mladé lidi jako lidské bytosti, ne jen jako položky ve vyšetřovacím spisu.“
A to se jí povedlo bezezbytku. Navzdory drobným výtkám k finální teorii je Devět emocionální jízdou, která vám nedovolí zapomenout, že pod vrstvami sněhu a spekulací tloukla skutečná srdce. Knihu navíc doplňují medailonky jednotlivých členů výpravy a shrnutí dostupných faktů.

Začátkem knihy jsem se musela trochu prokousat, ale pak začala mít grády a nemohla jsem se od ní odtrhnout. Skvěle napsaná, pojata beletristicky, což mi vůbec nevadilo. Naopak, autorka použila fakta, která měla a ty si zasadila do svého konce. Zajímavosti na konci byli už jen třešničkou na dortu.

Na záhadu Ďatlovovy výpravy jsem narazila už dřív. Četla jsem různé články i knihu se souhrnem faktů, teorií a fotografii od Martina Lavay. Občas se k tématu vracím, kdyz narazím na nějaký nový článek a proto mě tahle kniha zaujala.
Kniha se liší v tom, že je první (asi, o jiné nevím) celá podaná jako thriller čistě z pohledu dvou přímých účastníků.
Sama autorka v závěru píše, že si spoustu věcí upravila, vymyslela a přidala, aby právě mohla v této podobě vzniknout. Uvádí také, že se stále jedná o záhadu. Já jsem zase četla, že by záhada měla už být vysvětlena. A to zkrátka tak, že se mělo jednat o lavinu, která byla původně zavrhována, jako nemožná, kvůli nízkému sklonu svahu nad stanem. Ale kdo ví, kde je pravda.
Mě se tedy kniha moc líbila, nejsem jejím vysvětlením zklamaná. Přišlo mi mnohem lepší, než v knize na stejné téma, Hora mrtvých, od Jeremyho Batese. Atmosféra byla pěkně hutná a chvílemi jsem ji měla chuť odložit, jak mi to nedělalo dobře.
Libí se mi i obálka, na které je použita skutečná fotografie z výpravy, i když upravená.
Pokud se někdo o záhadu zajímá, můžu jen doporučit. Věřím, že nebude zklamaný, stejně jako já.

O tejto expedícii som veľa čítala na nete a na túto knihu som narazila v knižnici. Autorka cez Zinu a Rustema prerozprávala udalosti výpravy a kto vie, možno to tak aj bolo…

Zajímavé, napínavé, z beletrického pohledu podané a proč ne.., pravdu úplnou, jasnou a bez spekulací už asi stejně neodkryjeme, vzal to čas a něco mezitím..... Tuto smutnou výpravu už znám z jiné knihy, která se věnuje různým teroriím a také z dokumentu a filmu, přesto to autorka neměla špatné. V závěru bylo nastíněno i pár nejhlavnějších úvah a doplněno o další "prokleté 9". Vybrala si verzi lidských mezivztahů a následné působení a plíživé psychické rozložení členů + zakombinování ostatních teorií dle svědectví a fotek. Konec jsem si v jejím podání četla 2 x.

Pozoruhodná smyšlenka, vytvořená na základě reálného příběhu. Pokud to čtenáře dovede k dalším knihám,věnujícím se záhadám kolem Ďatlovovy expedice ok. Ale jinak - nepřináší nic, jen ne moc citlivě beletristicky přepracovaná fakta.

Naprosto skvělá, mrazivá, strašidelná a napínavá. Moc mě bavila a moc ráda doporučím dál! :)

Zajímavé, tajemné, mrazivé a především záhadné.
Autorka nám předkládá jednu z mnoha teorií těchto nevysvětlitelných smrtí. A je to celkem poutavé čtení. Kdo ví, co se tenkrát na Urale dělo. To už se asi nedozvíme. A tak nezbývá než popustit uzdu fantazii. Doporučuji.
(29. 6. 25 - 17 211 - 46)

Tísnivé, mrazivé a až nepříjemně vtahující. Djatlovova expedice je sama o sobě dost děsivá, ale tady to autorka podala způsobem, který působí osobně, lidsky a zároveň pořád tajemně. Styl psaní mi sedl, atmosféra byla hutná a čím víc jsem četla, tím víc mě svíral pocit, že vím, jak to skončí – a přesto jsem musela pokračovat. Čtyři hvězdy a husí kůže.

Záhada téhle výpravy na vrchol hory Otorten na Urale mě ani po letech nepřestává fascinovat. Přečetla jsem o ní, co se dalo, viděla spoustu dokumentů i hrané filmy. Ať už za tím ale člověk vidí mysteriózní tajemno, vládní intriky nebo přírodní živly, faktem zůstává, že uspokojivé vysvětlení prostě neexistuje.
Beletristické zpracování mě tudíž nemohlo minout a musím říct, že naprosto splnilo mé očekávání. Je vidět, že autorka poctivě prostudovala dostupné materiály a líbilo se mi jak šikovně a nenásilně dokázala použít spoustu drobných detailů, které se během vyšetřování objevily. Jednoduše psaný děj mi zapadal do atmosféry konce 50. let minulého století a ocenila jsem i odpovídající reálie a kontext doby.
Co se týče konce, autorka zvolila jednu z (ne)možných variant, přiznávám pro mě zrovna trochu méně uvěřitelnou, ale poté, co jsem si přečetla i všechny poznámky v doslovu a stále otevřené otázky, říkám si, kdo ví... Prostě důstojný kousek do mé "djatlovské sbírky".

Na knihu jsem se těšila,ale dlouho jsem se nemohla začíst. Připadalo mi to jako young adult,postavy se chovaly jako týnejdžři a přitom byli všichni Djatlovovci už dospělí (21 až 37 let). Druhá polovina se mi líbila víc,ale konec už zase ne.
Ostatní knihy o Djatlovově výpravě od Martina Lavaye,J.Schneidera a A.Matvejevové mě zaujaly mnohem víc.

K příběhu Djatlovovy expedice jsem se dopracovala teprve minulý rok. Samozřejmě jsem o této výpravě už slyšela, ale ke konkrétním událostem a datům jsem se dostala teprve vloni. A ještě dnes si pamatuji, jak mě celá záhada zasáhla. Z toho důvodu jsem o přečtení knihy Devět neváhala ani chviličku.

Nejedná se o klasickou knihu, která vypráví, co se té osudné noci stalo. Jde o příběh vyprávěný samotnými účastníky. O příběh ve kterém hrají hlavní roli láska, nenávist, bolest, ale také strach a hrůza.

Musím se přiznat, že před samotným čtením jsem se trochu bála, aby nebyl román pojat trochu krkolomně. Ale vůbec tomu nebylo tak. Autorka se držela faktů a je vidět, že celou záhadu pečlivě studovala.

A po přečtení jsem fascinovaná. Od knihy jsem dostala přesně to, co jsem chtěla. Neodtrhla jsem se ani na okamžik! Myslím si, že se kniha se ocitne mezi mými nejlepšími přečtenými za rok 2025.

Sečteno, podtrženo, tuto knihu Vám doporučuju všemi dvaceti.

Veľa autorov sa už pokúsilo beletristicky "objasniť" záhadu Ďatlovej výpravy a Erika Jarkovská prispela svojou troškou do mlyna. Kladmi knihy sú určite dobrá faktická príprava (aspoň myslím, nakoľko ja túto záhadu poznám skôr len z beletrie), vysvetlenie aj mrazivých skutočností, ktoré iní autori opomínajú, ako chýbajúce oči a jazyk či rádioaktivita, ako aj stupňujúca sa zaujímavosť a čítavosť. Vysvetlenie zároveň nie je príliš fantasmagorické, hoci ani úplné - na druhej strane, čo sa dá čakať, keď rozprávačmi príbehu sú ľudia, ktorí počas neho umrú? Z dvoch románov a jednej poviedky, ktoré som na túto tému zatiaľ čítala, je toto asi najlepší počin. Nie však bezchybný. Najmä na prvých stránkach som neraz mala pocit, že repliky postáv sú občas neprirodzené, slúžili evidentne na odovzdanie informácií čitateľovi, ale sotva by sa tak bavili mladí ľudia medzi sebou (aj keď ktovie, v tej dobe?). Tento problém sa postupom knihy zmierňuje, ale nestráca sa úplne. Okrem toho som nejako necítila tú správnu atmosféru, chýbalo mi tajomno, mrazivo, strach. Nevedela som sa vcítiť do postáv, neprežívala som to s nimi. Možno za to mohla štylistika alebo azda prílišná doslovnosť niektorých vyjadrení. Tak či onak ale ide o jednu z tých lepších slovenských kníh.

Mystický, tajomný a napínavý
Taký je román DEVÄŤ, napísaný so zmyslom pre detail.
U Eriky je viac než dobrým zvykom zaviesť čitateľa do reálneho prostredia, v ktorom jej protagonisti žijú - milujú sa i nenávidia; spolupracujú i hádajú sa; spoznávajú ráz im neznámej krajiny i ľudí, o ktorých žití "v modernej spoločnosti" nemali ani tušenia... -, a že sa jej to dokonale podarilo aj tentoraz, o tom niet pochýb.

"Hory majú svojich duchov, ak im neprinesieš obeť, nepustia ťa ďalej."
Príbeh Ďatlovovej výpravy som poznala. Veď kto by sa s ním nestretol? Na webe je množstvo informácií a fotografií a preto, keď som objavila knihu od Eriky Jarkovskej - Deväť, neváhala som ani chvíľu a chcela som ju prečítať. Hnala ma zvedavosť, ako sa autorka popasovala s touto témou, predsa pustila sa do opisu udalostí ktorá sa naozaj stali. Chcela som vedieť aký záver bude mať JEJ príbeh. A aj keď som v závere knihy vnútorne nesúhlasila s tým čo čítam (nechcem spojlovať) tak nakoniec musím priznať, že aj takto sa to mohlo stať
P. Jarkovská skvele opísala prostredie a podmienky, v ktorých sa výprava ocitala, až som v pohodlí domova cítila štipľavý mráz, "počula" ohlušujúce ticho a kochala som sa Uralom, ktorý je rovnako nemilosrdný, ako nádherný.
Prežívala som nočné mory Rustema, strach Zinky, dusnú atmosféru medzi členmi výpravy tak intenzívne, ako by som tam bola s nimi. Vlastne, vďaka autorke som tam s nimi naozaj bola. Vydržala som s nimi do samého, veľmi smutného konca. Ďatlovova výprava je jednou z najdesivejších a najbrutálnejších udalostí v ruských dejinách, ktorú ak ste o nej ešte nepočuli / nečítali, Vám autorka knihe Deväť pútavo opísala.
Nenechajte si ujsť túto skvelú knihu.
"Na čom záleží, je všetok čas medzi narodením a smrťou, nič iné človek nehodí na misku váh."

Erika Jarkovská to myslela dobre. A dobre to v podstate aj dopadlo. Problém je „len“ v tom, že sa zrejme žiadny dlhoročný „fanúšik“ tejto strašnej udalosti nedokáže zbaviť pocitu zbytočnosti, pretože ovláda všetky detailné informácie tohto masového úmrtia a kniha mu nedá nič nové. Dá sa to ale chápať aj ako plus, lebo dotyčná osoba vie, že ďatlovovská tragédia sa zrejme nikdy nepodarí uspokojivo vyšetriť a tak si váži, že sa autorka nedopustila hriechu v podobe lacného mystifikačného šoku. Erika Jarkovská nestrápňuje seba a ani čitateľa vymýšľaním blbostí (ako niektorí iní autori, ktorí o Ďatlovovcoch v minulosti písali). Hoci udalosť opísala beletristickou formou (teda nie ako Martin Lavay v Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice?), pomerne presne sa pridŕža dochovaných faktov a informácií. Príbeh rozpráva z pohľadu dvoch konkrétnych účastníkov výpravy a ostatní sú odsúdení do vedľajších úloh, čo ale nevadí. Napísané je to dobre, atmosféra príjemne mrazí, aj keď čistý horor určite nečakajte, ale ono je to už z princípu hrozne desivé, keď uvážime, čo všetko sa (ne)našlo na mieste činu. S prižmúrenými očami (a riadne omrznutými ušami) 4*.