Ňadro
Philip Roth
David Kepesh série
1. díl >
David Kepesh, kterého Rothovi čtenáři už znají jako ústřední postavu románů Profesor touhy a Umírající zvíře, se poprvé objevil právě v této krátké novele Ňadro. Roth v ní vědomě vytvořil jakousi humornou moderní paralelu ke Kafkově Proměně. David Kepesh se těší z lásky půvabné, něžné a vnadami obdařené Claire, ale ze všeho nejvíc ho okouzlují její skvostná ňadra. Až je Kepeshovo tajné a nevyslovené přání, že by se vlastně rád stal jedním z těch nádherných dokonalých prsů, vyslyšeno a profesor literatury se jedné noci promění ve stoosmdesáticentimetrové ňadro vybavené mohutnou bradavkou, jež mu slouží jako jakýsi přírodní mikrofon a naslouchadlo současně. A příběh může začít…... celý text
Literatura světová , Novely
Vydáno:
2015
,
Mladá fronta
Originální název:
The Breast , 1972
více info...
Přidat komentář
Mladá fronta vydala už jedenadvacátý svazek z díla amerického spisovatele Philipa Rotha (1933) – novelu Ňadro z roku 1972 (přeložil Jiří Hanuš). Hlavní postavu, profesora literatury Davida Kepeshe, známe z pozdějších románů Profesor touhy a Umírající zvíře, poprvé se ale Kepesh objevil právě v Ňadru. Roth se inspiroval Kafkovou Proměnou či Gogolovým Nosem (obě díla si v novele, jejímž je vypravěčem, Kepesh také připomíná) a nechal svého hrdinu proměnit se nikoli v brouka jako u Kafky, nebo mu nechat utéct vlastní nos jako u Gogola; ne, Kepesh se jedné noci promění v obří ženské ňadro s velkou a velice citlivou bradavkou. Proměněný Kepesh, následně hospitalizovaný v nemocnici pod dohledem udivených lékařů, slyší, cítí, mluví, ale nevidí. Pak se roztočí vtipný kolotoč Davidových úvah o tom, proč se mu to stalo a zda je to pravda, jestli není šílený a zda je opravdu v nemocnici; má také obavy, jestli jeho proměna není vysílána v přímém přenosu do televize a neinformují o ní zvědavá média. Komu má věřit, když nevidí a všichni mu mohou leccos namluvit a lhát mu? Má věřit lékařům? Svému otci, který ho navštěvuje, nebo své milence Claire, jejímiž dokonalými a krásnými ňadry byl tak trochu posedlý? Stalo se mu to kvůli této jeho posedlosti a jednou vyřčenému skoro přání, protože ta ňadra své milence záviděl? Nebo se mu to stalo posedlostí literaturou? Kolikrát svým studentům přednášel právě o Kafkovi a Gogolovi? David Kepesh si stále dokola klade otázky a hledá vysvětlení své proměny, jakou lékařská věda nedovede vysvětlit. A čtenář se baví, protože Roth píše ironicky a celkem vtipně. Smích vyvolává hlavně Kepeshova posedlost sexem i poté, co se promění v ňadro, nebo jeho představy, jak mu nejlépe porozumí mladý kolega z fakulty, pověstný svým bohatým sexuálním životem… Ňadro nepatří k Rothovým nejlepším dílům, ale pobaví a dobře se čte. Bohužel končí jaksi do prázdna, tedy na rozdíl od tragického konce Kafkova Gregora Samsy nebo od Gogolova Nosu, v němž se nos ke svému majiteli nakonec vrátí. Roth končí citátem jedné Rilkovy básně, jež se uzavírá slovy: „Svůj život musíš změnit.“ Roth tak nechává nezodpovězené otázky nejen svému hrdinovi, ale i čtenáři.
Kdyby po mně někdo chtěl definici postmoderny, dám mu tuhle knihu a už nemusím nic dodávat.
Bizarní, ale vlastně docela fajn čtení. Po téhle knize máte buď touhu přečíst si nějaké další autorovo dílo, abyste zjistili, čím vás ještě může překvapit, nebo si řeknete, že navždy stačilo. Pro mě to bylo první čtenářské setkání s Rothem a rozhodně si teď volím tu první zmíněnou možnost...
Philip Roth (*1933) v románech, které psal od devadesátých let dosáhl absolutního tvůrčího vrcholu a díky nim je dnes kritikou i kolegy jednoznačně považován za největšího žijícího amerického spisovatele.
(((konec citace z přebalu knihy)))
Na některý druh literatury nemam buňky.
Toto jsem absolutně nepochopila, nic v tom nevidim a místy mi to přijde dost zvracene.
V první kapitole autor popisuje úzkost nad mykozou ve svém vlastním rozkroku. Díky změně citlivosti v teto oblasti - následkem plísně na kůži - má pocit, ze se mu v 38 letech vrátila původní sexuální výkonnost. Nosným tématem je transformace hlavního hrdiny v ňadro. Barvitě popisuje své sexuálně zaměřené myšlenky. Aspoň to není dlouhé. 62 stran čistého textu.
Údajně to má připomínat Kafku.
Opravdu nevím. Neobvyklá proměna to je, působivá satira - ne.
Abych si zametla před svým vlastním prahem - já si to taky půjčila ze zvraceného důvodu.
Kuli fotce na obalu.
Ať už ji vybral kdokoli, muselo se mu takové ňadro líbit.
A pokud je toto považováno za ideál krásy ženského prsu v současnosti, tak mě to těší obzvlášť, protože já přesně dvě taková ňadra vlastním. V literatuře určené ženám se píše, ze každá máme svoje prsa velebit, ať jsou jakákoliv.
Tak považuji své poprsí za dokonalé a teď mi to potvrdili až z Ameriky! Super. Za to dvě hvězdy knize.
Kdyby Roth žil v období mladého paleolitu, kdy ideálem ženské krásy byla Vestonicka Venuše, tak by na fotce byly žlázy dost vytahané. Kdo ví, zda se sochaři líbil více Venušin hruškovitý tvar pozadí, který byl příslibem plodnosti nebo prověšené poprsí, jako následek absence vynálezu jménem podprsenka.
Rozhodně příznivý je fakt, ze na knihu vybrali prs přírodní nikoli vyspraveny implantatem.
Pozná se to jednoduše.
Když se položíte na záda a vzpažíte, lehne i poprsí - viz foto. Když se polozite s implantatem, ten si nelehne a hrdě ční do prostoru jako Trosky v Českém ráji.
Nemam nic proti plastické chirurgii. Já sama jsem si v pubertě naplánovala plastiku nosu. Zdál se mi velký a neestetický kuli plošině nahoře . Za tu může moje sestra, která mě po něm omylem vzala kastrolem.
Časem jsem zjistila, ze mi díky plošince dobře drží na nose brýle. Navíc jsem neměla v prasátku dost peněz.
Nevím, jaký je pro muže ideál ženské krásy. Naštěstí :)
Moje kamarádka - stihla, vysoká, blondýnka s jemným obličejem - si nechala zvětšit poprsí. Kuli manželovi. Odsunula svou kariéru, pohřbila vysokoškolsky titul a obětavou péčí o rodinný krb se snažila uspět coby ideální manželka. Navzdory dokonalosti ji manžel opustil.
Třeba si nechá odstranit i Trosky, až se posbírá z těch životních trosek.
Moc bych jí to přála.
Takže za Ňadro přírodní 2 *
Ňadro je velmi zajímavý počin od Philipa Rotha. Ještě jsem ale od tohoto autora, který měl blízko k Československu, neměl možnost toho přečíst více. Podle všech zdrojů byl Kafka autorovým oblíbencem. To se odráží i v této knize. Vliv je ale až moc silný, působí až nuceně. Roth se příliš snažil kopírovat Proměnu od Kafky, oceňuji však, jaké téma zvolil. I když to až zjevně kopíruje Kafku, něco k zamyšlení to ale v sobě má.
Dobre napísaný a zábavný literárny experiment. Nič viac, nič menej. Žiadne hlboké analógie a metafory v tom nehľadajte. Ako samostatné dielo to určite neobstojí a nekonečné omieľanie Kafku a Gogoľa tomu nijak nepomôže. Väčší zmysel by malo zaradiť text do tematicky ladenej antológie, kde by sa čitateľ mohol trochu vyžiť, viď Medešiho Jedenie.
Dobře napsáno, děj mě však nechytil a četba mě dost nudila. Je to bizár, bohužel dle mého názoru nedostatečně vtipný bizár.
„...Jestli jsem prs, kde mám mléko?! Když mě Claire saje, proč ze mě neteče mléko?! Odpovězte mi!' - ,Ach Davide.' To byl můj otec, přitiskl neoholenou tvář na můj dvorec!...“
Další kniha s bizarním názvem, kterou mi darovali přátelé. Vysokoškolský profesor se promění v ženské ňadro. V skoro dvoumetrovou slepou kozu, co si tak polehává v nemocnici, kde si s ním odborníci nevědí rady. To je v podstatě celý děj knihy (no, spíše povídky, má pouze 70 stran).
Roth ale není žádný amatér, napsal fůru knih a některé jsou i hodně oceňované, dostal dokonce i Pullitzera. Od začátku je vidět, že autor umí pěkně psát, a že nepůjde jen o nějakou prasárničku, ačkoliv na nějaké ty nemravnosti taky dojde.
Kniha je zajímavá díky postavě hlavního hrdiny, který nejprve přijme svůj zvláštní stav poměrně s klidem, ale následně začne propadat paranoie. Jeho myšlenkové pochody jsou poměrně originální, jedná se o velmi inteligentního a vnímavého člověka, a právě v nich se dá taky najít nějaká ta satira, kterou se české vydání chlubí přímo na obálce.
Poměrně zajímavá a zábavná jednohubka.
Jako hříčka v pořádku, ale není to podle mne počin na samostatnou knihu. Některé nápady byly vtipné a určité situace dobře zkonstruované, leč jako celek mi to nepřišlo dostatečně nosné. Něco už bylo trapné a opakováním stejných pseudovtipů se to spíše zhoršovalo.
V zásadě především taková roztomile provokativní variace na Kafkovu Proměnu a (dle explicitního poukazu) na Gogolův Nos. Docent Kepesh se prostě najednou, z ničeho nic začne proměňovat – proměna začne jeho hlavním údem, jenž nejprve mění citlivost, poté i zabarvení a tvar. Obává se rakoviny, ale vysvětlení je mnohem fantastičtější. Zábavné pak je, nakolik je – podobně jako u Kafky – fantastická metamorfóza okolím brána jako sice podivuhodná, ale přesto jaksi uvěřitelná a nakonec i celkem všední záležitost. Hrdinové Philipa K. Dicka nebo Raye Bradburryho svým vnímáním reality připomínají paranoidní schizofreniky, ovšem nakonec se vždy ukáže, že mají pravdu. David Kepesh se nechce s neuvěřitelným faktem smířit a snaží se na věc dívat tak, že je paranoidní schizofrenik – nakonec se ukáže, že nejspíše pravdu nemá (i když jde o nespolehlivého vypravěče, takže kdo ví). Tak jako tak, všechny problémy se stejně nakonec omezí na otázku prožívání sexuální slasti. Roth je zajímavý autor i ve svých minoritnějších textech.
Zábavné čtení na jeden spíše kratší zimní večer. Postavu profesora Kepesha znám z Umírajícího zvířete a připadalo mi, že v tomto případě na mě promlouvá úplně jiná postava, jiný charakter. Celkové vyznění, atmosféra a břitký humor s nádechem existenciálního děsu zůstává typicky rothovský. Získal jsem zajímavou a úsměvnou inspiraci na dárek patrně spíše pro mužskou část mých příbuzných a přátel.
Kdyby to nebylo od Rotha, tak bych to asi nečetl. Spíš taková delší anekdota, chvílemi více, chvílemi méně zábavná.
Řemeslně výborně zvládnuto, dokonce jsem se místy i docela dobře bavil, jen si marně lámu hlavu, proč to vlastně Roth napsal. Jestli chtěl jen sebe či čtenáře pobavit, nebo chtěl vzdát hold Kafkovi, nebo v tom bylo něco mnohem hlubšího, co mi uniklo. Pravda je, že zkusit pochopit situaci člověka, jehož život se náhle nepochopitelně změní a nevidí cestu zpět, stojí určitě za to, na to se ale hned nemusí měnit v ňadro. Ledaže by autora lákala ta směsice tragiky a směšnosti, které by asi méně absurdním příběhem nedosáhl.
Chápu, že je docela možné, že se někdo přes noc stane ňadrem, protože já se běžně v noci stávám kokotem. Z tohoto důvodu, a taky trochu proto, že shodou okolností mají prsa všechny moje oblíbené pornoherečky, jsem se rozhodl, že dám Filipovi ještě jednu šanci, potom co mě dost zklamal svým Nemesisem, který byl tak zábavný asi jako tlačit auto nebo prát úplně čistý povlečení.
Ňadro je vcelku rychlá, svěží a přímočará cesta po duševních pochodech člověka, který se promění v kozu. 92 stran je tak akorát aby to bylo pořád zábavný a poté co si Kepesh užije blouznění, že je blázen a poté přesvědčení, že je koza, protože četl moc Kafky, kniha skončí a vám dojde, že to bylo slohový cvičení a nic víc. Jak říkával již Robert Rosenberg:"Další hodina života v ku***." Za mě tedy průměr. Hodně potenciálu naprosto nevyužito.
PS: Trochu mě mrzí, že nakladatel nevyužil možnosti trochu zvednout prodeje a nepojmenoval knihu Kozy, kozy, kozičky nebo Smrtonosný cecek.
Mé první setkání s autorem. A nevím nevím. Taková zajímavá psychologická sonda do člověka, který se přes noc stane ňadrem. Ale tím to tak končí. Čekal jsem více a z nápadu by se dalo podle mě i získat více. Taková novelka na delší cestu autobusem.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2006 |  Portnoyův komplex |
| 2009 |  Lidská skvrna |
| 2009 | Americká idyla |
| 2014 | Pražské orgie |
| 2006 | Spiknutí proti Americe |
Kniha Ňadro je v
| Přečtených | 72x |
| Čtenářské výzvě | 7x |
| Knihotéce | 22x |
| Chystám se číst | 13x |
| Chci si koupit | 1x |
| dalších seznamech | 2x |
Docela blbost, která mě ale přivedla k malému zamyšlení. Nežijí masy lidí dobrovolně svůj život "prsa"? Nezabíjíme čas bezcílnou aktivitou, která poskytuje chvilkovou rozkoš nevedoucí k uspokojení? A neničíme svůj potenciál, který máme v rukou, do té míry, jako bychom ty ruce neměli? Neoddáváme se sexu, který nedosahuje té fáze úchylnosti, kterou potřebujeme, ale o kterou si nedokážeme říci? Neuznáváme a nesoudíme lidi ve svém okolí absolutně špatně? Nejsou ty největší pilíře morality, které známe, jen masky zastírající stejné bestie a posměcháčky, kterými jsou i ostatní a my samotní?
Moje první kniha roku 2024 a určitě poslední od pana Philipa Rotha. Nějak nesedlo, jako čtenář jsem tam složitě hledal věci, které nevím, jestli tam byly. A vlastně nevím, co tím chtěl autor říci.