Čtvrť za Horizontem Evropa

25.07.2023

Moc milý letní čtení, který ale není tuctový, prvoplánový a hloupý. Hlavní hrdinové jsou velký sympaťáci, i když mají samozřejmě svoje mouchy a nešvary. O to víc jsou ale uvěřitelnejší a tak nějak plastičtější. Autorka vytvořila skvělý a čtivý příběh, do kterého očividně promítla i vlastní zkušenost a vypozorované okamžiky. Fakt, že sama žije v Římě, byť je to holka z Čech ji v tomhle jenom pomáhá. Díky tomu přináší do příběhu nadhled, osobitost, citlivost a mnohdy určitě i vlastní pocity a vnímání tolik odlišného světa, kultury a myšlení.

O knížce a tvorbě vůbec jsem s autorkou dělala i menší rozhovor, tak pokud se o ní chcete dozvědět víc, máte možnost.

26.12.2022

Italská novelka s obyčejným „hrdinou naší doby“ – běžný život stárnoucího osamělého muže. Zprvu jsem se děsila těch reminiscencí na maminku, ale potom, když se přidaly i vzpomínky na otce, jsem se uklidnila. Zajímavé historické vsuvky a poznámky, paráda. (Pro mě asi nezajímavější byla pověst o Medúze, resp. její osudy před dobou, kdy posloužila Perseovi jako zbraň – o tom jsem slyšela poprvé.)
Co mě ovšem vytáčelo od začátku až do konce knihy, to byla jednak špatná čeština („panoval čirý ruch, nezabýval se jimy, počkal na ní před hotelem“) a potom ta zkomolená jména italských panovníků, umělců a hlavně mytologických postav. Era, Artemido; mladá dívka, bohyně ročních období Hóry, Cosim, Buenarotti – to už nelze přičítat tiskařskému šotkovi. Věřím, že v italštině se některá jména píší jinak, ale mladá dívka ani Michelangelovo příjmení se takto obhájit nedá. Já, odchovanec Petiškových Starých řeckých bájí či Zamarovského slovníku (Bohové a hrdinové . . .), jsem se při četbě ošívala, jako by mě zlobily blechy.
Název knihy jsem pochopila až na konci, a přestože právě ten podivný, neočekávaný konec mě možná trochu zklamal, přesto zvedám palec a doporučuju – mimo jiné i kvůli tomu názvu a jeho zabudování do příběhu.

„Nedávno jsem se v deštivém podvečeru vracel domů a přitom jsem si všiml zvláštního proměnlivého efektu nové budovy. Zvedl jsem hlavu a jako bych ten obří dům, podobající se ohromné výletní lodi značky MSC, neviděl. Splynul s šedým nebem. Bylo to úžasné. Uvědomil jsem si, že se vzhled stavby mění s každou, byť sebemenší, změnou nebe.
V ten moment jsem si stavbu oblíbil.
Každý večer, když přecházím most vedoucí od vlaku, jež spojuje centrum s periférií a periférii s centrem, s obdivem si ji prohlížím. Miluji ten efekt, který může způsobit jenom sklo nastavené nebi a volný prostor před ním.
Je jako chameleon. Přestože se jedná o obrovské neživé monstrum, nabízí mi důvod se na něco těšit a já nabídku přijímám. Kdoví, jaké večerní představení nám dnes připraví, až se budu vracet z práce domů . . .“