Dějiny Ruska 20. století - 1.díl

04.04.2023

Po delší době jsem to dočetl a mohu říci, že ty dějiny jsou krystalické zlo. Doporučuji přečíst každému pomatenému příznivci Ruska nátura lidi se totiž nemění je to v nich!

22.03.2023

Velmi poutavé, ale náročné čtení.

29.10.2022

Dějiny Ruska jsou v tomto manuskriptu podány především poctivě a věcně. Nejsou zde žádné báchorky, neověřená tvrzení ani manipulativní spekulace. Přitom to není kritika za každou cenu, jak to dělají u nás různí ti Podivenové či Tabery. S drsnou věcností jsou zde popsané etapy vývoje společnosti v posledních sto třinácti letech. Autoři pracují pouze s fakty, ne s neprokázanými hypotézami. Naopak vyvracejí celou řadu léty zažitých fám a manipulací. Většina zde uváděných skutečností je všeobecně známa. Ale teprve zde je postižen kontext a souvislosti. Kniha je mnohovrstevná, jsou zde chronologicky i věcně řazeny jednotlivé události, životopisy množství osob, statistické údaje i subjektivní vjemy osob formou vzpomínek. Jednotliví autoři se nebojí srovnání se „zbytkem“ světa. Nic nezamlčují ani nepřikrášlují. Rusko ovšem z těchto porovnání nevychází vůbec dobře.

Ruské dějiny se pořád a pořád dokola opakují. Liší se jenom letopočty a okolní svět. Předmluva, obsahující dějiny před rokem 1895 je velmi užitečná. Onen oslavovaný Petr I. není podáván jako velká a zářivá osobnost. Bezohlednost, s jakou „modernizoval“ staré Rusko bezduchým napodobováním západu bez postižení jeho podstaty se ještě mnohokrát se zopakuje. Jak nechal nahnat masy nevolníků na stavbu Petrohradu nebo vybudování výroby zbraní na Urale až příliš připomíná mnohem pozdější gulagy. S podobným procentem lidských ztrát. Není náhoda, že Stalin obdivoval Ivana Hrozného. Jeho opričina je v lecčems podobná vládě jedné strany. Třeba i onou preventivní likvidací všech potenciálních oponentů. Carské Rusko včetně pravoslavné církve zde není nijak velebeno. Ale v porovnání s tím, co následovalo, se skutečně jednalo o „zlaté“ časy. Přes všechny ty excesy nebo nespravedlnosti. Nedůsledně a oproti zbytku skoro o století zpožděné zrušené nevolnictví, zachování občiny, korupce, teror nebo nedotažené správní a soudní reformy by pořád nebyly tak fatální, kdyby ona imperiální rozpínavost, výraz komplexu méněcennosti vůči okolí nezavedla po katastrofální porážce s Japonskem a revoluce na nečisto zemi do války první.

Jestli něco představovalo v tomto období „evropu“ nebo nejvyspělejší svět, byla to věda a kultura. Genialita například Mendělejeva vynikne ještě víc v porovnání s prostředím, ve kterém musel pracovat. Dodnes se pomalu nesmí říct, že Čajkovskij byl gay a jeho smrt byla podle všeho sebevraždou, ke které byl dohnán "čestným soudem". V něm byli příslušníci oněch vládnoucích vrstev, které přes vnější evropský nátěr představovaly s ruskou vesnicí onu „asií“. Ještě v roce 1914 neměli Židé plná občanská práva. Že se dostal Lenin do Petrohradu díky německé tajné službě jsem věděl už z gymnaziálních let. Že součástí jeho vlaku byly vagony se zlatem a falešnými bankovkami pro mě bylo překvapivé. Stejně jako fakt, že onen hlad a rozvrat carského Ruska nebyl zdaleka tak děsivý, jak nám bylo později podsouváno. Z hlediska nedostatku potravin na tom bylo Německo i Rakousko v roce 1917 hůř. Jakmile se dostali bolševici k moci, začali uměle vyvolaný hladomor používat jako účinnou zbraň k terorizování vlastního obyvatelstva. Dávno před oním na Ukrajině. Brutalita, orgie vraždění a mučení připomínají nejhlubší středověk, počínání bývalých vládců Ruska Mongolů i třeba Tamerlána. Přitom Lenin možná skutečně věřil, že koná dobro. A hektakomby obětí jsou nutné, aby Rusko překonalo svoji zaostalost. Možná, že věřil i Trockij a všichni ti, které nakonec semlel vlastní krvežíznivý stroj, který pomáhali bez zaváhaní uvádět v chod. Revoluce v Rusku byla založena na Marxových teoriích a praxi francouzské revoluce. Jejím vynálezem byl přece ten revoluční teror. A ona "buržoazní" revoluce vlastně vedla až k Napoleonovi. Nakonec se vždycky objeví psychopat, který překoná všechny a všechno. Zde Stalin.

Naštěstí, kniha se rovněž věnuje ruské emigraci, která nabyla obrovského rozsahu. A odcházeli nejlepší lidé, kteří neměli problém se uchytit ve vyspělejších zemích. Řada dalších bohužel odejít nestačila. Jenže krvácela pouze ona „evropa“, ne „asie“. A děsivé a perverzní experimenty, vydávané za největší dobro a pokrok se valily dál a dál. Lenin možná pochopil nereálnost svých teorií a představ, nakonec politika NEPu je toho dokladem. Asi nejen Stalinovi šlo jen a jen o absolutní moc.

A ještě jednu věc kniha ukazuje. Bylo to císařské Německo, které bolševiky nasměrovalo k moci. Jakoukoliv kritiku jejich teroru odmítalo a pomáhalo zametat pod koberec až k vlastnímu hořkému konci. Ale i ony vyspělé západní demokratické země se později bez zábran podílely na upevňování bolševické moci dodávkami technologií i výrobků, ke kterým by se Stalinovo Rusko nikdy nebylo schopné vlastnimi silami dostat. Západ si za ně nechával platit klidně zlatem, získaným za obilí, které bylo zabaveno „kulakům“ na Ukrajině. Ještě horším obrazem doby je chování západoevropských intelektuálů, kteří zvěrstva Stalinova Ruska všemožně popírali a Rusko obhajovali. G.B.Shaw po cestě na hladovějící Ukrajinu, zrežírovanou s potěmkinovskou dokonalostí nadšeně vyprávěl o spokojených a sytých venkovanech. A francouzští intelektuálové navštěvující Rusko ho velebili úplně stejně. Jeden ale ne. Gide se nenechal okouzlit pozorností a lichotkami a pozorně se kolem sebe díval. Napsal knihu, která demaskovala onen falešný obraz, který Stalinovi pomahači vytvářeli. Stal se okamžitě nepřítelem, především svých krajanů. I český komunistický básník Neumann mu věnoval nenávistný spisek. Ona „evropa“ je v Rusku stále chřadnoucí strom, kdykoliv se zdá, že rozkvete a zesílí, přijde mráz. Rusko je takové, jaké je i díky oněm vyspělým, zejména evropským zemím. V Rusku se vždycky daly dělat „rychlé“ prachy. I na tohle vás při četbě knihy napadne. A pak stačí následující zpráva ze současnosti: „3. dubna 2019 otevřel Mercedes slavnostně za účasti prezidenta Putina a spolkového ministra hospodářství Altmaiera největší závod značky mimo Německo." Sankce za Krym a Donbas byla vyhlášeny v roce 2014...

29.09.2021

Rozsáhlé dílo, které je nadupané informacemi, které jsou k tomu všemu čtivě napsané. Což oceňuji u odborné knihy. Doporučuji.

22.01.2021

Úžasné dílo, vysvětlující mnohé. Dostojevského, Tolstého, Kropotkina, ba i Dugina s Putinem.
Po jeho přečtení jsem stále nenašel síly číst pokračování.
Ta široká ruská duše, tak přívětivá a tak vražedná, je prostě pro náš civilizační okruh, který se potácí mezi afinitou k onomu východnímu, Zlatou hordou ovlivněnému (nebo deformovanému) pojetí významu jedince, a komplexem ve vztahu k tomu západnímu, stále bohužel přílišnou součástí naší existence.
Má zásadní a dodnes silně ovlivňující dominantní vliv.
Jako bychom trvale toužili uniknout, ale část z našeho národního já si hýčkala onen mesiášský pocit ochránců civilizace barbarského východu.
Osobně se domnívám, že je to základní dílo, které je nutné míti po ruce a k tomu číst mnoho dalších knih, které tvoří podkapitoly ruské historie a současnosti. Nebo naopak.
Každopádně, nebojte se do něj pustit, já sbírám odvahu na 2. díl. Nebude tak krvavý, pohrdání lidským životem přece jen proběhlo určitou redefinicí a masové vraždění ustoupilo před elegantnější metodou individuální likvidace ve smyslu "vzoru netřeba".

31.01.2017

Velice obsáhlá kniha, kterou bylo jistě velmi složité vůbec "dát dohromady", a tak lze snadno odpustit těch pár gramatických či mluvnických chyb, můj veliký obdiv všem, kteří se na vzniku díla podíleli.
Pokud jde o vlastní informace, toto jsme se ve škole opravdu dozvědět nemohli. Ač jde v prvé řadě o faktografii, je velice barvidě doplněna svědectvími lidí té doby, názory a (do)vysvětlením odborníků či autorů.
Přiznám se, že jsem mnoho podrobných (zejména statistických) informací jen zběžně přelétl, chtěl jsem si udělat obrázek nejen o daném období, ale hlavně o Rusku a jeho lidech. Pokud můj celkový dojem hodně zjednoduším a zobecním, v historických souvislostech mi teď dává "ruská povaha" daleko větší smysl.
Už se těším na druhý díl.

31.12.2016

Komplexní dílo pojednávající o ruských dějinách. Autor se zabývá všemi aspekty, takže nečekejte jen politické a sociální dějiny. Zubov na jednotlivých dějinných epizodách popisuje ruskou mentalitu a ukazuje její hlavní formanty. Z čtenářského hlediska se jedná spíše o knížku těžší na čtení, co věta to nějaká (zajímavá) informace, hodně jmen, nahuštěný text. Pokud se ale zajímáte o Rusko a SSSR, je tohle knížka, kterou si musíte jednoznačně přečíst.

K Vánocům jsem dostala druhý díl, moc se na něj těším.

08.02.2016

Mistrné. Je těžké okomentovat stručně toto dílo, vzhledem k jeho rozsahu. Pokud někdo kritizuje dnešní Rusy a v mnoha případech má k tomu důvod, musí si zároveň ale přečíst jejich historii. Pak možná pochopí. To, že pár generací Čechů bylo poznamenáno komunismem, není nic v poměru, jakým byli Rusové zničeni bolševismem, který trval přes 70 let.
Tolik umělců, vědců, inteligence, rolníků a dalších lidí bylo zlikvidováno, muselo nutně poznamenat jinak bohatý národ.
Tolik strachu, beznaděje, bolesti a nejistoty jako bylo a stále asi je v ruském lidu, nepoznal zřejmě žádný národ.
Nejhorší na tom je, že ten národ nelikvidovali nájezdníci, okupanti či agresoři, nýbrž vlastní občané, vlastní vůdci, vlastní vláda, vlastní policie či armáda.
Jsou to dějiny, ale velice tragické dějiny. Po přečtení jsem marně hledal pozitiva. Snad jen, když se někteří schopní lidé zachránili pomoci emigrace či vyhoštění a dál tvořili za hranicemi (např. Nabokov). Nebo když se smrt obrátila na ty, kteří sami nelidsky zabíjeli (Trockij, Tuchačevskij, Ježov a naštěstí stovky dalších).
K zabití carské rodiny historik Pajps píše:
„Když si vláda přisvojuje právo zabíjet lidi nikoli za to, že něco udělali, nebo dokonce mohli udělat, ale proto, že je jejich smrt zapotřebí, vstupujeme do světa, v němž platí zcela odlišné morální zákony. V tom tkví symbolický význam událostí, jež se stal z 16. na 17. v Jekatěrinburku. Tato vražda se stala prvním krokem lidstva na cestě k vědomé genocidě.“
Může se tedy někdy ruská společnost vyléčit z těchto hrůz? Kolik generací v sobě ponese toto závaží?
„ Živel války lidi sjednocuje, jen pohromadě je možné úspěšně bojovat s nepřítelem. Živel velkého bolševického teroru však lidi rozděloval, rozbíjel ta nejpevnější společenství- přátelství, rodinu, národ.
Člověk se ocitl v soukolí teroru zpravidla na základě udání. Mnozí lidé se udávali navzájem. Jedni, aby si vyřídili účty, druzí kvůli kariéře, třetí, aby se zbavili okoukané manželky (manžela), čtvrtí, aby se zmocnili sousední místnosti v komunálním bytě, pátí, aby nebyli sami udáni ještě dřív. Teror nutil vidět v bližním krutého nepřítele a vyhýbat se mu. Moc to sice nepomáhalo, ale vedlo to k tomu, že se lidé strašlivě odcizili jeden druhému. Nedůvěřivost, tajnůstkářství, uzavřenost se v těchto letech staly neodmyslitelnými povahovými rysy sovětských lidí.“
Mimochodem, proč stále vystavují toho nabalzamovaného zločince Lenina? Dříve to sloužilo jako náhražka za pravoslavné náboženství, které bolševici likvidovali, ale nyní? Že by stále ten strach? Třeba, až se někdo odhodlá mauzoleum zlikvidovat, změní se i ruská duše.