Čo je populizmus?

Čo je populizmus? https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/373624/bmid_co-je-populizmus-wMN-373624.jpg 4 16 5

Donald Trump, Marine Le Pen, Nigel Farage, Viktor Orbán a ďalší... Ťažko nájdeme text, v ktorom by tieto mená nekráčali ruka v ruke s azda najskloňovanejším výrazom súčasnosti – populizmus. Čo je to? Móda? Alebo diagnóza? Jan-Werner Müller, jeden z najvplyvnejších analytikov súčasného politického myslenia, roztáča okolo výrazu populizmus výnimočnú esej, ktorá nám môže pomôcť zorientovať sa v súčasnej svetovej politike i v jej pojmoch. Ktorý z politikov dnes ešte nebol označený za populistu? A nie je v skutočnosti populizmus nevyhnutnou výbavou každého politika, ktorý chce uspieť v demokratickej súťaži? Müller poukazuje na to, že nálepku „populista“ je potrebné používať uvážlivo a presne. Len tak vieme rozpoznať tých, ktorí skutočne ohrozujú demokraciu a slobodnú výmenu názorov. Zdôrazňuje, že každý, kto chce súperiť so skutočným populistom, musí ho brať vážne a mal by správne porozumieť jeho cieľom a argumentácii.... celý text

Žánr:
Literatura naučná , Politologie, mezinárodní vztahy

Vydáno: , Absynt , Kalligram : Absynt
Originální název:

Was ist Populismus? , 2016


více info...

Přidat komentář

DjLuko
30.01.2024 3 z 5

Kvalitná esej, ktorá prekopala moje doterajšie chápanie slova Populizmus a presne ho zadefinovala. Fascinovalo ma však, ako veľmi bola repetitívna, koľko krát sa v nej opakovali rovnaké tézy iba s rôznou formuláciou. Miestami to pôsobilo až otupujúco. I tak odporúčam prečítať.

Benedikt
30.11.2019

Knihu z obnovenej edície vydavateľstva Kalligram, možno považovať za jeden z mála klenotov politickej esejistiky. Knihu by som mohol prirovnať k takým dielam ako Snyderova O tyranii, Hofferovi Pravoverný, či Fergusonov Veľký rozvrat. Müller si berie na mušku populizmu a populistov a to s povestnou nemeckou precíznosťou. V kniha sa pokúša o popísanie fenoménu populizmu vzhľadom k našej „tekutej“ dobe. Jej rozsah cca 140 strán je však preplnený prínosnými myšlienkami.

Müllerov prístup je pomerne priamočiary. Populisti sú v prvom rade tí, ktorí sa snažia vzbudiť v masách dojem, že oni sú tí, ktorí reprezentujú ľud, jeho vôľu jeho zdravé, pravé, exkluzívne, jediné jadro. Teoretické východiská populizmu sú však veľmi problematické. V prvom rade ide o ideu vyjadrovania názoru ľudu. Už sama koncepcia demokracie, tak ako s ňou možno narábať konštatuje, že neexistuje jedna vôľa, jeden ľud, ale rôzne postoje, názory či stanoviská ktoré sa v spoločenskom diskurze prezentujú. Je preto v istom zmysle sémantický nezmysel, aby populisti poznali „vôľu ľudu“. Má to však viacero háčíkov: „Takto sa demokratické „My“ napríklad v amerických ústavných dejinách často odvolávali utláčaní a marginalizovaní.“ A tiež: „My všetci sme Nemecko“ dnes bezpochyby znamená niečo iné ako pred dvadsiatimi piatimi či dokonca päť desiatimi rokmi“ Populisti si namýšľajú, že oni vedia čo ľud chce a čo potrebuje. „...nárok na reprezentáciu sa musí vždy uplatňovať aj v praxi, a to v konečnom znamená: voľbami. Nikto nemôže a priori poznať vôľu ľudu, o (často iba relatívnych ) väčšinách s dozvedáme vždy až a posteriori“ „...ľud mimo všetkých inštitúcií však prakticky overiteľným spôsobom poznať nemôžeme“ Napriek tomu populisti veria, že nimi skoncipované názory musia byť presadzované formou imperatívneho mandátu. „Táto logika striktného poverenia (s občanmi ako domnelými objednávateľmi, vysielajúcimi jednoznačné pokyny) vysvetľuje dvojznačnú úlohu, ktorú u populistov zohráva ľud: navonok vyzerá nadmieru aktívne, ale v skutočnosti je úplne pasívny. Ide im síce o realizovanie vôle ľudu jedna k jednej, ale keďže ľud nevie hovoriť celkom zrozumiteľne jedným hlasom, je potrebný nejaký aktér, ktorý mu našepkáva, čo chce vlastne povedať.“ „Moderná demokracia pozná len voľný mandát, nie imperatívny.“

Müller zároveň búra niektoré stereotypy o samotnej podstate demokracie, či povahe populizmu: „Demokracie si namýšľajú, že síce na problémy reagujú často pomalšie ako autokracie, a do konca možno robia viac chýb, avšak tieto chyby na rozdiel od autoritárskych systémov vraj priznávajú a vedia sa z nich učiť. Ale keď demokracia vždy zamietne zásadnú kritiku ako populistickú, olúpi sa o svoje vlastné učivo.“ Tiež: „Človeku sa teda vôbec nemusí dariť obzvlášť zle, osobne ho nemusia trápiť žiadne návaly paniky – rozhodujúci je skôr pocit, že s krajinou ako celkom to ide dolu vodou a že elity sa nestarajú o nikoho, okrem seba alebo sú nekompetentné.“

Súčasťou populizmu je aj jeho antipluralizmus: „obzvlášť výrazné sú tri aspekty tohto reálneho praktizovaného antipluralizmu: prisvojovanie si celého štátu; získavanie lojálnosti prostredníctvom masového klientelizmu; potláčanie civilnej spoločnosti a ak je to možné aj médií“ alebo „keď sa v občianskej spoločnosti začne formovať odpor proti vládnucim populistom, je pre nich otázkou zásadného symbolického významu, aby túto formu opozície zdiskreditovali. Inak by to mohlo vyzerať, že možno predsa len nezastupujú celý národ.“ „stručne to vystihuje anglické „Všetko pre mojich priateľov, pre mojich nepriateľov zákon.“

Autor prináša aj veľmi zaujímavé postrehy k dnešnej reprezentatívnej demokracií, či presnejšie problematiku legitimity EÚ: „...predstava zlatého veku demokracie v západnej Európe je len viac či menej vedomým skresľovaním histórie. Tvrdenie, že predtým občania viac participovali; myšlienka, že kedysi mala politika omnoho väčšie pole pôsobnosti; domnienka, že v minulosti strany jednoznačne identifikovateľné želania voličov presadzovali ihneď po prevzatí vládnej zodpovednosti – toto všetko je v praxi nanajvýš sporné.“ „Konštitučný rámec politiky po roku 1945 sa nedá pochopiť bez výrazného antitotalitarismu elít. Pozorovatelia právom hovorili o ústavnej politike v znamení kategorického imperatívu „Nikdy viac totalitu!“; „Svojim spôsobom bolo teda povojnové usporiadanie v západnej Európe vždy náchylné na populistickú výčitku, že ľud vlastne ostáva bokom. Historik musí uznať: áno, presne, ale tak to predsa bolo myslené. Elity sa na ľud pozerali s primeranou dávkou nedôvery a pridržiavali sa antitotalitného, alebo ak chcem, antipopulistického étosu. A preto zrejme nie je náhoda, že v Nemecku dodnes nie sú celospolkové referendá.“ „Inými slovami: namiesto konštatovania exitu demokracie pre opatrenia na záchranu eura by sme mali triezvo uznať, že Európania už dlho žijú v oceľovej schránke obmedzenej demokracie.“

Práve problém legitimity je jedným z ústredných problémov dnešnej demokracie „...trošku viac by sme mohli pripomenúť jednu z myšlienok roku 1968: trhy sú tiež inštitúcie, ktoré generujú moc - a túto moc nemožno jednoducho zrušiť; treba ju stále nanovo autorizovať (a to znamená regulovať)...Nejde o radikálne prebudovanie politických inštitúcií, ale o získanie kontroly nad nelegitímnou mocou. A to bez tlaku zdola nepôjde. Lenže ako a v akej forme? ...slovami Clauda Leforta: demokracia je založená na legitimite debaty a o tom, čo je a čo nie je legitímne“ či „Demokracia je inštitucionalizovaná neistota.“

Müller dokonca naznačuje aj zaujímavú paralelu medzi súčasnými technokratmi a populistami. „Technokrati sa nám snažia nahovoriť, že existuje len jedna riacionálna policy, zatiaľ čo populisti tvrdia, že je iba jedna pravá vôľa ľudu....Najnovšie sa ale zdá, akoby si populisti a technokrati niektoré zo svojich znakov navzájom vymenili...“

... viac na http://oprave.blogspot.com/


siena
26.08.2018 5 z 5

“…Demokracie jako celek si pak může hodnověrně vytknout za své motto zmiňovaná slova: “Neustále to zkoušet. Pořád selhávat. Nevzdávat se. Zkoušet to znovu. Zase selhávat. Selhávat lépe.”…”

O knize jsem se dočetla v jednom ze článků pana Petra Havlíka, kde ji vřele doporučoval. J-H Müller je německý politolog, toho času profesor politologie na Princetonské univerzitě. Přesto, kniha je psána srozumitelným jazykem, příklady v ní uváděné zná každý, kdo i jen občas otevře televizi, rádio, či “noviny”.
V jednotlivých kapitolách se autor snaží objasnit a vysvětlit, co populismus je, kde se bere, jaký je jazyk populistů, jak ti se chovají, když se dostanou k moci a jak s nimi jednat. Na závěr knihy zařadil jakési sedmero jeho zásad.
Při čtení jsem své představy o populismu, koho za populistu považuji, korigovala. Oním jednoduchým, to jsou ti, co říkají to, co jejich voliči chtějí slyšet, nelze vystačit. Pan profesor říká, že populismus tvoří trvalý stín moderní zastupitelské demokracie a také představuje její neustálé nebezpečí. Na jejím charakteru a způsobu vládnutí ukazuje, co populismus je a co představuje, k čemu může vést. Ne, že bych porozuměla, že i přes evidentní rozpor mezi tím, co říkají a dělají, když se tito představitelé dostanou k moci, kdo dokonce sami jsou, to jejich voliči nevidí, dokonce je i hájí. Pochopila jsem ale, že to je určitý zákonitý jev, že se to netýká jen voličů ČR, a s kterým je velice nesnadné polemizovat. Že evidentně nefunguje: nechejme je vládnout, však se ukáže na jejich činech. Autor současně ale varuje, aby představitelé ostatních politických stran, ve snaze zvrátit volební výsledky, nepoužívali stejný slovník, nezačali používat podobnou argumentaci. Cestu vidí pouze v trpělivém poukazování na nesprávné a nebezpečné kroky, které činí, a že tyto kroky konkrétně pro jednoho každého jejich voliče nepřinášejí, neznamenají nic.
V závěru pan profesor Müller, píše: “Populismus není korektiv liberální demokracie v tom smyslu, že přiblíží politiku “k lidem” nebo znovu potvrdí svrchovanost lidu, jak se někdy tvrdí. Ale může být užitečný k objasnění skutečnosti, že části populace se skutečně nedostává zastoupení…To ale neospravedlňuje populistické tvrzení, že pouze jejich stoupenci jsou skutečný lid a že oni jsou jedinými legitimními zastupiteli.”

Lze jen doufat, že podobně k dnešnímu světu budeme přistupovat jak my, voliči, tak naši zvolení zastupitelé...

Eldar80
28.04.2018 2 z 5

Naučné knihy si kupuji s úmyslem se něco dozvědět. Očekávám, že dané téma lépe pochopím a získám větší přehled. V dnešní době se velmi často používá slovo populistický až se stalo skoro normálním slovem. Zajímalo mě, proč jsou takto označení lidé nebezpeční. Chtěl jsem se tak dozvědět co vlastně tento termín znamená a proč ho dostává jen určitá část politiků. Očividně existují populisté dvojí, leč říká se to jen o jedněch. A to jsou zrovna ti pravicoví. Levicový druh těchto extremistů svou nálepku nemá. Ale už byl návrh na levicového vychovatele.
Při čtení se objevilo několik problémů. Přiznám se, že jedním byl nedostatek mých znalostí. Já totiž současnou politiku nějak moc nesleduju. Orientuju se jen zběžně, protože podrobné sledování politiky považuju za ztrátu času. Ostatně význam nutnosti číst aktuality je už jedním z témat studií psychologie. Je to nezbytné a nebo to už může být kompulze?
Chyběly mi tedy hlavně znalosti ze současné politické scény a znalost politologie. Osobně mi to komplikovalo ještě zjištění, že tuhle problematiku chápu úplně jinak. Pro mě jsou populisté lidé, kteří mají odvahu mluvit o tématech, kterým se ostatní politici vyhýbají. Nebo narovinu říkají zhruba to, co si myslí jejich voliči. Nebezpečím tak nejsou populisté, ale právě ti politici, kvůli kterým se populisté dostali do vlády. Populisté jsou výsledkem nekvalitní politiky dosavadních stran. Autor mne zkrátka o svém postoji vůbec nepřesvědčil. Možná až budu lépe znát politickou filozofii a současnou politiku, tak si knihu přečtu znovu.
Další problém byl, že text knihy někdy vyžadoval téměř odborné znalosti. Pro běžného čtenáře v knize chybí podrobnější úvod a lepší popis politiky. Text mi přišel příliš stručný. Kniha se totiž dost často zabývá Maďarskem a já prostě nevím co přesně tam Orbán páchá. Až v této knize jsem se dočetl, že je populista. Nebo jsem to zaregistroval až zde. Další často zmiňovanou zemí je Polsko. Potom některé státy latinské Ameriky. Odhaduju, že četností zmínek Trump zde. Dále je v textu zmíněn turecký prezident Erdoğan a párkrát Putin.
Třetím problém je značná poplatnost současné době. K čemu bude kniha za 50 let? Dnešní politiky si už nikdo nebude pamatovat. Bez podrobnějších informací je kniha čistě současnou záležitostí. A pak je také možné, že ne úplně odráží naše české prostředí, které nejvíc znám.
Posledním problém je, že kniha byla vydána příliš brzo. Už máme po rakouských, italských a maďarských volbách. Autor by si to asi víc užil, vzhledem k tomu jak dopadly.
Tam kde kniha měla uspět, selhala. Pořád nevím proč jsou levicoví vychovatelé v pořádku. Na populismus jako takový mám jiný názor, který mi kniha vůbec nedokázala vyargumentovat. Dá se doporučit asi jen pro studenty politologie nebo sociologie. To že jsem knize neporozuměl neznamená, že příště dám lepší hodnocení. Může to být klidně ještě horší. Pokud jste na tom podobně jako já, knihu rozhodně nečtěte. Já sám si ještě hodně rozmyslím, zda to někdy budu číst znovu. Působilo to na mě jako intelektuální kecy, které jen málo souvisí s realitou. 55%

Fox83
21.04.2018 5 z 5

Zajímavý rozbor populismu, ač jde o amerického autora, tak překvapivě často zmiňuje evropské reálie. Samozřejmě se jedná o "obraz" určité doby (trochu mne mrzí, že byla sepsána před vzestupem A. Babiše a jeho spoluprací s M. Zemanem - kniha by byla pravděpodobně tučnější), vzhledem k datu vydání, nicméně poslání knihy je vcelku univerzální. Pro nedočkavé čtenáře jen uvedu, že hlavní poselství knihy je víceméně na posledních 3 stránkách :-) (zbytek knihy to víceméně dovysvětluje). Doporučuji.

Štítky knihy

21. století populismus

Autorovy knížky

Jan-Werner Müller
německá, 1970
2018  79%Čo je populizmus?

Kniha Čo je populizmus? je v

Přečtených24x
Čtenářské výzvě3x
Doporučených2x
Knihotéce12x
Chystám se číst27x
Chci si koupit9x
dalších seznamech2x