Dekameron
Giovanni Boccaccio
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/1178/bmid_dekameron-Cxd-1178.jpg
4
1545
196
Italské město Florencie je zaplaveno vražedným morem. Někteří lidé se zavírají do svých domovů, neboť nemoc se šíří velmi rychle. Jiní měli opačný lék na to, jak se této nemoci vyhnout – užívali si zábavy, hodně pili a žertovali. Lidé po tisících umírali, a tak je na márách nosili hrobaři z drobného lidu a jen málokdy pro nebožtíky někdo truchlil. V té době se v kostele Santa Maria Novella sešlo sedm dam. Autor dle svých slov nechtěl uvádět jejich pravá jména, pojmenoval je tedy: Pampinea, Fiammeta, Filomena, Emilia, Lauretta, Neifilie a Elisa. V kostele se náhodou setkají se třemi mladíky (Pamfineem, Filostratem a Dioneem), které přemluví, aby s nimi odešli z města. Poté se odeberou do jakéhosi sídla. Domluví se, že každý den bude zvolen král či královna a každý den si všichni připraví příběh na dané téma pro ostatní. Každý den je tedy vyprávěno 10 příběhů. Po deset dní přebývají v sídle a jedenáctý se vrátí zpět do Florencie, kde mladíci zanechají dámy v Santa Maria Novelle, na místě, na kterém se s nimi poprvé setkali.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 1975 , Odeon
Originální název:
Decamerone , 1353
více info...
Přidat komentář
Čekala jsem vybroušené vyprávění o čemkoliv, ale určitě ne obhajování nevěry a podobnou tematiku. Celej Dekameron je totiž o tom - buď s argumentem, že kdo si neužívá života naplno, je prostě hloupej (třeba když nevyužije času, kdy je jeho manžel/ka mimo domov, s někým jiným), nebo často taky tak, že to dělají všichni včetně představitelů církve. Nejmíň polovina příběhů je o poklescích jeptišek a kněží. Nejvíc to asi odnesl ten zahradník, kterej musel obsluhovat všechny jeptišky v klášteře, až už se mu samotnýmu nechtělo. Je to velmi italská kniha. Ale ne, tematizuje i jiné lidské touhy, pohnutky a vlastnosti - najdou se tam krátké poučné příběhy o závisti, lakotě, ale také šlechetnosti, čisté lásce a sebeobětování. Ten šlechtic, kterej neměl čím pohostit paní, a tak zabil svého milovaného sokola, a pak se ukázalo, že ona si sokola právě přišla vyžádat živého pro svého nemocného syna, mě málem rozplakal.
Dnes už klasické dílo lehce erotické literatury. Sedm žen a tři mladí muži si vypráví celkem deset dnů každý den deset příběhů. Je to tedy suma sumarum sto příběhů vyprávěných pro odlehčení v kostele v italské Florencii, která byla zasažená morovou epidemii. Jak už to tak bývá některé z nich jsou lepší a zajímavější, jiné zase naopak horší. Celkově mi z toho vychází průměr.
V dobách dávno minulých, v dobách hodin literatury, jsem si říkala, že tento svazek jednou uchopím a prokousám se 10 dny a 100 příběhy. Dobou morovou, dobou mravních závazků i úpadku.
Před 670 lety se pár lidí sešlo u ohýnku a vyprávělo si příběhy, odlehčení těžké doby, únik od smrti a smutku. Téma lásky, erotika skoro v každém příběhu, vtip a humor rovněž nechybí.
Staré, směšné, archaické, přesto v mnohém aktuální, respektive lidské pohnutky, choutky, chtíče se k obrození za několik stovek let moc neposunuli... ani vidina zmaru, trestu v nás nevykřeše dobromily a lidumily.... docela k zamyšlení :)
Obsáhlejší kniha s krásnými, romantickými příběhy a někdy i smutnými z doby renesanční Florencie.
Mistrovské dílo, které moudrý a spravedlivý jistě ocení.
Zároveň musím pochválit kvalitní překlad a zpracování.
(SPOILER) Jako asi spousta jsem knihu četl, jelikož byla v povinné četbě k maturitě. Začátek knihy mě velmi zaujal, dění v té době bylo velmi zajímavé, sama myšlenka odcestovat a izolovat se od problémů okolního světa se mi líbí. Bohužel ale u třetího dne (tuším někde kolem 200. stránky) jsem již musel knihu odložit a víckrát neotevřít... Dny, které byly pořád stejné, příběhy, které byly všechny na jedno brdo, mě prostě moc rychle znudily. Vím, že opět na konci se určitě děje něco zajímavého. Nicméně monotónnost dní, kdy si jen vyprávěli mi zabránila ve čtení pokračovat.
Povinná četba, která je velmi příjemná a nedá se jí odepřít nějaké to kouzlo.
Pro mě byla ovšem kniha mnohokrát zdlouhavá a neoslovila mě tak moc jako jiné knihy ze seznamu, které jsem již četla...
Neuvěřitelné jak se dá po staletí těžit z několika základních osobnostních stereotypů. Dekameron je krásným příkladem perfektní psychologické analýzy, která k nám hovoří jasným a čitelným jazykem. Příběhy jsou krásné, romantické a někdy i smutné. Kniha sama o sobě je ale plynulá a čtivá. Stala se kulturním dědictvím primárně z toho důvodu, že společnost zůstává stejná, jen její prostředky se mění.
Povinná četba, která mě vážně bavila. Knihu jsem přelouskala během pár dnů. Dobře se čte, kniha obsahuje vtipné a smutné příběhy.
kniha z řad povinné četby, dobře se čte, zajímavý román, který mě úplně neoslovil.
Tentokrát jsem poslouchala jako audioknihu. Autor mistrně zachycuje charaktery lidí, které se ani po sedmi stech letech nezměnily, přestože žijeme v jiných podmínkách. Překvapilo mě, s jakou lehkostí a samozřejmostí mluví autor o nevěře, podvodech, vztazích v rodině, kdy hrdina podvede či zabije bratra, poměrech v církvi, stojí na straně těch, kdo páchají přestupky i zločiny, schvaluje je. Kniha byla pro mě velkým překvapením, žádné suchopárné vychovávání ve stylu legend a kronik tehdejší doby, ale plnokrevný život společnosti. Ukazuje tehdejší hodnoty, poměry ve státě, v církvi, v rodinách, bez cenzury.
Napsané sice v diametrálně odlišné době než dnes, ale přesto v některých věcech velice současné... Povaha lidí se věky nemění a i když se dnes díky historickým událostem vytratila středověká existence, lidé přemýšlí pořád stejně. Obsahově místy nahoru a dolů, protože některé povídky byly méně záživné než jiné. Celkově asi nebudu mít v dohledné době náladu na opětovné čtení, ale za aspoň jedno přečtení kniha rozhodně stojí.
Tahle bichle, která má přes 700 stran, mi zabrala dva týdny a teď, když jsem ji dočetla, mě přepadá lehký smutek. Připadám si, jako bych s knihou strávila půlku života.
Ze začátku jsem se zděsila, ale poměrně rychle jsem si zvykla na styl psaní. Líbilo se mi, jak si Boccaccio hraje se slovy. Některé příběhy byly skvělé, některé zase horší, ale dohromady tvoří mistrovský celek. Za mě nejlepší byly poslední dva příběhy.
Postavy mi byly sympatické, nejvíc mi k srdci přirostl Dioneo, jeho příběhy byly nejlepší.
Knížka mě vlastně docela překvapila, čekala jsem nějakou splácaninu, ale ve skutečnosti to bylo hodně čtivé a Boccaccio si získal můj velký obdiv.
Dekameron je vlastně i k dnešní době celkem aktuální koncept, kdy se lidé během moru snaží najít způsob, jak se zabavit. V tomhle případě si po dobu deseti dnů vypráví deset příběhů, jejichž kvalita je pochopitelně různorodá. Obecně se však vztahují k tomu, že někdo někoho podvedl, okradl, obelhal, měl s někým sex apod., což zrovna není tematika, kterou bych měl nějak v oblibě. Kniha nám obecně přiblíží dobu, ve které Boccaccio žil, kdy jde samozřejmě vidět, že se lidé nezměnili a chovají se pořád stejně.
Když město zachvátila epidemie nebezpečné nákazy, uchýlila se skupina lidí do dobrovolné izolace, kde se rozhodli strázně přečkat. Dlouhé chvíle si krátili povídáním příběhů. Převážně lechtivých příběhů.
Ne, to není vladní doporučení ze dnů sílící pandemie, takhle přečkala parta mladých Florenťanů morovou ránu v Boccacciově Dekameronu. A docela je to bavilo
Napíšu to takhle - poměrně chápu, že tahle kniha byla ve své době zakázaná. Je opravdu hodně odvážná a ačkoliv v ní není vyloženě explicitní erotika, tak té lehké je tam skutečně hodně (odhadem tak v půlce povídek). Některé povídky jsou slabší, některé jsou ale opravdu dobré - ať už vtipné, poučné nebo nějakým jiným způsobem zajímavé. A je jasné, že není možné udržet vysokou úroveň u všech 100 povídek. Navíc se to četlo opravdu dobře, kniha je sice celkem dlouhá, ale tím, že to plyne rychle, to člověku ani nepřijde... Celkově je to opravdu velice dobrá kniha plná zajímavých myšlenek a vhledů do tehdejší společnosti.
Tato kniha není krátká a chápu pocit některých lidí, že povídek je v ní příliš a některé se zdají být jen mírně upravenými příběhy, které již byly čteny. Ale není takový celý náš život? Jen mírné se lišící cosi, co už před námi bylo?
Oceňuji na této knize hlavně množství kreativních metafor týkajících se intimních partií a oblasti sexu, které vás nepřestanou překvapovat a bavit. Zároveň je to zajímavý vzhled do již minulých časů, byť těžko mohu posoudit, jak autenticky je tehdejší svět popisován. Některé povídky jsou lepší, některé horší a některé prostě úžasné. Vybere si každý.
Když jsem tuto knihu poprvé vzal do ruky, málo jsem věděl o povaze textu, který mne čeká, ale měl jsem před sebou dva týdny nuceného nicnedělání. Lepší knihu nebyla v dohledu, tak jsem otevřel tuhle. A po několika stránkách už jsem ani neměl pocit, že byl lepší potřeboval.
Štítky knihy
láska mor zfilmováno 14. století italská literatura rozhlasové zpracování renesance (literatura)
Část díla
- Den čtvrtý: Příběh čtvrtý 1352
- Den čtvrtý: Příběh desátý 1352
- Den čtvrtý: Příběh devátý 1352
- Den čtvrtý: Příběh druhý 1352
- Den čtvrtý: Příběh osmý 1352
Autorovy další knížky
| 1975 |  Dekameron |
| 1964 |  Navštívení krásy – italská renesanční lyrika |
| 1992 | Malý Dekameron 1 aneb Podoby lásky |
| 1984 | Fiesolské nymfy |
| 1992 | Malý Dekameron 2 aneb Obratnosti lásky |
Kniha Dekameron je v
| Právě čtených | 114x |
| Přečtených | 2 936x |
| Čtenářské výzvě | 169x |
| Doporučených | 58x |
| Knihotéce | 1 149x |
| Chystám se číst | 667x |
| Chci si koupit | 101x |
| dalších seznamech | 24x |
Dekameronu jsem se za žákovských/studentských let vyhýbal jako téměř každé položce z povinné/doporučené literatury. Nejen z principu vzdoru, ale patrně i z nějakého vnitřního tušení. Za žádnou cenu bych v té době nebyl schopen ani trochu pochopit, natož (d)ocenit, tenhle naprostý skvost. A to říkám otevřeně jako člověk, který si nedělá nárok na to, že teď je na tom s myslí lépe. Následujícím komentářem si dovolím, předně pro sebe, osvětlit, proč tomu tak je a jak Dekameron vnímala moje mysl poněkud (snad alespoň trochu) vyzrálejší. Předem si můžeme přiznat, že o Dekameronu se dá mluvit dlouho, stejně jako jej rozebírat a číst opakovaně. Zůstanu však u nejčerstvějších dojmů.
Už samotná struktura je hodna génia. Každý z deseti vypravěčů vypráví své povídky mírně odlišným způsobem. Což je obdivuhodné i k tematickému záběru, který v té stovce příběhů je. Některé jsou krátkými anekdotami, jiné jsou spíš pohádkami. Některé vážné, další k popukání. Jiné kritizující satirou, další folklorem. Všechny jsou psány s takovou lehkostí (jistě, některé jsou lepší a jiné slabší) až čtenář spolu se společností Dekameronu rychle zapomene, že v blízké Florencii probíhá morová epidemie. Navrch jsou psány tak svěžím jazykem, že čtenář ještě rychle zapomene, že kniha je ze 14. století!
Aby toho nebylo málo, za nemalou pozornost stojí Boccacciovy autorské vstupy, které vedle mimoděčných poznámek dávají nahlédnout právě do onoho 14. století. Hned na první straně veleznámý popis ještě známější morové rány. V úvodu čtvrtého dne autorova obhajoba lásky k ženám. A na závěr jeho doslov, který oplývá nejedním moudrem, které přečkalo staletí. V jednotlivých příbězích je pak nespočet poznámek, které se týkají jednotlivých italských měst, tehdejší morálky, samozřejmých šlehů vůči kléru, fungování přístavních celnic nebo lázní.
Co mě velmi překvapilo, bylo, že Boccaccio v nejednom případě užil odkazy na skutečné osoby, a to zcela bez ostychu: Karel I. z Valois se stal hlavní postavou jedné povídky; Bonifác VIII. poslední nejmocnější papež dostal pochvalu, za to opat z Cluny snad ani jednou neměl čistý štít; reputace Ghina di Tacca i díky Dekameronu počala nabírat pozitivnějšího rázu; Saladinova přítomnost je důkazem, jak skvělá a legendární byla už tehdy jeho pověst. A to jsem zmínil jen některá jména.
Nahlédneme i do folkloru a pohádek. Naprosto skvostná byla trojice Calandrino, Bruno a Buffalmacco. Třetí byl skutečnou malířskou osobností. Ty čtyři příběhy jsou ovšem tak naplněny humorem k popukání, že mám podezření, že těch historek muselo být při nejmenším po Florencii mnohem víc. Ten zcela poslední příběh Dekameronu, kdy markýz poněkud krutě zkouší svou manželku, jsem už zaručeně četl v jiném prozaickém provedení. Jisto však je, že ho vypravuje Chaucer, ač inspirován Petrarcou, ve svém příběhu studentově.
Zajisté nesmím opomenout vypravěče Dionea, který uzavírá každý den. Jeho lechtivě laděné povídky a naprosto ohromující metafory jsou vždycky zábavou. Stejně jako kterýkoli příběh o chlípných kněžích. Nehledě na nespočet jízlivých a satirických poznámek do jejich řad. Trochu se divím, že církev Boccaccia nechala tak volně dýchat.
Být ve věku školním, patrně ty erotičtěji laděné povídky by mi utkvěly v hlavě nejvíc a byly by to jediné, co bych si z knihy odnesl. S Dekameronem jako celkem je to ovšem mnohem složitější příběh, a o to více obdivuhodný. Po mnoha staletích je to nadále kniha zábavná. Boccaccio navrch v závěru dokládá, že je psána především pro dámy. A jako čtenář můžu říct, že je to taková předzvěst červené knihovny. Je plná nejrůznějších odkazů a ještě k tomu má výpovědní hodnotu coby pramen. Můžete ji číst zepředu dozadu, obráceně nebo jen prolistovat a stejně objevíte něco nového.
Velkolepé dílo, které nepochybně přineslo současníkům obveselení po drtivé morové ráně. Je dobré to mít na paměti. Pak ještě více vytanou ona Boccacciova sdělení. Pichlavé poznámky vůči kléru. Morálka na hraně, obdiv ke svobodě, užívání lásky tělesné i duševní. Hlavně té tělesné. Užívání života plnými doušky. A tuhle velikou pravdu Boccaccio podal pomocí stovky příběhů, v nichž je nespočet moudrých slov. A vtipu.