Čtyři léta

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

12. května 1960 při takzvané První amnestii pro politické vězně se Jan Zahradníček po čtyřech letech věznění komunistickým režimem znovu vrací domů. Odtud je příznačný název sbírky Čtyři léta, kterou uspořádal Bedřich Fučík, Zahradníčkův přítel a spoluvězeň. Sbírka byla vydána až v roce 1969.

https://www.databazeknih.cz/images_books/95_/95081/ctyri-leta-95081.jpg 3.915
Žánr
Poezie
Vydáno, Československý spisovatel
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (5)

Kniha Čtyři léta

Přidat komentář
Micha-Él
27. července

Ze sbírky je cítit nesmírný stesk po domově a rodině, bolest, trápení, ale zároveň není vůbec pesimistická. Zahradníček neztrácí svou naději a víru, která z básniček přímo čiší. Okolnosti vzniku sbírky byly zajímavé a já si ji se stejným zájmem přečetla.

JoeSurikata
23. února

Nádherná, silná poezie plná bolesti i dojemné víry.

triatlet
18.06.2018

„nemá to smyslu a hned bych se přidal k rouhačům
štěkajícím na Boha jak psi na měsíc“ (s. 97 - Čtyři léta)

Básně z druhé poloviny 50. let, kdy komunistická zlovůle posílala nevinné lidi za mříže…
V části Skrze mříže se autor vyrovnává s tragickou ztrátou svých malých dcer. Převládá elegický tón, opakují se tísnivé motivy připomínající skon nejbližších.
„I já zde zaslech v nočním šelestění,
jako když ve spánku se obracíš.
Bylo to bílých rukou zaúpění,
či měsíc pohladil mě skrze mříž?“ (s. 9 - Pozdrav)

Své děti Jan Zahradníček znal pouze z dopisů. Syn se narodil
v r. 1948, dcery v letech 1950 a 1951. Jana Zahradníčka zatkli v r. 1951…
„Věděl jsem o vás jenom z vyprávění,
jen z dopisů, jež článkovaly čas.
Jen jako děj, jenž chvíli je a chvíli není,
procházely jste tmou, jež zvala vás.“ (s. 19 - Epitaf)

Smutek se zrcadlí i v přírodě.
„Dni takovému sluší déšť, sluší vítr.
Lomíce haluzemi jabloňky v sadě pro ně rmoutí se.
Se stromů podle cest povídají fábory stébel.
Prázdná pole utíkají se k lesům, jež temně hučí
na znamení zármutku. Na znamení zármutku
návrší potřásající chocholy černých sosen
s potoky, mračny a zahradami
řadí se do průvodu. (s. 20/21 – Přehráno na varhanách)

Přirovnání, která věnuje dcerkám, jsou něžná.
„Jen jako vlaštovky v letu se mihly kolem nás.
(…)
Jak byly načrtnuty
v mysli Boží
jejich cesty zůstanou přímé a čisté.
Jejich střevíčky nepotřísněné blátem země
budou zářit jak sandály andělů mezi pampeliškami hvězd
na nebeském trávníku.“ (s. 23 – Housle a flétna)

Autor řetězí bolestné myšlenky do volných veršů.
„Viděl jsem smrt a byla to sestra
života neztenčeného,
Viděl jsem život a byl to bratr
prostého srdce tvého.“ (s. 30 – Usměj se ještě)

Útěchu nachází v přírodě.
„Bratrovi sestra, matce dcera
buď vítána, jež přítomností svou
prázdnotou zaplňuješ, která
zůstala tady po těch dvou.
(…)
Hvězdo podoby nevídané. Jase,
jenž z kolébky se šíříš. Sněženko,
to jedna z nich k nám dolů vrátila se,
jako erb nese si mateřské znaménko.“ (s. 32 – Než jabloň odkvete)

Oslava všedního jen dokládá, jakou trýzeň Jan Zahradníček prožíval. Většinu veršů si musel pamatovat, neměl možnost je zaznamenávat…
„Zazpíváš píseň, která slzu setře
a další zabrání už mocí hvězd.
Buď opravdový, chlebe, spánku, větře,
jak opravdová naše radost jest.“ (s. 57 – Píseň o domově)

I ve druhé části Zase doma autor zobrazuje obyčejnost. Opět je ale cítit smutek.
„Celá země ověšena spícími jak roji včelstev,
kde to hučelo sny mužů a žen a dětí,
a všichni čekali,
až se přežene ta černá vánice tmy. (s. 90 – V noci)

Lenka4
04.08.2017

Verše jsou prodchnuty jemným smutkem. Dojmou, ale přenáší i sílu autorovy víry v život věčný. Ediční poznámka uvádí zásadní okolnosti vzniku sbírky. Není na škodu přečíst si ji hned zkraje. Básně pak získají další rozměr. V noci: „Tu a tam třpyt sklenic problesk tmou. Zapraskalo v podlaze nebo v nábytku, jak se dorozumívaly o krocích dávných živých. Nahluchlé zdi, kamení cest i sypkost ornic spojovaly se nehlučně s jinými podlahami a s jiným nábytkem, kde spali jiní živí. Celá země ověšena spícími jak roji včelstev, kde to hučelo sny mužů a žen a dětí, a všichni čekali, až se přežene ta černá vánice tmy. Všichni čekali na kohouty a skřivany, až se vlhké a studené kry temnot dají zas v pohyb a uleví se lístečku, jenž celou noc nesl ledovou kapku rosy, a uleví se židlím s přehozenými šaty starostí přes jejich opěradla že jsou doma, obklopeni teplým šelestem nábytku, zdí a stromů.“

Weiler
20.11.2016

Pořádnej komentář si nechám na příští čtení (jestli nějaké bude), hodnocení nechám standardně tak, jak moc mi utkvěla sbírka v paměti. Moc ne. Pamatuji si víc okolnosti vzniku, než její obsah.