Deník citového vyděrače
Simona Monyová (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94471/bmid_denik-citoveho-vyderace-kyn-94471.jpg
4
478
85
Srbský spisovatel Dušan Radović řekl: „Jsou muži a muži. Někteří dokáží udělat šťastnými mnoho žen, a některým se s bídou povede udělat nešťastnou jen jedinou.“ František, hlavní protagonista knihy Deník citového vyděrače, se této teorii vymyká, a úspěšně ničí život své (v pořadí již čtvrté) manželky.
Přidat komentář
Četlo se jedním dechem, i když jsem zhruba od půlky věděla, jaké to bude mít rozuzlení. Poslední věta je pro mě ovšem zklamáním...
Smutné čtení, nemám potřebu si číst příběhy z nepovedeného manželství, vzala jsem si knížku jen kvůli čtenářské výzvě. Pořád jsem u toho musela myslet na to, že spisovatelka byla týraná a nakonec manželem zabitá žena.
Nedočetla jsem ... pro mě až moc psycho. V některých ohledech jsem se dokázala ztotožnit s hlavní hrdinkou. Tahle kniha mi opravdu nesvědčila. Tím nechci tvrdit, že kniha není kvalitní. Jen se dotýká natolik citlivého tématu, že vylíčení a uvědomění si některých skutečností dotýkajících se reálného života, je opravdu skličující.
Knížka se dobře čte a opravdu jsem chtěla vědět, jak to dopadne. Závěr knihy byl však pro mě trošku zklamáním. Čekala jsem, jak se k tomu hrdinka "postaví"...pro mě jedna z autorčiných slabších knížek.
Knihu jsem dočetla hlavně abych se dozvěděla,jestli to,co mě napadlo asi v polovině příběhu,je skutečně tím,co se na konci dozvím. Tak teď nevím,jestli mám být nadšená,nebo naštvaná,že jsem se trefila..
I přes tu průhlednost je kniha napsaná vtipně a dobře se čte.
Bohužel jsem v ní nenašla ani jednu postavu,se kterou bych se mohla nějak ztotožnit.
Jediný pocit,který jsem si z knihy odnesla je ten,že bych se nechtěla kamarádit ani s Alenou,ani s Františkem. A že Paní Monyová uměla psát.
Vtipné a poutavé vyprávění o jednom nerovném vztahu. Hrůza, jak může inteligentní, soběstačná a schopná žena přehlížet chování žárlivého demagoga a psychopata, kam až jí to dostalo... Některými popsanými scénami jsem se opravdu pobavila :)
Byla to má první kniha od autorky, zároveň první kniha podobného ražení a už teď vím, že to není můj šálek kávy. Po dočtení ve mně zůstala jakási hořká pachuť. Jako by na mě autorka přenesla Alenino utrpení, což by bezesporu měl dobrý příběh dokázat - celkově vtáhnout čtenáře do děje. Jen se mi vůbec nelíbí, jak se teď zrovna cítím.
Co říci k Františkovi, snad jen tolik, že ukázkou naprostého lidského odpadu a já ze srdce doufám, že nikdy nepotkám nikoho, kdo by se mu byť jen z části podobal.
Konec mě zklamal. Nemohu se rozhodnout, zda ho autorka zpracovala daným způsobem proto, že neměla nápad, jak jinak zakončení pojmout, nebo si myslela, že tím poskytne nám uvězněným v její knize prostor pro přemýšlení, jak to asi celé dopadlo.
Já osobně bych předně ocenila spíše rafinované vyřešení situace, kde bychom konečně po takové době viděli Alenu jako onu emancipovanou ženu, o níž v průběhu stránek neustále padají zmínky, ale nemáme možnost ji nikdy vidět moc dlouho. Vždy je hned utlumena svým vystrašeným druhým já, které se obává samoty, a které také celou tuto tragédii zapříčinilo.
Zajímavé ale pořád mi připadlo, že něco takového už jsem četla nebo viděla .Noci s nepřítelem ? Helena v krabici ? Zkusím přečíst znovu.
Dvě dějové linie - život invalidního člověka a úskalí, se kterými se mlže setkat a deník manžela hlavní hrdinky. Ten chlap byl fakt magor. Potkat někoho takového, beru nohy na ramena, i když nefungují. Stejně jako ostatní knihy Monyové, jsem i tuto přečetla jedním dechem.
Pointu příběhu začnete tušit sice už zhruba po dvaceti stránkách, ale přesto přečtení knížky stojí za to...Člověka zamrazí, když si uvědomí, že autorka pravděpodobně těžila ze svých vlastní zážitků a zkušeností se soužitím s psychopatem...nicméně to knize dodává na autentičnosti. Nejedná se o čtivo, které ukojí hlad po velkém intelektuálnu, ale autorka skvěle ovládá své řemeslo, dokáže čtenáře vtáhnout do děje, nepochybně disponuje výtečnou slovní zásobou, takže se rozhodně nedá říct, že by kniha byla nějak "hloupá". Obzvláště těm, kteří se zajímají o problematiku domácího násilí, nebo o nemoci duše, bych tuto knížku vřele doporučila.
Čtivá kniha, jež těží z rozsáhlé slovní zásoby autorky. Bohužel v příběhu není žádná přidaná hodnota, která by šokovala čtenáře a dokázala jej "zvednout ze židle". Sečteno podtrženo: nenáročné čtení vhodné pro odpočinek.
P.S. Čekám, kdy tuto knihu začne Zdeněk Macura darovat spolu se svou brožurkou o domácím násilí.
Úžasná kniha, jako každá od této autorky. Bylo mi jasné hned v úvodu, jak kniha skončí, ale stejně jsem nedokázala odtrhnout oči.
!!Obsahuje spoiler!!
Knihu jsem dočetla a vlastně moc nevím co si o ní myslet. Je psaná čtivě, to ano. Místy je použitá opravdu krásná čeština, o slovní zásobě autorky není pochyb. Ale ten příběh. Na mě moc protikladů a rozporů. Jak sebevědomá, cílevědomá, inteligentní žena, která dokáže vybudovat milionový podnik, může propadnout nátlaku okolí a vzít si prvního ňoumu, který se jí namane? Konec mi přišel také absurdní. Těžko hodnotit z pozice zdravého člověka, za mě tomu chybělo víc propracovanosti.
Knihu jsem nečetla poprvé. Pro mladé ženy by možná měla být i povinná, protože to, jak umí strávit člověka žárlivost, není fikce, ale pro někoho každodenní smutná realita. Přístupnou formou je zde velmi pěkně popsána situace, do níž se hrdinka ne vlastní vinou dostala - a přes všechny nesnáze a zdánlivou beznaděj a bezmoc příběh nakonec vyzní vcelku optimisticky. A to je právě to, co mám na stylu psaní autorky tak ráda - nikdy nepropadla beznaději, i když všichni víme, jak to s ní nakonec bohužel dopadlo.
Štítky knihy
pro ženy česká literatura manželství vozíčkáři
Autorovy další knížky
| 2011 |  Srdceboly |
| 2003 |  Tchyně a uzený... |
| 2006 | Sebemilenec |
| 2005 | Krotitelka snů |
| 2011 | Citová divočina |
Kniha Deník citového vyděrače je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 838x |
| Čtenářské výzvě | 87x |
| Doporučených | 21x |
| Knihotéce | 210x |
| Chystám se číst | 93x |
| Chci si koupit | 17x |
| dalších seznamech | 2x |
Deník citového vyděrače jsem četla po dlouhé době podruhé. Tato kniha podle mého názoru patří k těm lepším od Simony Monyové. Láska má mnoho podob. A i tak může v reálném životě někdy vypadat, když si někdo zcela nepokrytě vytváří pro své okolí záměrně úplně jiný obraz svého já. Je to smutné čtení. Musím ale podotknout k chování Aleny, že i ona má dvojí já. Na jedné straně sebevědomá a samostatná žena a druhé já jako by se bálo případné samoty Ale proč? Zase se mi potvrdilo, že nejdůležitější je, být sám sebou a nenechat s sebou manipulovat. Jak takový vztah nakonec může dopadnout?