Čuk a Gek
Arkadij Gajdar (p)
Dobrodružství dvou malých chlapců, kteří žili s matkou, protože otec pracoval daleko v tajze. A tak se kluci jednoho dne rozhodli a vydali se na cestu za tátou.
Literatura světová Dobrodružné Pro děti a mládež
Vydáno: 1984 , Albatros (ČR)Originální název:
Чук и Гек (Čuk i Gek), 1937
více info...
Přidat komentář
No tak určitě lepší než Pavlík Morozov! Zůstal ve mně jen nezřetelný pocit, milosrdný Alzheimer mě zbavil vzpomínek na detaily tohoto veledíla. Zbyla jen jedna. Na vojně jsem měl dva spolubojovníky, kteří se jmenovali Fuk a Pek. Lampasák, znalý sovětské literatury, jim samozřejmě říkal Čuk a Gek.
Četla jsem ji v první třídě a dodnes si pamatuju mamcin posmesny komentář k telegramu vyhozenému oknem, a sice že je dost přitažené za vlasy, že měli kluci v ruské zimě okno dokořán.
Tuhle drobnou knížku jsem poprvé četla v 1.třídě a je moc zajímavé, že si příběhy dvou malých ruských klučíků pamatuju dodnes. A vůbec ji netřeba ani po letech zatracovat...
Díky za tuto databázi, vždy tu narazím na nějaký ten skvost, který již padl v zapomnění mě paměti. Ale vždy když vidím nějakou obálku knihy, vybaví se mi plno zážitků a pocitů, které jsem při čtení měla. A toto dobrodružství 2 malých chlapců není výjimkou.
Autora není potřeba představovat,protože ti starší a moudřejší ho znají všichni a to nejen z povinné četby. Knihu si vzala do povinné četby většina z nás a to asi o něčem vypovídá. Kniha o příhodách ruských "málčiků" v prostředí tajgy je tak profláklá, že není třeba komentářit.Silné 4 starsy. Doporučuji.
Čuk a Gek patřili k mému dětství,několikrát jsem tuto útlou knížku četla a bavila mě moc,mám docela chuť se k ní vrátit.
Klasika, kterou jistě důvěrně znají Husákovy děti. Já měla tuhle knihu moc ráda, prožívala jsem s klukama jejich dobrodružnou cestu a moc se mi líbil celkový popis krajiny, života a nesnáze hlavních hrdinů. A moc jsem jim fandila, aby se všichni společně sešli. Dopadlo to dobře.
Maminka vezme dva sourozence Čuka a Geka do tajgy kde pracuje jejich tatínek. Krásně napsaná knížka. I když je už starší nestratila své kouzlo.
Knížečku vlastním dodnes a ráda si ji čas od času prolistuji. Maminka sebere jednoho dne kluky a jede s nimi stovky kilometrů do tajgy navštívit otce, který tam pracuje jako inženýr geolog. Jenže se minou a ona zůstane v domku strážného odkázaná sama na sebe. Nevím, co by na ni vyprávění o Sibiři řekly dnešní děti.
Roztomilá, útlá a v dětském věku napínavá knížka, kterou jsem četl několikrát dokola. Pamatuju si, že mě bavila, takže jsem jí sem musel přidat :)
Jako dítě jsem četla pořád a všechno, takže tahle knížka mne samozřejmě neminula. V té době se mi líbila. Své porevoluční děti jsem o její existenci neinformovala, a teď jsem se krásně pobavila nad všemi předešlými komentáři. Ano, přesně tak to je a tak si to myslím.
Zajímavá a útlá knížka o dobrodružství a tak trochu i uličnictví dvou chlapců. Starší literatura pro mládež je jiná než ta dnes, má blíž k morálce atd., což bylo dáno i dobou a je hezké pozorovat ty rozdíly.
Kniha mého mládí, kdo tam hledá něco politického či jiné kraviny, tak určitě netuší jak krásné dětství jsme si užily bez mobilu, TV,PC........
Dva malí bratři z velkoměsta jedou s mámou navštívit tátu, který pracuje na Výzkumné geologické stanici číslo tři tak hluboko v tajze, že tam lišky dávají dobrou noc. Jedou za ním tisíc kilometrů vlakem a dalších sto na koňmi tažených saních. Kluci na vlastní kůži zjišťují, že "celý svět" nevypadá jako (jejich) město, jak si doteď mysleli, ale že je to i hluboký les a nebe plné hvězd.
Knížečku jsem si schválně přečetla dnešníma očima a musím říct, že i po 80 letech od prvního vydání má svoje kouzlo. Ideologie je tam úplné minimum - ty dvě "povinné" zmínky o rudoarmějcích a rudých hvězdách, co září nad městem, příběh nijak neopanují. A že je tím velkoměstem zrovna Moskva, asi u ruského autora není nic divného - nad Prahou, Londýnem či Washingtonem bychom se ani nepozastavili.
Bodří cestující ve vlaku i to, že vám v odlehlých končinách někdo bez řečí pomůže (a tyká), nemá nic společného s ideologií, ale s ruskou náturou, potažmo náturou horalů - lidí, pro které je sousedská výpomoc otázkou přežití, obdobně jako třeba v Alpách. (Rusové, co žijí mimo velká města, sice nejsou žádní svatouškové, ale je to úplně jiný "živočišný druh" než ti, které potkáváte v turistických destinacích).
Po pár drobných škrtech by zůstal čistý a poutavý dobrodružný příběh.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1956 | Timur a jeho parta |
1984 | Čuk a Gek |
1956 | Vojenské tajemství |
1976 | Škola |
1951 | Osudy bubeníkovy |
V první třídě druhá kniha, kterou jsem po Honzíkově cestě přečetl. A potom ještě několikrát. Oživil jsem si teď, když jsem toto veledílo objevil na chalupě. Jako jo, dá se to číst, dětem by se putování dvou dětí do tajgy mohlo líbit, ale určitě jsou už lepší. A kecy o velké bezpečné Moskvě plné hvězd a nádherné zemi jménem Sovětský svaz... to už opravdu ne.