Den po revoluci

Majerová popisuje zážitky z cesty do SSSR v roce 1924, během níž navštívila Moskvu, Leningrad (= Petrohrad) a Krym; s nebetyčnou tendenčností a bezmeznou naivitou líčí místa lidské práce, odpočinku, zábavy a sociálního zázemí, především továrny a prostory určené pro kolektivní život či aktivity (od porodnic a nalezinců přes lidové čítárny a divadla po jídelny a záchody), která měla dokládat nadstandardní životní úroveň sovětského člověka

až si říkám, co je horší: jestli tendenční psaní prospěcháře, nebo tendenční psaní hlupačky, která ideologii skutečně uvěří a horlivě ji začne šířit, jako by nikdy nic jiného nedělala a si nemyslela

tato kniha by se dala hodnotit také jedním slovem na 6 písmen, které začíná na S a končí na A, ale nechci, aby mi to smazali = je tak trapná a zaujatá, že se nedá číst ani jako historický dokument nebo kuriozita (tedy ne že by dnešní výkony žurnalistů o Rusku byly lepší, jen bledě modré)