Dědina
Petra Dvořáková
Lehce humorný příběh jedné současné vesnice. Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky… a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život, tady ještě stále spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, tragikomický příběh vyprávěný očima jejích obyvatel. Sedlák Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je tolik co napravovat na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni a přitom řeší, jak uživit rodinu. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Na pozadí lehce humorného vyprávění se před čtenářem odkrývá venkovské hemžení v nepřikrášlené nahotě. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění formanovského střihu, které však není cynické; nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Pochádzam z dediny a život na dedine v podaní autorky tejto knihy má určite vierohodne zachytenú atmosféru.
Nepochybne k tomu prispieva aj rozprávanie v nárečí, čo hodnotím ako skvelý nápad.
Škoda, že my dedinčania vyznievame iba ako závistlivé, vypočítavé, slaboduché, ohováračske, neverné, ochlastané a neviem ešte aké stvorenia...
Keby tam bola autorka zakomponovala aj trochu dedinskej dobrosrdečnosti, súdržnosti, poctivosti alebo ústretovosti, bolo by to odo mňa na plný počet, takto je to iba za štyri.
Příběh mě chytil od samého začátku. Líčení života na jedné vesnici. Generační rozdíly, závist, pomluvy, ale i humor. Nejvíc mě bavila ta zvláštní, nespisovná čeština. ????????
Kniha mi zpočátku vyloudila úsměv na tváři. Líčení starostí lidí na vesnici bylo vykresleno úplně živě. Stejně jako poslední třetina knihy, kde mi bylo úzko a smutno.
Tohle bylo super. Musela jsem si ze začátku zvyknout na jazyk jakým byla kniha psána, ale přišlo mi to nakonec hrozně vtipný. Prostě obyčejný život na dědině. Připomíná mi to babičku... "to nemůžeš, co by na to řekli lidi" ????
Nevím jestli to bylo tím, že jsem jí četla tak dlouho (2 měsíce) ale nějak mě úplně neuchvátila, postavy se mi pak už taky pletly a pořádně jsem nevěděla, kdo ke komu patří. Nářečí v knížce mi nevadilo.
Kniha byla čtivá, to se jí nemůže upřít, ale zpracované téma mě nesedlo. Jednotlivé postavy se dost pletly, občas jsem netušila, kdo patří ke komu. Vesnické klepy a to, že nikdo nenechá na nikom nit suchou, asi téma, které osloví lidi z města, kde je určitá míra anonymity. Mě to spíš rozčilovalo.
Vzpomínání na skutečné sedlačení, později o smutku při navracení vyžilé půdy. Ani jednání mezi tehdejšími obyvateli malé vesnice s těmi dnešními není jiné. Jen podmínky se trochu změnily.
Tak mě to prostě nebavilo, vždy se snažím knihu dočíst, protože prostě nemám ráda nedočtené knihy, ale u této to prostě nešlo a v polovině jsem jí odložila. Četla jsem od této autorky ještě jiné dvě a ty se mi líbily, tak to bude asi spíš můj problém, než že by byla kniha tak moc špatná.
Knihu jsem poslouchala jako audio knihu. Určitě stojí za přečtení nebo jako v mém případě k poslechnuti. Je fajn podívat se na to, jak to chodilo dříve a jaké hodnoty vyznavali naši prarodiče. Na tomto je vidět, jak se svět a priority mění. Jazyk je lidový, občas místy peprny.
Velmi zdařilá audioverze mne zaujala, autorka prolíná osudy různých obyvatel malé moravské dědiny a vykresluje tak obraz vesnice po roce 89, přičemž se nevyhne přesahům do minulosti, tak jak své životy lidé žijí a jak sdělují svým potomkům a okolí své zkušenosti. Jen mne trochu překvapilo, že se tu rozehraje mnoho příběhů, ale zůstanou pouze rozehrané a život na vesnici
trochu depresivně nikam nespěje, leda snad ku smrti těch nejstarších.
Ze zacatku me kniha moc neoslovila, ale postupem casu to byl takovy navrat do detstvi do generace mych prarodicu. V knize je nekolik pribehu rodin jedne vesnice ocima nejstarsi generace. Clovek si uvedomi, jak rozdilne zasady, nazory, zvyky,.. meli nasi praprarodicove a jak se svet meni..
Po pár měsících od přečtení knihy jsem si poslechla audioknihu. Načetli jí P. Tomicová, J. Vyorálek, J. Dulava a další. Audiokniha se mi líbila snad ještě víc než tištěná. Ale ještě víc jsem měla hořký pocit a dlouho se ho nemohla zbavit.
Zaujala mě hned od první kapitoly. Každou kapitolu vypráví jiná osoba, někdy žena, někdy muž, spisovatelka používá ich formu. A to mně právě od ní připadá odvážné, že ač žena, mluví za muže. Promyšlené téma, talentovaná autorka.
Po první kapitole jsem chtěla knihu odložit, ale pak mě pořádně chytla a vtáhla do děje. Připadala jsem si, jako bych v dané dědině žila a cizí životy a drby vnímala. Napsáno čtivě, taková kniha ze života, co si na nic nehraje
To tedy opravdu není můj šálek kávy. Profesionálně namluvená audiokniha mnoha herci, ale jako knihu bych ji asi odložila.
Kniha mě mile překvapila, začátek mi totiž přišel strašný, ale po pár stránkách jsem se začetla. Akorát teda se mi místy motaly postavy, já si je snad začnu u knížek zapisovat, stává se mi to v poslední době pořád...
Dávám čtyři hvězdičky. Jinak si nemohu pomoct. Upřímně, tato kniha ve mně vyvolala nostalgickou náladu. Vzpomněla jsem si na návštěvy u příbuzných na vesnici. Ať už u babičky, nebo jinde. To jak je kniha psaná v nářečí, bylo velmi úsměvné. Silné přemýšlím, že si pořídím i audio knihu.
Štítky knihy
česká literatura venkov rodina pokrytectví morálka venkovské romány vztahy sousedské vztahy český venkov sedláci
Kniha Dědina je v
Právě čtených | 33x |
Přečtených | 3 489x |
Čtenářské výzvě | 997x |
Doporučených | 131x |
Knihotéce | 489x |
Chystám se číst | 711x |
Chci si koupit | 155x |
dalších seznamech | 13x |
Vrátila jsem se po dvou letech v naprosto dokonalé audiopodobě od skvostné Marcely Šikové.
Díky jedinému hlasu čtenáře, se ještě trochu víc než v papíru stírají rozdíly mezi postavami, ale snad ještě plastičtěji vystupuje atmosféra, kterou podle mě chtěla autorka navodit.
Ano. Je zde až krutě odvrácená strana (jen vesnického ??) života.
Jaruna. Maruna. Heluna.
Prolínání charakterů.
Pohledy na stejnou věc z více úhlů, povah a generací.
Dokonale vykreslená prostá živočišnost řezníka, v pozadí ukrytý zájem o rodinu a vztah k synovi i vlastnímu otci.....
Podobný motiv jsem našla i v Chirurgovi . . .
Úvahy nejen Maruny jsou nadčasové.
"To, co se dá závidět to si lidi pamatujou pořád...
Tady na dědině člověk musí umět vodpustit. I těm závistivejm. To nestačí jednou za život, to musíte každej den znova, jinak byste tady nemohli žit."
Dědina je nastavené zrcadlo každému jednomu z nás, ve kterém lze pohlédnout nepříjemné pravdě do očí.
Proto je tam asi pozitivního tak málo, aby nás nerušilo.
Díky Petro za šanci ke změně :o)