Dějiny čínsky mluvených kinematografií: od počátků do roku 1949

S jistou nadsázkou lze říci, že na přelomu let 1949 a 1950 začínají čínské kinematografie opět úplně nanovo a i úplně jinak. ČLR se postupně uzavírá světu a i přes světlé momenty uvolnění během 50. a 60. let, kdy mohou tamní filmaři natáčet svobodněji a filmy jsou i pouštěny na festivalech, se jedná o kinematografii silně nesvobodnou. Vše navíc vrcholí během Kulturní revoluce, která na jednu dekádu paralyzuje vývoj veškerého kulturního života komunistické Číny a nechá nejmladší generace pod maoistickými hesly krutě likvidovat generace svých otců. Paradoxem je, že maoismus má naopak ohlas u mládeže a intelektuálů v kapitalistických západních zemích jako Francie nebo Itálie a promítne se i do tamních kinematografií a to např. do filmů Jeana-Luca Godarda a i dalších. Čínský film začne opět nanovo po konci Kulturní revoluce s Maovou smrtí a v roce 1978 s Pátou generací přijdou i filmaři, kteří čínský film definitivně otevřou světu a jejich snímky budou sbírat i mnohá ocenění. Paradoxně se tito původně kritikové zločinů komunismu po roce 1997 stanou autory monumentálních velkofilmů, které kombinují tradice studií jako Ming-sing nebo Si-chua s estetikou hongkongské nové vlny a vzniká reakce v tzv. Šesté generaci, která kritizuje nový fenomén – stání kapitalismus pod maskou komunistické ideologie. Vývoj čínských kinematografií po roce 1950 je nicméně již poměrně složitějším vzorcem zejména díky masivnější produkci a její v zásadě úplné konzervaci.... celý text