Dějiny Nizozemska

15.11.2019

Tradičně dobrá kniha. Autor popisuje dějiny své země s jistou dávkou pochopení, ale také dobromyslné ironie. Nicméně, je poněkud zřejmé, že ty "nepříjemnosti" zejména z dvacátého stoleté poněkud odbývá, což je asi největší rozdíl oproti tomu, jak by to pojal správný sebemrskač z naší země. Fakt, že ze všech evropských zemí byla likvidace židovského etnika v této zemi "nejdůkladnější" a za nadšené podpory místních je zde zmíněno jen tak okrajově. Podobně je to jako se skutečností, že v zahraničních jednotkách SS působilo (autor píše, že v poměru k počtu obyvatel) nejvíce Nizozemců - bylo to plných čtyřicet tisíc lidí, kteří se dobrovolně zapojili do záchrany evropské kultury proti bolševismu. Polovina se jich z dobrodružství ve východní Evropě nevrátila. Ona ta mimo jiné brutální likvidace rasově nevhodného a podřadného obyvatelstva ve východní Evrop nebyla bez rizika. Jinou pozoruhodností v období druhé světové války byl fakt, že jeden z ministrů nizozemské exilové vlády ve Velké Británii (o které s jistou dávkou sarkasmu prohlásil W. Churchill, že jediným chlapem v ní je královna) se z Londýna dobrovolně vrátil do Němci okupovaného Nizozemska. Nizozemci ze svých dějin vycházejí jako dost konformní a přizpůsobivý národ. Jejich odboj proti katolickému Španělsku se z toho sice poněkud vymyká, ale například způsob, jak se Nizozemci chovali v období těsně před tzv. francouzskou revolucí až po konec napoleonské éry je toho stejně jako období druhé světové války dobrým dokladem. Poté, co protioranžskými elitami a liberálními revolucionáři vyhnaný regent povolal na pomoc pruské vojsko, s "revolucí" byl konec a když za pár let přinesli svobodu, volnost, rovnost a bratrství hrdinní Francouzi, znamenalo to v prvé řadě vyrabování a ožebračení celé země a v několika krocích její naprosté podřízení již Napoleonovi až po její prosté začlenění do císařské Francie. Z hlediska toho obecného, na co by nás dějiny měly upozornit je fakt, že oni liberální vzdělanci a sametoví revolucionáři "bojovali" proti oranžskému místodržiteli (de facto dědičnému panovníkovi, což po napoleonské éře vedlo k oficiálnímu zavedení institutu krále, který existuje dodnes), jeho největší oporou byly ty nejchudší vrstvy, které v něm viděli poněkud naivně svého ochránce. A on sám? Onu poněkud samozvanou elitu, která sdílela vzájemnou nenávist s "panovníkem", ale také cítila přímo panickou hrůzu z toho, že by se o moc měla dělit s přezíranými nižšími hloupými a nevzdělanými vrstvami nesnášel, protože s ní bojoval o moc. Zároveň ale s ní sdílel pohrdání a přezíravost a to vůči těm, kteří ho nejhlasitěji podporovali. Inu, v politice nic nového pod sluncem. Leckdy cosi podobného můžeme pozorovat i dneska a nemusíme chodit daleko. Jinou otázkou, kterou ne zcela chápu, je fakt, že v 17. století byly severní provincie nejmocnějším protestanském státem, dokonce hlavní velmocí, který byl mnohem bohatší a lidnatější než tehdejší celkem čerstvě etablované Spojené království. Nizozemci prostě nedokázali z onoho zlatého věku, kdy platili za etalon úspěchu, bohatství a moci vytěžit nic jiného, než postupný sestup paralelně s nástupem Velké Británie a jejímu rozvoji. Tuso skutečnost charakterizuje fakt, že o sto let později bylo už Nizozemí státem, který nebyl pro nové velmoci na čele s onou Anglií a spol. rovnocenným partnerem. Přitom onen zlatý věk přinesl řadu pozoruhodných výdobytků, jako například první veřejné osvětlení a nebo první pravidelnou hromadnou dopravu, což byly čluny na kanálech. Pravda, jenom do doby než kanály zamrzly. Pak zde ale rychlou dopravu zajistily brusle. První netextilní manufaktury se v té době objevily v loďařství a výstavbě větrných mlýnů, ale jako skončilo zlaté století, tak skončila i snaha o technický nebo technologický pokrok, založená na snaze se rozvinout a posunout dál, ale na tom, co je pro Nizozemce typické dodnes - snaha vydělat a vydělávat s co nejmenším rizikem. Je nesporným faktem, že zatímco v USA, Německu, Velké Británii a vlastně řadě dalších evropských zemích jsme v druhé půlce 19. století svědky až fascinující záplavy vynálezů, snad největším vynálezem v Nizozemí té doby byla náhražka za poněkud luxusní máslo - margarin. Na něm se ale dalo dobře vydělat. Nizozemí je prostě takové, jako je. Má u nás asi pár obdivovatelů, ty pole tulipánů (mimochodem, tulipán je turecká "národní" květina) i hydrotechnické stavby jsou impozantní (nakonec, co ale Nizozemcům zbývá, když na ploše velikosti Čech a s 20 procenty vnitřních vodních ploch žije ještě o 6 miliónů víc lidí než v celé České republice), ale v zásadě je to celkem nudná země, která nedala světu vlastně žádnou skutečně významnou osobnost, všem těm Erasmům, Rembrandtům a Vermeerům prostě k tomu absolutnímu vrcholu vždycky něco chybělo. Nicméně číst pozorně Dějiny Nizozemí je pro našince tuze poučné. Proč, to jsme se pokusil nastínit výš, ale opravdu je lepší to zjistit sám.