Člověk ve stínu

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Výbor z rozsáhlého díla japonského spisovatele přináší tři různorodé, přitom však navzájem propojené texty: životopisné Vzpomínky (1933), románový cestopis z autorova rodného kraje Cugaru (1944) a román Selhání (1948).

https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/48008/big_clovek-ve-stinu-cuR-48008.jpg 4.324
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Mladá fronta
Originální název:

Omoide / Cugaru / Ningen šikkaku


více info...
Nahrávám...

Komentáře (7)

Kniha Člověk ve stínu

SHi
13. ledna

K celkovému obsahu knihy se bohužel vyjádřit nemohu, neboť zatím jsem měla tu četl přečíst si jen v angličtině Dazaiův román Selhání (No Longer Human). O něm však můžu s definitivní platností prohlásit, že je to jeden z nejúchvatnějších příběhů, co jsem kdy četla.
Přestože Yozo, hlavní postava příběhu, svůj život považuje za cosi plné selhání a studu, a je to člověk, který nedokáže být šťastný, člověk, který žije v neustálé úzkosti a strachu z toho, že by kdokoli spatřil jeho pravou tvář (ale zároveň se děsí i skutečnosti, jak snadné pro něj mnohdy je ostatní klamat) a román celkově se zabývá nepříjemnými tématy, jako je sebevražda, alkoholismus a drogová závislost, nepůsobilo to na mě jako vysloveně depresivní čtení. Snad za to mohla krásná předmluva anglického překladatele Donalda Keeneho, který zdůraznil, že román je psán čistě z pohledu Yoza, a proto také jeho příběh vnímáme jeho očima - jako zahanbující, nešťastný život beze smyslu. Teprve epilog ukáže celý příběh v novém světle - dozvídáme se v něm, jak Yoza mohli vnímat nestranní pozorovatelé, kteří nevěděli nic o jeho vnitřním trápení - totiž jako osobu zábavnou a nesmírně přívětivou (cituji: "Tak jako mnozí lidé nejsou schopni vidět vlastní krutost, Yozo si nikdy nepovšiml své jemnosti a schopnosti milovat.") Přestože se Yozo (a jeho prostřednictvím snad i Dazai, neboť příběh je tuším částečně autobiografický) považoval za někoho opovrženíhodného a neschopného dojít jakékoli podoby štěstí, zároveň byl i velice laskavý a mírný - a při takových pozitivních vlastnostech možná už nesejde na tom, zda se tak choval čistě z úzkosti a strachu znelíbit se ostatním.
Dazai krom toho píše nesmírně čtivě a zcela otevřeně odhaluje každý pocit a myšlenku za konáním svého hlavního hrdiny. Snad díky tomu na mě román navzdory svému názvu i celkové povaze paradoxně působil jako jedno z těch nejjemnějších a nejlidštějších děl, co jsem kdy četla.

Teckovana
21.12.2020

Osamu Dazai byl výjimečný autor nejen v Japonsku. Z nám bližších osobností by se možná dal přirovnat ke Kafkovi díky svému vztahu k otci a sourozencům. Byl to syn venkovského šlechtice, ale s tehdejší vládnoucí elitou neměl nic společného. Neduživý, introvertní chlapec trpěl neustálou úzkostí z veřejné ostudy. Vychován byl jako křesťan, ale v dospělosti také nijak neskrýval své levicové přesvědčení a nonkonformní názory. Velmi těžko proto hledal své místo v konvencemi sešněrované společnosti inklinující k militarismu. Literatura a alkohol pro něj byly jediné skuliny, kudy mohl pronikat mimo svou bublinu.
Člověk ve stínu je velmi zajímavý výbor z jeho díla. Vzpomínky jsou v zásadě z deníku přepsané poznámky o vlastním dětství a dospívání. Cugaru je osobitý cestopis z jeho rodného kraje a dá se chápat jako Dazaiova odpověď na básnický deník Úzká stezka do vnitrozemí Macua Bašó. Selhání jakožto upřímná zpověď jednoho novináře a karikaturisty je zřejmě završením Dazaiova života a díla.


BeyondHorizon
29.11.2020

Asi nejdepresivnější autor, se kterým jsem zatím měla tu čest.
Vzpomínky - jak napovídá název, tato část je do jisté míry autobiografickým vzpomínáním na dětství. Akorát ne v tom nostalgickém smyslu, jde naopak o určitou kritickou sebeanalýzu, vnímání vnitřních změn a jak moc velký dopad má na autorovu psychiku vnější vliv. Dazai nebyl schopen porozumět ostatním, ani sobě. Nikdy se nedozvěděl, kým doopravdy je, protože se celý život schovával za masku, kterou nedokázal sundat.
Cugaru - tuto část jsem nedočetla. Jde o cestopis, ve kterém autor popisuje svoji cestu rodným krajem a místy to doplňuje historickými zajímavostmi. Bylo to pěkně napsané a také bylo zřejmé, že tato oblast Japonska je Dazaiovou srdcovkou. Nicméně pro mě to bylo místy až moc detailní a jelikož se v japonských reáliích ani místopisu nijak nevyznám, nebylo to pro mě moc přínosné. Věděla jsem, že vše hned zapomenu. Míním se k tomu však vrátit, až budu vědět o tomto kraji více. Dazaiovo zaujetí mě přesvědčilo, že to za to stojí.
Selhání - začnu tím, že mě (stejně jako jiné osoby zde) zklamal překlad. Anglický 'No Longer Human' mnohem více vystihuje esenci této povídky, která byla mimochodem posledním Dazaiovým dílem, než spáchal sebevraždu. Povídka samotná je výpravou do jeho duše, ačkoliv není zcela autobiografická, většina věcí se v menší či větší míře autorovi skutečně stala. Je to rychlá cesta na dno. Nedokážu pochopit, jak by Dazaiovi mohl někdo závidět, když očividně vše, co měl, mu nedělalo radost. Jeho zoufalá honba za štěstím vždy skončila neúspěchem. Není tu žádná naděje. Jen zpověď člověka, který vedl nekonečný boj sám se sebou a nikdy nevyhrál.

Komaeda
10.03.2019

Kniha je z autobiografických vzpomínek autora, což není moc zajímavé, ale pak obsahuje povídku Selhání, která je fakt super :) Řekla bych, že je o životě člověka, který celý život jen předstíral a nebyl sám sebou. Sociopat.

krapet12
18.11.2015

Kniha, kterou je dobré přečíst - plná vnitřních pocitů, obav, vysvětlení....

f.enjoy69
16.09.2018

Už ze Zapadajícího slunce mi bylo jasné, že Dazai má velmi jemnou povahu, úžasný cit pro vyjádření svého nitra a sám si prošel více než zajímavým životem. Vzpomínky mě zkrátka ohromily, nejedná o moc veselé čtení, ale o to upřímnější a věrohodnější mi Dazaiovo vylíčení vztahu k rodině, těžkostí své zádumčivé povahy či lásky ke služebné. Vlastně mělo to jeden nedostatek - bylo toho počtení žalostně málo, chtěl jsem vědět, co se dělo v autorově životě dál, čím vším si ten "vejškrabek" Osámek prošel...

Druhým kouskem bylo Cugaru. Na rovinu říkám, že cestopisy jsem nikdy moc nečetl, nebavilo mě číst o místech, o kterých vím, že existují, ale já sám je nenavštívil. Toto bylo opět jiné. Dazai sám objevoval svůj rodný kraj a pídil po jeho historii. A mě napadla jedna věc - zapisovat si všechna místa (a k nim stručný komentář), která Dazai navštívil a postupně mi docházelo, že bych sám rád cugarský poloostrov navštívil a nasával atmosféru tohoto zapomenutého kraje na ostrově Honšú. Jeden spolužák se kdysi takto stejně chtěl vydat po stopách "Úzké stezky do vnitrozemí". Nevím, jestli se mu to splnilo, ani já nevím, jestli se kdy budu moci vydat do Aomori, ale to je právě ta výhoda a nevýhoda snů...

"...Možná bude nejlepší, když si v místním hostinci lehnu a počkám, než se Take vrátí. Co když se ale během čtyř hodin mučivého čekání ve špinavém hostinském pokoji tak rozladím, že se naštvu a řeknu si, že se svět nezboří kvůli nějaké Take? Chci se s ní sejít v takové náladě, jakou mám teď. Jenže ať dělám co dělám, nedaří se mi to. Prostě mi není přáno. Urazil jsem obrovský kus cesty, abych ji navštívil v její vsi, a kdybych se měl vrátit, aniž jsem ji viděl ve chvíli, kdy přesně vím, že je támhle vedle, bylo by to možná v naprostém souladu s mojí dosavadní hudlařskou životní cestou. Vždycky to tak dopadne. Zaníceně si vypracuji plán, který se nakonec obrátí vniveč. Je to tím, že mi osud nepřeje. Jedu domů..."

Selhání, pro mě jakési navázání Vzpomínek, akorát spád směrem ku samému dnu mnohem prudší. Občas to bylo hodně zlé, jindy ještě horší, ale málokdy uspokojivé. Dazaiova zpověď z nejtitěrnějších obav a úskalí autorovy duše. Chápu, že pro mnohé je Dazai příliš "ubrečený", ale když se člověk zamyslí, čím vším si prošel (patero pokusů o sebevraždu, případně i společnou sebevraždu, kterou on přežil, ale jeho milá ne už je pouze vrcholem všeho šílenství), tak dává všechno smysl... Hodně si cením autorovy upřímnosti:

"...Prostě je pro mně počínání lidí dodnes jednou velkou záhadou a pravděpodobně jí už zůstane. Nepokoj, v němž se noc co noc zmítám na lůžku, sténám, dokonce šílím pochází z té úplné odlišnosti štěstí v mém vlastním pojetí a štěstí, jak je pojímají všichni ostatní lidé na celém světě."

JP
24.06.2018

Definitivně nejsem japonolog ani co by se za nehet vešlo, ale v anglické verzi, kterou jsem si pořídil, překladatel vysvětloval, že 'Ningen šikkaku' (a teď mluvím a komentář celkově dělám jen k téhle novele: https://images-na.ssl-images-amazon.com/images/I/41Pql5-yVOL._SX355_BO1,204,203,200_.jpg , která tvoří asi polovinu obsahu 'Člověka ve stínu') se doslova dá přeložit jako "Nekvalifikovaný jako lidská bytost", odtud anglická verze "No Longer Human". České 'Selhání' zní jako děsně lazy-ass překlad (ale tuším, že nejsme jediní, kdo ho zvolil).

Osamu Dazai se snaží líčit a filtrovat vlastní autobio zkušenost a já s tím člověkem nedokážu mít ždibec empatie (a to obvykle mám). Jeho psaní je prázdné a křehké jak skořápka vyfouklého vejce. Jaký je vůbec důvod pro vznik téhle knihy, než sebeterapie? Ženský, chlast, morfium. Přijde mi, že (I) pohnuté životní osudy a (II) skutečné literární kvality těžce převažují na první, ze strany vah (a tak se tu nafukuje zdánlivá velikost a um, okolo někoho, kdo sice prožil, podle těch, kteří ho analyzovali později, 'tragický život', ale to nemá co dělat s tím, jaký je nebo není spisovatel). Japonská mentalita je té naší vzdálená, daleko víc se snaží být perfektní v čistzé a jednoduché formě, takže je kniha i dost minimalistická (do té podoby, že se není skoro čeho chytit, další krok = prázdné stránky), bez chuti, žádná šťáva, žádný srdce, spíš by to mohlo fungovat jako dlouhá báseň. Jenže i s tou by si třeba Plathová vytřela zadek... a ještě to zabalila zatímco měla svoje děcka vedle v pokoji, stejně jako Hunter S. Thompson. That's style. Dazai působí jako godfather of EMO, nepochopenej hipster, jehož sen se hroutí... aniž by věděl, co je vůbec jeho životní sen, ale zásadní je, že se hroutí. Spíš než empatii a bolest jsem cítil otrávení... ale i závist, že někdo má tolik ženskejch, zatímco je to člověk bez substance, co nemá nic do sebe a nenabízí nikomu nic, dokonce a hlavně ani sobě, nemá žádnej rozměr, nerozumí lidem a vše je pro něj problém. Osamu nebyl ukňouraná fňukna, ale jestliže bych se já choval jako on, jedinej rozdíl by byl v tom, že by mě okolí víc nesnášelo. A já se ho snažím pochopit (jako Jules Winnfield), ale nenacházím nic, než člověka, co dlouho směřoval k tomu, že svoji existenci zabalí nějakou formou sebevraždy. Osamu Dazai je tak trochu opakem všeho, co dělá Japonce cool. Sorry.