Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366042/bmid_dedina-ls6-366042.jpg
4
2448
693
Lehce humorný příběh jedné současné vesnice. Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky… a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život, tady ještě stále spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, tragikomický příběh vyprávěný očima jejích obyvatel. Sedlák Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je tolik co napravovat na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni a přitom řeší, jak uživit rodinu. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Na pozadí lehce humorného vyprávění se před čtenářem odkrývá venkovské hemžení v nepřikrášlené nahotě. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění formanovského střihu, které však není cynické; nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Tato knížka je přesný obraz toho, co se mi vybaví, když se řekne vesnice. Všechny postavy jsou určitým způsobem v každé rodině, tady to umocňuje i nářečí a bavily mě i postoje jednotlivých postav. Bavila mě první povídka, i když její postava mi byla fakt nesympaticka, mrzí mě, že to byla nejkratší povídka, příběh řezníka byl taky perfektně zpracovaný. Nejslabším článkem pro mě byla třetí povídka, bohužel ta nejdelší. Čtvrtá je bohužel i dost častá v normálním životě....
Celkově se mi kniha libila :)
Od autorky jsem toho přečetla letos docela dost, tak jsem si říkala, že se pustím i do této knihy, kterou jsem původně číst nechtěla kvůli nářečí, které mi nakonec vůbec nevadilo.
Přijde mi, že kniha je o generačních sporech. Obsahuje čtyři příběhy a v každém je hlavním hrdinou jedna generace. V první vnučka, ve druhé rodiče s malými dětmi, pak rodiče s dospělými dětmi a v poslední babička a dědeček.
První dva příběhy jsem přečetla strašně rychle, tak jsem si říkala, že to budu mít přečtené za hodinu, jenom že další dva už byl hodně dlouhé. Před touto knihou jsem četla Meze rozorané od Javořické a třetí příběh byl i o vztahu k půdě, minulá generace vs. současná generace vs. budoucí generace. A v poslední příběhu mi vadil dost častý popis počůraného dědy.
Jenom úplně nedokážu říct, kdy se kniha odehrává, někdy mi přišlo, že v současnosti, někdy v minulosti, ano postavy popisovaly svou minulost atd., ale přišlo mi, že myšlení postav je takové staré, jak z 90.let...
Hořkost atmosféry maloměšťáctví je mi (bohužel?) více než blízká. Žila jsem v tom dvacet let. Velmi povedená kniha, neméně z jazykového hlediska!
Petru Dvořákovu považuji za jednu z nejlepších současných českých autorek. Vrány jsou fenomenální.
Dědina je jiná.
Neměla jsem pocit, že jde o Petru Dvořákovou, že je to ona. To v čem je tak zajímavá a jiná mi v Dědině malinko chybělo. Bylo to syrové, bez příkras a absolutně autentické tak, jak to autorka umí, ale to nestačilo. Měla jsem pocit, že by mi stačila ukázka, přečíst 50 stran a už nepokračovat. Upřímně nevím, jak hodnotit. Není to vůbec špatná knížka, jen mám asi na autorku vyšší nároky, protože to umí lépe. Nicméně téma je neotřelé a velmi realisticky popsané. A to je možná to, co mi vadilo. Popis. Popis života na vesnici, skvělý popis, jazykově hodnotný, bez chybičky, ale popis.
Prvý a druhý príbeh ma celkom k bavili. Nárečie, typické témy (vnučka u babičky, výchova, zabijačka, chlast, nevera). A od tretieho príbehu zásek a nuda. Nedočítanú som vrátila do knižnice.
Velmi dobře napsaná knížka o životě na vesnici. Myslím, že ten, kdo žil nebo žije na vesnici, cítí tu pravdivost. Přečteno za dva dny. Knížka mi vrátila vzpomínky na dětství, na sousedku, která při cestě z autobusu "známkovala" upravené zahrádky před domy, na stále připravený pokoj pro návštěvu u mojí kamarádky, na moji první zabíjačku, když jsem se přestěhovala za manželem.... Petro, díky.
4 příbehy, které jsou lehce propojené... Psáné v nářečí. Kniha mě moc nebavila, nutila jsem si ji dočíst. Na můj vkus je příliš negativní a myslím, že na vesnicich už se to dost změnilo a lidé si víc hledí svého. Nicméně po revoluci a ještě tak před 10 lety to tak být mohlo....
Rada jsem si ji precetla. Moje babicka bydli na dedine a mi rodice se tam odstehovali na stari a musim rict, ze je to tak, jak pise. Ja treba od babicky znam - co tomu reknou sousedi, musim neustale uklizet pred domem, aby nas nepomluvili. V obchode se divaj, co kupuju, nove auto? Budeme vypadat, ze mame hodne penez, to nas pomluvi. A ci ty ses? To jswm slysela porad jako mala. Budou hody - musime vsecko uklidit, jinak nas pomluvi, nove zaclony, atdatd. Proto je mi ta kniha blizka.
Precteno rychle, takove chmurne, jsem rada, ze neziji na vesnici. Kazdopadne jsem se hned od zacatku do deje ponorila, primo vse ze zivota. Smutne, ale opravdu vice nez realne.
Mně se to líbilo. Jsem z Moravy, jezdila jsem na prázdniny na dědinu k babičce a dědóškovi. Moc ráda na to vzpomínám. Taková mluva je mně blízká. Ráda jsem si s knihou zavzpomínala.
Jedna malá vesnička, která si částečně i v současnosti zachovává svůj nádech minulosti, ale zároveň se nemůže dnešku ubránit. Příběhy více či méně obyčejných lidí - které velmi pravděpodobně naleznete i ve svém okolí. Některé příběhové linie zaujaly více, jiné méně - asi tak jak to je i v normálním životě. Kniha se nečetla úplně špatně, ale přečíst si ji znovu nemám úplně potřebu..
Poslouchala se mi velmi dobre, jen jsem cekala nejak vetsi propojeni jednotlivych postav.
Život na dědině tvoří běžné starosti, pomluvy domácích, závist sousedů i přetvářka v rodině. V dědině Petry Dvořákové navíc často dochází ke střetu starého a nového světa, starší a mladší generace, sedláků a studentů, touhy za komunistickým režimem a odmítáním smýšlení, které už stejně způsobilo mnoho škody. Autorka popisuje detaily obyčejných dnů jednoduchých lidí, kteří svým vyprávěním přibližují klasické napětí ve vztazích mezi manžely, tátou a synem, nevěstou a tchyní, babičkou a vnučkou. Děje se to prostřednictvím čtyř příběhů, jejichž tempo určuje vždy jiný vypravěč. Zatímco první a čtvrtý příběh mě bavil, druhý a třetí (nejdelší) příběh byl pro mě nudný.
Zpočátku mi byla knížka nepříjemná a dlouho jsem nechápala proč. Pak jsem pochopila, asi mi příliš připomínala mé dětství :) Nicméně kniha je opravdu autentická. Kdo se v dědině narodil nebo tam zavítal byť jenom na prázdniny, asi ví .
Kniha se četla pěkně, klasická oddechovka. Příběhy lidi jedné vesnice jsou napsány tak, že se ve vesnici ocitnete také. Doporučuji všem, co si chtějí odpočinout od náročného čtení a pobavit se.
Krása české vesnice, kde se lidé znají, mají k sobě blíž, pomáhají si... Může se zdát, ale tak to opravdu není. Ve skutečnosti je knížka plná nešťastných, zlých, závistivých lidí, uvíznutých v tom, co si řeknou lidi/ aby nebyla ostuda / tak se to vždycky dělalo. Bylo to pro mě smutné čtení, protože v podobné dědině jsem vyrostla. A tak bohužel potvrzuju, že přesně takové to tam bylo. Perfektně popsané charaktery, prostředí i situace, díky použitému nářečí to bylo autentické a působivé.
Štítky knihy
česká literatura venkov rodina pokrytectví morálka venkovské romány vztahy sousedské vztahy český venkov sedláci
DědinaKniha Dědina je v
| Právě čtených | 32x |
| Přečtených | 3 490x |
| Čtenářské výzvě | 998x |
| Doporučených | 131x |
| Knihotéce | 489x |
| Chystám se číst | 711x |
| Chci si koupit | 155x |
| dalších seznamech | 13x |
Velice pěkné vykreslení obyvatel dědiny i dobře propojené, ale mne to moc nechytlo, byla jsem ráda, že jsem dočetla.