Čtyři západy slunce (Román o románu)

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Finský spisovatel Mika Waltari dosáhl širokého mezinárodního ohlasu a přízně čtenářů zejména svým velkým historickým románem Egypťan Sinuhet, který zaujímá v jeho rozsáhlém literárním díle vskutku dominantní postavení. Není divu, že sám autor pociťoval naléhavou potřebu svěřit se o okolnostech a vlastním vnitřním rozpoložení, které provázely vznik a průběh práce na tomto jeho stěžejním románu. Proto napsal tento příběh, transponovaný do polohy filosofického podobenství, v němž všední skutečnost každodenního žití se nerozpojitelně prolíná s imaginací niterného dobrodružství a s hlubokým smyslem symbolických vyjádření citových vzruchů, blouznivých výprav do světa snu a fantazie i rezignovaných návratů k rozumové a věcné próze žití. Je to v podstatě jediný básnický obraz děje, který se odehrává jaksi skrytě a utajeně před ostatními a doslova pod povrchem civilní obyčejnosti svého hlavního hrdiny. Autor se připodobňuje k výrobci hřebíků, jenž po několika letech úspěšného působení náhle zanechal tohoto úctyhodného a užitečného řemesla, aby se zabýval něčím daleko mu milejším. Co prožil se svým náhle nepokojným srdcem, se svými Egypťany a se svou vzpourou proti šedé jednotvárnosti a nudě své jinak neproblematické a zcela praktické existence, je námětem této líbezné i duchaplné a v každém směru poetické knihy....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31095/ctyri-zapady-slunce--31095.jpg 3.9146
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Vyšehrad
Originální název:

Neljä päivänlaskua, 1949


více info...
Nahrávám...

Komentáře (26)

Kniha Čtyři západy slunce (Román o románu)

jaroiva
08. února

Nejnezajímavější kniha, kterou jsem zatím od Waltariho četla. Zaujal mě ale překlad M.Hellmtuhové. Jsou tam takové slovní hříčky, že si říkám, jestli to je v originále stejně... Jako třeba, že hřebíkář pověsí řemeslo na hřebík... Ale bylo toho tam víc, a vzhledem k tomu, jak je finština vzdálená češtině...
Takže jsem se vždycky nad něčím zamyslela a přestala úplně vnímat samotný text, abych se za chvíli zase "probudila", zjistila, že jsem pravděpodobně nic podstatného nezmeškala, a chvilku zas vnímala.

helena842
16.12.2021

Za mě zatím nejslabší, co jsem od Waltariho četla. Místy mi přišla kniha zajímavá, ale místy jsem měla tendenci přeskakovat.


ujira
15.08.2021

Vlastní autorova výpověď o zrození knihy, co vše spisovatele v tomto bouřlivém a bolestném období provází . Přesto působí tato útlá knížka poeticky roztomile. Nádherný jazyk

Pablo70
09.12.2020

Moc roztomilé čtení, trochu jako Vančurovo Rozmarné léto, také tak rozmarné, není-liž pravda! Waltari byl pěkné kvítko, co říkáte? Pátral jsem, kde se o něm můžete dozvědět víc a našel jsem jeho první biografii, a to překvapivě z pera Češky! (Finové prý k němu vždycky měli výhrady "kvůli nefinskosti námětů" haha - kolik "nečeských" Čechů bylo takto odsuzováno!) Zde je ta kniha:
Markéta Hejkalová: Fin Mika Waltari, Nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod, 2007, 200 stran.
Tam se snad dozvíte o tomto v Čechách oblíbeném autorovi a jeho divokém srdci více. O Románu o románu tu už řekli všichni všechno přede mnou. Byla to lehká oddechovka mezi tučnými bichlemi, které rád čítávám!

haki34
01.11.2020

"Byl jsem přesto hluchý k výsměchu svého srdce, protože již po mnoho let jsem žil bez jeho neustálého rušivého vměšování do mých hovorů, do psaní i do myšlenek."

"Proto jsem řekl šoférovi : "Ležel jste někdy na dně studny a cítil jste, že život víří mimo vás nenávraně , a marně jste natahoval ruce, a cítil jste, že máte žízeň, kterou nemůžete uhasit, a hlad, který žádné jídlo neutiší ?"

Mika Waltari nás nechává nahlédnou do svého nitra. Poznat své démony. Poznat sebe, v pisatelském rozmaru, ve své holé podstatě. Bez příkras. Zadýchaného, otylého, opilého. Kterého srdce pořád zrazuje. Experimentujícího s láskou, se ženami, s důvěrou, s alkoholem. Pasáž s divokou kočkou, muchomůrkou, koňakem ...nemá chybu.Naprosto procítěný popis halucinací a následků...jako by jsem taky byla promočená v tom zabláceném pyžamu, dořezaná od vodních trav...A ačkoliv knížka nemá vysoké hodnocení, mně se líbila. Poznala jsem Miku takového, jaký byl. A ještě více smekám před jeho tolerantní a vyrovnanou ženou (snad taková opravdu byla). Kamarád z mokré čtvrti, ale zároveň filozof, naházející v zdánlivě obyčejných věcech tu pravou podstatu. Citlivý a přímočarý. Zábavný opilec i pan spisovatel. Děkuji za tuto zpověď.

"Prostě býk na mě zapomněl a vrhl se a mé zavazadlo, porazil jej a vymrštil na střechu stáje, rozházel moje věc do bláta a odběhl směrem ke chlévu, ocas jako přímku, a zajisté doufal, že tam najde zajímavější pobavení ve svém jednotvárném životě. Chápal jsem dobře jeho city, není jistě nic milého stát po celé dný až do pozdního večera připoután za nosní kruh k sloupku u cesty a dívat se po kolemjdoucích a přežvykovat, ačkoliv my všichni vlastně máme takový nosní kruh, jenž nás poutá, i když jej mnozí lidé za celý svůj život nezpozorují, nýbrž se domnívají, že jsou svobodní a že dělají, co sami chtějí."

tlllk
11.10.2020

Spočiatku to vyzerá ako také tliachanie pri LSD, ale časom tam je vidieť celkom peknú romantiku, len škoda že to nakoniec zabije ta blahosklonnosť stereotipu. Celkom zaujímavý úlet, možno to chce prečítať ešte jeden raz.

Devil-Ivet
17.11.2019

Velmi zajímavá kniha. Líbila se mi myšlenka se zlomyslným srdcem, kdy je můžete dát pryč, a přesto žít podle libosti. Že ono srdce může jednat a tropit neplechy. Také bylo zajímavé sledovat autorovy myšlenky, trošku k zamyšlení. Ale přestože se kniha četla dobře, hodnotím ji jako průměr.

Marekh
07.04.2018

Citáty, které mne oslovily:

Přátelství je řídké a vzácné slovo, a jmenovitě mezi mužem a ženou je to křehký klenot, který se rozbije prudším dotykem.

Když si člověk jednou umíní napsat knihu, tak mu nic jiného nezbývá než začít psát. To je jediný prostředek, jak se kniha může udělat. Zná-li někdo lepší, jsem vždy ochoten dát se poučit.

Psaní je totiž práce bezohledná a krutá a zatvrdí člověka a změní jeho touhu po společnosti v žízeň po samotě a jeho nepatrné radosti v utrpení.

Člověk totiž nikdy není spokojen s tím, co má, ale dychtí vždy stále po dalším, a jestliže je člověku dobře, pak dychtí po tom, aby to své štěstí rozbil, a nikdy není spokojen svým údělem, nýbrž vytváří, jak nejlépe dovede, zármutky a komplikace, jen aby mohl být neklidný a rozrušený a tak poznal, že žije přirozený život člověka.

1