Deník japonské manželky
Veronika Ageiwa
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/367551/bmid_denik-japonske-manzelky-Gpv-367551.jpg
4
528
185
Když se Veronika poprvé seznámila se spolužákem z Japonska, neměla ani tušení, že se do něj zamiluje a za několik let s ním odletí do Tokia, kde mu porodí syna a začne žít jako skutečná Japonka. Čeká ji celá řada výzev, aby zapadla nejen do odlišného kulturního prostředí, ale hlavně do své nové rodiny: koupat se nahá v lázních s tchyní, tradiční japonský pohřeb dědečka, kluzké knedlíčky „moči“ a práce v japonském obchodě. Zvládne být i přes všechny překážky opravdovou japonskou manželkou? K večeři nám máma udělala specialitku. Rozmočený rýžový žoužel moči v polévce. Zase mi to připadá na hranici poživatelnosti, ale co bych neudělala pro naše budoucí vztahy. Takže do sebe tu žužlavinu statečně soukám. Když už to mám skoro za sebou, dozvím se, že na to občas starší lidé umírají. Prý to pořádně nespolknou a zadusí se. Ale maminka má i osobní historku: „Jednou jsme tu měli na výměně studenta z Ruska. Taky jsem mu uvařila tohle jídlo, ale vůbec to nechtěl a říkal, že to nejde sníst. A vidíš, ty jsi to snědla jako nic. Tak to asi nebude tak špatné, jak mi tvrdil on.“... celý text
Přidat komentář
U této knihy si nejsem jistá počtem hvězd. Není to zrovna knížka ze které si sednete na zadek, jak řekla moje kamarádka. Chybělo mi tu vyjádření emocí nad důležitými věcmi. Autorka popisovala běžné věci stejným způsobem jako narození dětí a jejich vztah. Co její rodina v Česku ? Docela by mě zajímalo co na to říkali. Veroniku určitě obdivuji, jak to všechno zvládla sama a vše se naučila. Hrozně se mi líbilo poznat různé tradice Japonska. Spoustu věcí jsem určitě nečekala a bylo to pro mě hodně zajímavé čtení.
(SPOILER)
Zajímavá kniha, která má pro mě dvě roviny. Na jednu stranu se mi líbil náhled na japonské zvyky, běžný život a odlišnosti proti našemu způsobu života i myšlení. Z těchto kulturních rozdílů vznikaly Veronice většinou komické situace.
Obdivuji ji za schopnost zařídit a naučit se všechno sama a téměř bez pomoci.
Na druhou stranu je kniha podivně plochá a bez emocí, autorka píše o důležitých životních událostech jako svatba nebo narození dětí stejným způsobem jako o nákupu v supermarketu. To už bylo víc citu v pasáži o začátcích brigády v obchodě s oblečením.
Nějak jsem nechopila, co ji vedlo k tomu, se odstěhovat do Japonska a žít tu s někým, koho většinu času neviděla, s ničím jí moc nepomohl a u porodu se nudil. Budu věřit tomu, že je to jen nešťastným způsobem psaní, že její manžel vyšel z příběhu jako necitlivý ignorant.
Škoda, že část života v Texasu a ve Francii přeskočila, i tam určitě musely vznikat zajímavé kulturní rozdíly.
Zaujalo mě, jakým způsobem se změnilo její vnímání české reality po letech strávených v Japonsku.
Zajímavé, poučné a místy velmi úsměvné čtení. Za mě tedy rozhodně příjemně strávený čas. DÍK!
Za mě má kniha více záporů než kladů. Jediné co se mi líbilo byl kulturní vhled do života v Japonsku a zvyky, které mi byly dosud neznámé. Zároveň jsem obdivovala schopnost Veroniky si všechno zařídit a naučit se sama, protože od jejího manžela jsem necítila žádnou podporu, to mě hodně vytáčelo...
Jinak se ztotožuji s komentářem "Mayaotzin" - Veroniku jsem ještě jakžtakž dokázala pochopit, ale části popsané od manžela byli vyloženě hrubé a jako člověk mě značně iritoval.
Nebýt zdejší výzvy, asi se s knihou mineme. A byla by to škoda, je to milé a zajímavé čtení, taková příjemná oddechovka. Rozhodně doporučuji si přečíst, kniha má "stopro" co nabídnout.
Těžko se mi hledal název na 21 písmen do výzvy. Zvědavost mi nedovolila minout tento deník. Nové zážitky. Doporučuji a přeji navštívit tuto krajinu.
Na tuto knihu jsem narazila náhodou v knihovně. A pro svoji slabost pro Japonsko jsem si po dlouhé době vzala domů knihu, kterou jsem nehledala, ona si našla mě. A nelituji. Kniha je čtivá (opravdu, čte se prakticky sama), inspirativní (Veronika je jistě odvážná a pracovitá žena), informativní (dozvěděla jsem se plno zajímavostí z pod opony života v Japonsku) a především vtipná! Humor autorky naprosto přesně korespondoval s tím mým a tak jsem se opravdu nasmála. Příspěvky Veroničina manžela Kóty byly za mě vhodným doplněním celé knihy. Přeji jim mnoho dobroty, lásky a porozumění. A Vám ostatním knihu doporučuji.
Kniha sestavená z deníkových zápisků. Autorka v životopisném vyprávění přibližuje střet kultur po svatbě s japonským mužem. Byla jsem velmi mile překvapená. Moje znalost prostředí Japonska pramení jen z filmů a zpráv. To jak vypadá den mladé manželky a později maminky, co vše je jiné, co je lepší, co horší a co nepochopitelné, jsem četla s velkým zájmem. Úroveň služeb jsem očekávala vysokou a skutečně tomu tak bylo. Velmi překvapená jsem byla z netečnosti k těhotné ženě v dopravě i jinde. Také strohost a nedostupnost bydlení, nedostatek laviček a odpadkových košů - to jako vážně?! Alespoň v něčem jsme vyšli jako vítězové. Moje patriotské srdce se raduje. A autorce patří můj velký dík, protože tato obdivuhodná země je tak vzdálená, že ji nikdy nebudu moci prozkoumat. Japonsko se mi přiblížilo díky jejím postřehům. Určité zvyklosti kolem pohřbů by se mi líbili i u nás, jiné si představit nelze.
Doufám že spisovatelka napíše další deník, zajímalo by mě, jak by popsala Francii. Smekám za její přístup k učení jazyka a písma, s čím musela bojovat, a co překonávat. Japonsko je naštěstí k cizincům vlídné a slušné. To, jak ji přijala rodina manžela se mi moc líbilo.
Není to kdovíjaká literární perla ale kdo má rád Japonsko,tak je to zajímavé přiblížení obyčejného života v této velmi zajímavé zemi.Hlavně je psáno z pohledu češky prožívající tam všední problémy mladé rodiny, těhotenství i porod, výchovu dětí, sžívání se s manželovou rodinou, dokonce jme nakoukli i na tradiční japonský pohřeb.
(SPOILER)
Pro milovníky Japonska a japonské kultury je tato kniha naprostá nutnost.
Svěží a poutavé vyprávění, které bylo velmi čtivé.
Bylo opravdu zajímavé nahlédnout do běžného života v Japonsku a vidět rozdíly mezi japonskou a českou kulturou. Díky vyprávění jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí, které bych v klasických cestopisech nenašla.
Vyprávění bylo místy vtipné, místy překvapivé a šokující, ale po celou dobu velmi zajímavé.
Veronice určitě nechybí odvaha a dobrodružná povaha.
Líbilo se mi i zahrnutí kapitol z pohledu Kóty. Vůbec by mi nevadilo, kdyby v příběhu byla i více přiblížená a popsaná část života v Americe a ve Francie.
Nakonec musím pochválit naprosto nádhernou obálku.
(SPOILER)
Noo, tématicky se mi kniha velmi líbila, ALE... autorka i s manželem mi nebyli vůbec sympatičtí. Pořád nějaké kňourání. Když jsem se dočetla k porodu a té separaci dítěte na sesterně, popisováním jak je to dítě ošklivé a jak se stydí, že se jí koukají na toho ošklivého novorozence do kočárku, tak se mi to ani nechtělo dočítat. Takové studené psí čumáky. Vůbec jsem taky nepochopila ty skoky v čase. A závěrečnou část o návratu do Japonska, proč ji tam vůbec dávat, když tam mezi tím několik let chybí?
Dvě hvězdy vyloženě za to, že jsem se dozvěděla pár kulturních odlišností.
Všechno podstatné už bylo napsáno v komentářích pode mnou.
Ona ufrfňaná, on taky. Nechápu proč spolu vůbec byli. A už vůbec nechápu to přeskakování v čase.
Líbila se mi část o brigádě v obchodě a že někdo viděl svoje děcko realisticky - jako pomačkaného dědu. Žádní mimísci a lásečka na první pochování.
Strašně trapná část byla u porodu. Jak se Kóta nudí a chce Veroniku natáčet. To mi přišlo jako : Podívejte jak jsme za každou cenu vtipní a taky mi to připomnělo Dominka Landsmana a jeho Deníček moderního fotra a za to nedík.
Knížka se četla lehce, svižným tempem, pobavila mě, něco jsem se dověděla a oddechla jsem si tak od těžkých rodových ság a osudů. Sama žiji v cizině, takže se dokážu s některými pocity ztotožnit a vím, jak vyčerpávající někdy je sama čelit kulturním rozdílům. Jen nesouhlasím s informacemi ohledně českého pasu pro dítě, na to trvalý pobyt nemá vliv. Klidně bych si přečetla pokračování.
Nektere informace byly zajimave, treba japonske lazne, pohreb, brigada v obchode, ale autorka bohuzel zajimavosti moc nema. Vubec jsem nepochopila tu kratinkou zaverecnou kapitolu o navratu do Japonska, kdyz tam omilala jen skolku. Naopak jsme se vubec nic nedozvedeli o tom mezidobi, kdy bydleli ve Francii, ze se ji narodilo dalsi dite popise v jedne jedine vete. O samotnem manzelovi pise poskrovnu a vcelku jen to, ze je to hulvat a je nepretrzite v praci. Z jeho zapisku, kterych bylo velice malo, jsem si na nej nazor nijak nevylepsila. Na zaver knihy bych cekala i od nej nejake vyjadreni nebo shrnuti, ale on proste najednou zmizi. Jsou vubec jeste manzele?
Tohle teda nebyl zadny zamilovany pribeh, jak by se dalo cekat z obalky nebo samotneho jmena knihy. Clovek by cekal, ze budou jako dve hrdlicky, kdyz se za nim odstehovala takovou dalku. Jako blog urcite zajimave, ale jako kniha je to nedotazene.
Nebýt výzvy, asi se ke knize těžko dostanu. Anotace dobrá, obsah katastrofický. Autorka na mě působí jako rozmazlený fracek, který neví, co chce. Ale po přečtení pár komentářů to spíš vypadá jen jako nešťastně napsaná kniha.
Nu, přečteno, splněno, jde se na další.
Se čtením knihy jsem dlouho váhala. Některé komentáře mě odradily a já nevěděla, zda se do čtení Deníku pustit. Před pár dny jsem si řekla, že to zkusím, nic horšího, než odložení knihy mě nečeká.
Ale sotva jsem knihu otevřela, začetla jsem se do ní. Deník mě nejednou pobavil a to až tak, že mi tekly slzy smíchy :) Myslím, že v knize jsou moc pěkně (a často i vtipně) popsané kulturní rozdíly mezi Čechy a Japonci. A nesouhlasím s tím, že autorka vyzdvihuje pouze to, co je v Japonsku lepší. Často sama uvádí hromadu věcí, která se jí v Japonsku nelíbí.
Deníku bych vytkla snad jednu jedinou věc. Časovou prodlevu (skoro 3 roky) mezi odletem do Francie a návratem do Japonska. Docela by mě zajímalo, jak se ve Francii vyrovnali s dalšími kulturními rozdíly.
Moc se mi líbilo seznámení s jinou kulturou a životem v tak pro nás exotické zemi.
Knížka vypráví příběh Veroniky, která se zamiluje do svého japonského spolužáka, vezme si ho a pak se musí popasovat se střetem dvou úplně odlišných kultur. Čtivou vtipnou formou dostanete naservírovaný příběh jednoho páru, který se snaží sžít s novou rodinou toho druhého.
Jak už název napovídá, je knížka psaná deníkovou formou, ale několik záznamů je i očima japonského manžela, který pro změnu bojuje s českou kulturou, kterou vůbec nechápe.
Zatímco Japonci mají ve zvyku naservirovat k obědu všechny chody najednou, Češi začnou polévkou a teprve pak pokračují. Což když netušíte, snadno to vede k nedorozumění a ke snězení hektolitrů polévky. A takových vtípků přináší česko-japonský životní styl spoustu. :)
Štítky knihy
deníky Japonsko japonská literatura manželství s cizincem
Deník japonské manželkyKniha Deník japonské manželky je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 738x |
| Čtenářské výzvě | 270x |
| Doporučených | 24x |
| Knihotéce | 281x |
| Chystám se číst | 371x |
| Chci si koupit | 67x |
| dalších seznamech | 7x |
Knížka by se nedala nazvat hitparádou, ale zajímavá rozhodně byla. Dozvěděla jsem se o Japonsku hodně nových, a často i dost šokujících, věcí. Krásně přibližuje tamní kulturu z pohledu člověka, který tam žije, nikoli například televizního reportéra nebo cestovatele. Je mi ale jasné, že spoustu věcí dnes již možná bude jinak - vzhledem ke stáří některých zápisků.