Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366042/bmid_dedina-ls6-366042.jpg
4
2448
693
Lehce humorný příběh jedné současné vesnice. Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky… a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život, tady ještě stále spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, tragikomický příběh vyprávěný očima jejích obyvatel. Sedlák Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je tolik co napravovat na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni a přitom řeší, jak uživit rodinu. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Na pozadí lehce humorného vyprávění se před čtenářem odkrývá venkovské hemžení v nepřikrášlené nahotě. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění formanovského střihu, které však není cynické; nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Knihu tvoří čtyři kapitoly, které vyprávějí příběh několika rodin z jedné vesnice na Vysočině. Orientace v osobách není úplně jednoduchá, všichni se tu jmenují v lepším případě Jarin, Jiřin, Pavlin, Maruna, Heluna, v horším pak mladá Smejkalová či prostřední Moravcová. A všichni tu spolu a vedle sebe žijí a mluví nářečím, což je tedy mimochodem skvělý nápad a hlavní deviza knihy. Slovníček pojmů ze začátku knihy jsem nepotřebovala (tedy až na kotouček = kolečko), ale za jazykovou invenci dávám sto bodů.
Co se ale týče obsahu, tam už se takové nadšení nekonalo. První kapitola je o pětileté neposedné Petruně, kterou hlídá babička ze staré školy. Schválně, kdo může za to rozšláplé kuře? Hlavním hrdinou druhé kapitoly je Laďa, který se svou Marcelou čeká čtvrté dítě a chodí si přivydělávat jako řezník na zabíjačky. Jitrnice, jelita, prejt, rum, pivo, krev, sex, závist a nenávist... "na pívem politých stolech najít sebevědomí...". Třetí část mapuje rodinu Brabcových, dříve statkářů, dnes zase statkářů. Starý Josef chce znovu vybudovat to, co kolektivní hospodaření zničilo, jeho žena Maruna prodává v konzumu, s každým chce být zadobře a všechno dělá postaru, jak byla zvyklá z domova (vtipná historka o ořezávané sekané). Jejich syn Zbyňa má už všeho dost, chce se mít dobře a nechce se mu dřít (a hlavně nechce dojídat k večeři potraviny, kterým končí záruka a které by Maruna v konzumu neudala). Každý si něco myslí a myslí si, že ten druhý si něco myslí, ale velmi často to ten druhý tak nemyslí (to je pěkná věta, co?) - u Brabců spolu totiž nemluví, oni si "rozumí" beze slov, uff. Je to vidět.... No a co teprve u starých Vavírků... To je v kostce (bez odboček k provdaným dcerám, proradným snachám, nemocným psům a nevděčným kočkám) děj celé knihy. Čekala jsem, jestli se to nakonec nějak propojí, ale nedočkala jsem se.
Na druhou stranu - četlo se to samo, četlo se to skvěle, atmosféra jak u Petry Soukupové nebo Jiřího Hájíčka, k tomu to nářečí, no kam se hrabe Radka Třeštíková se svým Veselím. A samozřejmě: obraz české vesnice jak vyšitý - už tam skoro 20 let nebydlím a pořád se mi to zdá málo... Jen teda osobně doufám, že těch starých lidí plácajících se mezi kuřinci a vzpomínajících na to, že líp už bylo, přece jen taky trochu ubývá (i když někdo toho Zemana holt volit musí, že?) Vesnička má, středisková: kniha, která zaujme líčením konfliktů mezi mladými a starými, mezi tradicí a dnešní náročnou dobou, nepochopením mezi pohlavími, prostě zobrazením reality každodenního (a nejen venkovského) života. Jako román (nota bene dle anotace humorný) to ale na mě nefunguje, možná spíš jako sbírka čtyř více či méně samostatných (a tragikomickým) povídek.
Jsem z vesnice, takže tahle kniha pro mě byla taková moje malá vzpomínka na dětství.
Styl psaní mi vyhovoval, a já chvílemi valila bulvy jak je to všude stejný :D
Já jsem také rodačka z Vysočiny a pro mne to byla sonda do mého dětství a co jsem tehdy pozorovala u okolí, jak se lidé chovají atp. Nářečí bylo pro mne téměř přirozené, avšak na celé knize mi chybí nějaký závěr, ukončení. Prostě se vyprávějí příběhy z různých rodin. Nejdelší kapitola vlastně postupně přeskakuje mezi jednotlivými členy rodiny a to na mne působilo chvilkami zmatečně, kdo že vlastně danou kapitolu jakoby vypráví. A ještě bych celkově "vytkla" mnoho jmen a postav. Pro mne to tedy byla nostalgie na dětství, takže moc fajn. Ale zajímalo by mě, co si lidé mimo kraj Vysočina myslí o těchto příbězích?!
Krásná knížka, ..jak se žilo a žije na vsích- dědinách, je v ní spoustu "lidové moudrosti" ...výborně dokreslené nářečím.
Pěkná, čtivá kniha o mezilidských vztazích na vesnici. Generační rozdíly staré a stále se opakující jako lidstvo samo.
Skvělé. Neplánovaně půjčené, ale stálo to za to. Ze začátku jsem měla strach z nářečí ve kterém je knížka psaná, ale právě to jí přidává body. Postupně z vyprávění obyvatel poznáte život na jedné vsi kdesi na pomezí Čech a Moravy. Ale je to úplně jedno. Protože to stejné se může odehrát třeba tam u vás. Jak kdybyste otevřeli na chvíli dveře do setnice, a sledovali co se v které domácnosti zrovna děje... a pak šli zas o barák vedle... jen tak na chvíli nakouknout a jít.... za mě plný počet. A jsem moc zvědavá na další knížky autorky.
Jó, život na opravdové vesnici, to není pro úplně každého :D Drby, pomluvy, závist, starosti a léty zrající zášť dělají mezi obyvateli a sousedy své. Velmi dobře byla zachycena propast mezi generacemi (mladí X staří, děti X rodiče), jak si vzájemně nerozumí a nedokážou se pochopit a vcítit do toho druhého.
Nebylo to úplně špatné a jako oddechovka od každodenních starostí bych řekla ideální. Tedy pokud vás takovéto životní problémy v knize od čtení neodrazují.
Knížka se mi líbila moc. Vlastně nemá žádnou určující dějovou linku, ale popis postav je natolik komplexní, že vás vtáhne. Nářečí tomu dodává ten správný ráz a bez něj by to bylo o ničem. Autorka mě svým dílem zaujala :-)
Kniha je trpko-vtipna. Citala sa mi ako slovenke celkom dobre. Obcas som sice mala problem so slovickom, ale ten jazyk k tomu celemu deju pasoval,bez neho by to nebolo ono.
Kniha se mi líbila, byl to pěkný náhled do běžného života na vesnici, a to z úhlu pohledu několika generací.
Dobré, doporučuji. Asi nejvýraznější složkou "Dědiny" je nářečí, kterým je celá napsaná. Jedná se o jakousi epizodku z venkovského života, která vlastně ničím nezačíná a ničím nekončí, důraz je kladen hlavně na psychologii postav. Velká škoda je, že jakmile se z některé postavy stane "vyprávějící postava", je celkem obtížné identifikovat, o koho se jedná, neboť v kapitolách, které vypravuje, obvykle není vůbec oslovená. Vůbec ve všech postavách je místy obtížné se vyznat, protože nejsou nijak uvedeny do děje, není vysvětleno, jaké mají postavení, s kým jsou spřízněné atd, takže v tomto ohledu kniha místy působí poněkud zmateně.
Zvláštní kniha. Taková hrabalovská, přímo ze života.
„To je všechno tym, že mladí chcou žít po městsku. Kolikrát si řikám, že se mají do toho města rači teda vodstěhovat, dyž jim dědina není dobrá.“
„Tady na dědině člověk musí umět vodpoustit. I těm závistivejm. To nestačí jednou za život. To musite každej den znova, jinak byste tady nemohli žit.”
To platí na dědině stejně jako v zahrádkářské kolonii, chatové osadě, ale i v činžáku či satelitu. Tím víc, čím víc si vzájemně vidí do talíře.
Není to tak úplně román, nemá to hlavní dějovou linku. Děj se odehrává spíš tak nenápadně, skrz vnitřní monology jednotlivejch postav, ze kterejch je sestavená celá kniha. Ale ty monology sakra stojej za to. Vtipný i mrazivě drsný. Upřímný, nepřikrášlený sledování lidí, který se jinak tvářej pro sousedy a jinak doma u stolu. Holt lidi jsou závistivý, škodolibý a koukaj na prachy, jen na vesnici je to víc vidět, když každej každýmu čumí pomalu i na záchod, práce není a platy za moc nestojej. A čtenář je na chvíli jeden z nich, jeden z těch co jim civí ve dne v noci do oken, ale i ten, kterýmu se s pláčem svěřujou v kuchyni nad turkem ve skleničce.
Taková sonda do koloběhu jedné vesnice, která vás zaručeně odradí od případného života na dědině. :)
Přiznám se, že jsem Dědinu na pultech knihkupectví míjela, ale jakmile jsem jednou viděla rozhovor s autorkou, tak jsem si říkala, že si knihu rozhodně musím přečíst. Petra Dvořáková na mě působila jako strašně zajímavá "exotka", která si prošla vším možným od kláštera, nemoc dítěte až po anorexi atd. Říkala jsem si, že ženská, která si prošla tímhle vším, neztrácí úsměv a dokáže o tom mluvit s nadhledem, tak musí umět podat život dostatečně syrově a reálně - a přesně takhle očekávání Dědina splňuje.
Dvořáková si hezky hraje s dialogy, vesnickou atmosférou a hlavně různorodými postavami. Styl jejího vyprávění působí hrozně přirozeně, nenuceně. Živě si celou tu vesnici dokážete představit, jak to hezké, tak i všechny ty nešvary od pomluv, po nevraživost, závist, zajeté stereotypy atd. Pokud máte k vesnici blízký vztah, ať už jste na ní vyrůstali, či tam zrovna žijete, tak Vás kniha chytne za srdce možná ještě o chlup víc.
Toš trochu mi trvalo se začíst. Vlastně jsem četla po kouskách mezi jinýma knížkama, ale postupně jsem se dostala do bodu, kdy jsem chtěla vědět víc o jednotlivých postavách. Děj to vlastně ani žádný nemá, ale autorka skvěle vykreslila celý spektrum povah a asi od půlky už mě to chytlo. Kniha je vyprávěním více postav - ze začátku jsem měla chuť s většinou z nich zatřást a hrozně mě štvaly, ale jak jsem se dovídala víc o životech a minulosti jednotlivců, tak jsem si na ty vesnický nátury zvykla a pomalu je akceptovala. Celkově ve mě Dědina vyvolala celou škálu emocí od počátečního naštvání, přes mírnou zlost a místy mi bylo i trošku smutno. Prostředí vesnice je ale velice dobře vylíčené. Psaní v nářečí tleskám - to byl hodně zajímavej prvek a vůbec jsem s tím problém neměla. Byla to moje první kniha od Petry Dvořákové, ale určitě ne poslední.
Knih psané vyloženě určitým nářečím jsem moc nepřečetla. Proto mě Dědina nadchla. Je to tragikomický vhled do života na malé vesnici. Prostě tam jednou přijedete a zíráte co se kde děje. Jiné priority, jiná mentalita, ale stejně několik skvěle vykreslených charakterů. Příběh má úžasnou atmosféru, ale je pravda, že ne každému tento styl vyprávění sedne... Mě sedl, i když jsem se sem tam ztratila. Proto jedna hvězda dolů.
Kniha me bavila, dialekt byl supr, pochazim z Krkonos, takze u nas mame dost odlisny, i tak jsem rozumela dobre.
Ale ty postavy mne tak pily krev, ze jsem vzdy musela na chvilku knihu odlozit. :D
Štítky knihy
česká literatura venkov rodina pokrytectví morálka venkovské romány vztahy sousedské vztahy český venkov sedláci
DědinaKniha Dědina je v
| Právě čtených | 32x |
| Přečtených | 3 490x |
| Čtenářské výzvě | 998x |
| Doporučených | 131x |
| Knihotéce | 489x |
| Chystám se číst | 711x |
| Chci si koupit | 155x |
| dalších seznamech | 13x |
Kniha přináší pěkný náhled do běžného života na vesnici a to z pohledu několika generací. Jsou zde moc hezky zachycené vztahy mezi sousedy, v rodině, pomluvy, závist, každodenní starosti. Myslím, že mnohým připomněla dětství a to i díky nářečí, ve kterém je kniha psaná.