Obyčejné životy

13.08.2023

Sentimentální dovětek ke všem od něj, co jsem měl moc rád.

08.03.2021

Přehlídka životních cest, které mohly potkat předválečnou generaci, jednou v měnící se situaci 60. let, podruhé smířeným pohledem zbytku zestárlých a většinou nad všechny přemety historie povznesených spolužáků po Listopadu. A mezitím vzpomínky na válku, kdy už se někteří vydali po jiné trati (alespoň zdánlivě). Nejvíc mě to zajímalo jako dějiny všednodennosti, která pro tuhle generaci, která zažila čtyři změny režimu, málokdy byla všední. V podání Josefa Škvoreckého je to navíc krásné, jen lehce melancholické čtení.

27.01.2021

„Stoupal jsem po strmé lesní pěšině, plné neměnných vůní, které mi připomínaly, že co jsem tady tak dávno prožil, je pravda, ne fantazie vylíhlá ze vzpomínek.“ V kratinkém prologu Josef Škvorecký uvádí, že si vzpomínání na protagonisty svých knih (a lidi, kteří nepochybně byli z velké části jejich předlohami), svým způsobem věnuje k 80. narozeninám, po nichž už je takové rozjímání dovoleno.
Stejně jako on sám nevedl obyčejný život, neumějí to ani jeho postavy. Moc ráda jsem se k nim vrátila a seznámila se navíc s pár novými. A hlavně si zase připomněla úžasný autorův styl, včetně mnoha úvah a narážek. Je krásné, když někdo umí psát se samozřejmou lehkostí, promyšleně, citlivě, s odpovědností a výpovědní hodnotou i pro laika… Vždycky jsem Josefa Škvoreckého měla ráda a přibývající roky na tom nic nemění. Možná mu dokonce rozumím ještě o něco víc.
PS: Děkuji kap66 za (jako vždy milou, originální a fundovanou) recenzi, bez níž by mi tahle knížka nepochopitelně utekla.

22.09.2020

Starého pána chytila nostalgická a bilancující nálada, říkala jsem si s krapítkem despektu a moc od četby nečekala. Samozřejmě jsem se začetla okamžitě, jako v případě Škvoreckého/Smiřického pokaždé, samozřejmě jsem si zase o něco silněji uvědomila, jak moc ráda tahle jednovaječná dvojčata mám a jak mi vyhovuje „jejich“ pohled na velké dějiny skrz ty malé, dramatické až tragické. Není to jenom sonda do historie, je to i poodhalení zdrojů autorovy inspirace a jejího konkrétního zpracování. A asi bych poslechla autora a respektovala tuhle knížečku jako „novelu pro stálé čtenáře“ (rozumějte čtenáře a znalce Dannyho); je to dílko uzavírající, nikoliv motivující. Achjo, stýská se mi po Josefovi i Dannym a jejich nadhledu.