Depeche Mode Praha 1988: Dvacet jedna hodin za železnou oponou

Knihu jsem si přála moc a od dcery jsem dostala k narozeninám. Moc mě potěšila. Je to opravdu nevšední publikace, ale hodně předimenzovaná a předražená. Nicméně beru to jako sběratelský kus k dalším DM knihám. Fotky černobílé, ne moc kvalitní, ale to se dá pochopit na rok 1988. Celá kniha je zbarvená na černo-červeno, co v některých pasážích stěžují čtení článku, nebyla to dobrá volba. Vzít si lupu a jít na přírodní světlo kvůli červenému písmu na černým podkladu mi moc příjemné nebylo. Také se mi hůř četly novinové ústřižky ke konci knihy. Dojmy a zážitky fanoušků sice byly zajímavé, ale opakovaly se 88x - mohly by být rozloženy v knize po částech.
Každopádně shrnutí toho koncertu jsem si užila, tehdy mi bylo 16, nemohla jsem tam být, ale na dalším v roce 1993 ano. Byl to tak silný zážitek, že už další a další nikdy nevynechala. DM je můj celý život.
Váhám mezi 95 a 100%

Opravdu nevšední publikace, v knihovně se bude vyjímat skvěle. Mraky fotek, i když vzhledem k období spíše dokumentární než umělecké kvality. Pár nových faktů a zajímavostí jsem se také dozvěděl. Předposlední oddíl, jež obsahuje dojmy a zážitky 88 (!) návštěvníků koncertu je nesmyslně předimenzovaný a téměř se nedá kvůli neustálému opakování učíst. Naopak závěrečnou pasáž sestávající s dobových ohlasů a recenzí v tisku považuji za nejzajímavější, i když mnohdy nechtěně groteskní - jak rozvlekle zeširoka se tenkrát psaly recenze a reportáže... Hlavně mne baví takový ten mentorsky shovívavý tón různých vševědů, kteří museli dát najevo, že toto samozřejmě pro ně není to pravé vysoké (angažované) umění, ale oni se uvolili na koncert jít podívat a sdělit nám svoje moudra. (Nevyjímaje blazeovaně povýšené kecy jakéhosi Michala Horáčka v Mladém světě.)