Chci se ti podívat do očí

Z místních hodnocení jsem měla obavy, jestli mě kniha nezklame a nakonec mě dosti příjemně překvapila. Ačkoliv je kniha primárně o sexuálním násilí a o tom, jak se se zkušeností s ním vyrovnali autoři, dá se podle mě aplikovat i na jiné formy násilí, na to jak stud a vina mohou člověka rozežrat, ať už jsou pachatelem či objektem násilného činu. Já si díky tomu hrábla do svědomí a zkusila se podívat na vlastní minulost, komu dlužím přiznání odpovědnosti za něco, čím jsem jim ublížila, nebo kde jsem se třeba v minulosti zasekla, protože někdo ublížil mě...
Symbolika této knihy a význam cesty a její poetičnost nás sice neustále vrací k tomu "znásilnění", co se událo mezi Thordis a Tomem a vlastně se mi i docela líbilo, jak tématicky tu výpravu pojali, ta "výplň", která velkou část hodnotitelů tak nudila mi umožňovala vidět jaká mezi nimi panuje dynamika, jak se každý z nich stal sám sebou i přes minulost, která je tak nepěkně pojila...
Není to asi kniha, která by se dotkla každého, obzvláště ve všech fázích života, ale dokáže inspirovat k tomu, aby si člověk uzavřel nedořešené účty a zamyslel se nad tím, kdy naposledy někoho požádal o odpuštění.

Kniha mi připadala podivně nevyrovnaná a nemám bohužel dojem, že by si ti dva (i přes tu únavnou spoustu omílání všeho možného kolem dokola) něco vysvětlili, spíš mi připadá, že k žádnému posunu vlastně téměř nedošlo. Doporučila bych text proškrtat a zkrátit na třetinu, možná i čtvrtinu, bohatě by to stačilo. Je-li to terapeutický text, mohou si ho oba účastníci rozebírat do omrzení, ale pro veřejnost by bohatě stačilo několik výseků, takhle je kniha zbytečně roztahaná a vycpaná na mnohonásobně větší objem. příliš se mi nelíbí přístup Thordis, která vše špatné, co ji později potkalo (problematické vztahy, perfekcionismus, sebepoškozování...) připisuje na vrub onomu znásilnění. Připadá mi to přehnané a alibistické, jistěže takový zážitek člověka velmi zasáhne, ale házet na něj jakékoli své další problémy je prostě hloupost. Píše, že se z ní stala odbornice na sexuální násilí. Jak se takovým odborníkem ale může stát někdo, kdo není objektivní? To je přece nemožné. Thordis je toho názoru, že náboženství překroutilo koncept odpuštění. Nikoli. Křesťanství mělo zkrátka svou představu o tom, co je odpuštění a tato představa se v průběhu staletí poněkud měnila a nění se dodnes, viz Thordisino pojetí, ale to neznamená, že by kdysi bylo nějaké a pak bylo překrouceno, prostě se jen neustále vyvíjí a každý je vnímá trochu jinak. Občas se v textu objevují vyložené nesmysly, např. na str. 71 se dozvídáme, že hladce oholená tvář vypovídá o pevném zdraví - co má proboha oholená tvář společného s pevným zdravím?

Jedná se údajně o vyjádření obou protagonistů k tomu, co se mezi nimi stalo v roce 1996. Mám však dojem, že jsem četla pouze o myšlenkách, pocitech a očeváváních Thordis, Tomova slova mi velmi často připadají jen jako přes Toma propasírované Thordisiny myšlenky, protože on sám sebe považuje za tak odporného, zavrženíhodného a lásky nehodného, že si nedovoluje ani říct, co si doopravdy myslí. Narodit se ve středověku, byl by z něj prima flagelant. Jeden z jeho mála pokusů o autentické vyjádření je okamžitě utnut (ostrov Robben), Tomovy skutečné pocity a dojmy jsem v knize hledala většinou marně. Mám dojem, že Toma jeho role oběti tak pohtila, že sám v textu přiznává, že se pro samé ohledy k Thordis bojí něco říct. Nejsilněji to pozorujeme právě u epizody s návštěvou na ostrově Robben, kdy se Thordis projeví nevyrovnaně, nevyzrále, nesoudně, až hystericky - vyrazí jí dech, když si Tom dovolí namítnout, že má pocit, jako by ho poučovala - a na základě textu si každý může udělat představu, zda ho Thordis opravdu poučuje nebo nikoli.

Thordis mluví o tom, jak na ni Tomova sebelítost vyvíjela nátlak. Ale ona sama podle mě na Toma vyvíjí nátlak po většinu doby jejich jihoafrického setkání, navíc, ona není zodpovědná za to, jak se Tom cítí, takže proč se v tom vrtá a snaží se ovlivnit Tomovy pocity? Protože i v ní možná hlodá červík pochybností, jestli nezašla moc daleko na Vestmanských ostrovech? A nyní potřebuje odpuštění i ona od něj?

Ti dva jsou k sobě i po všem, co se mezi nimi v minulosti stalo, živočišně přitahováni. Knihou často prostupují laciná pseudomoudra. "Vše, čemu se dokážeš zasmát, je hned snesitelnější" - skutečně? Řekněte to někomu, komu umřel manžel nebo dítě, případně přišel o střechu nad hlavou, oko nebo nohu. Určitě jim to hodně pomůže.

Realita je taková, že ani jeden z nich to, co se roku 1996 stalo, zprvu nepovažoval za znásilnění, Thordis k tomuto zjištění dospěla až postupně a teprve pak s tímto objevem seznámila i Toma. Že na konci odjíždí i Tom s pocitem, že je víc než jen násilník? No, asi ano, ale ne ze své svobodné vůle, ale proto, že mu ten názor Thordis vnutila. Celou knihu jsem měla dojem, že Toma tlačí někam, kde on prostě není, je mezi nimi cítit určitá nerovnost, Thordis má vždy nějak (neúmyslně?) navrch. Její přístup "Jak si můžeš dovolit si neodpustit, když já ti odpustila", je jedna velká manipulace. Všimli jste si, že zatímco on říká jí jménem, ona jeho oslovuje zásadně příjmením? Už tato nerovnost mě zarazila. Domnívám se, že by nebylo na škodu, kdyby byl vydán ještě druhý díl, v němž se oba protagonisté ponoří znovu do minulosti a najdou odvahu řádně pojmenovat to, k čemu došlo v roce 2000 na Vestmanských ostrovech - sama Thordis přiznala, že tehdy Toma svedla s cílem mu zlomit srdce a ublížit mu. Celkově mi celý ten text připadá až příliš nakašírovaný a upravený tak, aby byl svým způsobem dokonalý (dokonalé smíření, dokonalá láska, dokonalé porozumění), ale obávám se, že jde spíš o snahu podpořit oběti (a uvědomnělé pachatele) znásilnění, než psát, jak to doopravdy ti dva cítili. Mimochodem, s Vidirem, tou velkou, osudovou láskou, s níž chtěla žít do smrti, už Thordis dnes není.

nechci rozporovat důležitost této knihy. postavit se čelem svému násilníkovi a konfrontovat ho se svou realitou, to chce koule.
ale jak tady někdo další zmínil, kniha je příliš dokonalá a patetická. chápu, že když už se někdo rozhodne letět přes půl světa, aby se tedy konfrontoval se a nechal konfrontovat, bude připraven k hluboké sebereflexi a velmi zranitelným a otevřeným okamžikům a konverzacím, ale tady se objeví sotva záchvěv vzdoru nebo odporu k tak hluboké vnitřní práci. možná je to autorčiným stylem, možná je to překladem, ale na to o jak zásadní téma jde pro oba zúčastněné, většina knihy zní, jako by se potkali dva kamarádi po letech a vyčítali si, že kdysi na party jeden do druhého vrazil a vylil na něj pivo...

Je nutné číst a dočítat i knihy, o kterých člověk předpokládá, že mu půjdou trochu proti srsti a bude s myšlenkami v nich vyjádřených občas i v konfliktu. Je třeba si rozšiřovat obzory. Mluví se o sexuálním násilí a jeho důsledcích na oběti dost? A jak se o něm mluví? Stačí se podívat pod jakýkoliv článek o znásilnění na českých zpravodajských serverech a jistě mezi prvními třemi komentáři v diskuzi se objeví názor, většinou zastávaný starším mužem, který ví, že si za to oběť může sama, protože se sama večer pohybovala venku, jistě nebyla dostatečně oblečená... nad tím lze jen nevěřícně kroutit hlavou, co je to za lidi. Změnila by četba této knihy jejich názor? Nevím. Asi ne.

Stran příběhu dvou poutníků na cestě za odpuštěním dávného zločinu: nejvíc ke mně promlouvá v momentech, kdy se jde na dřeň a pozlátko pocitů a pocitečků při procházkách Kapským Městem přestane překrývat to podstatné, co jindy jen problikává na pozadí; když autorka líčí skutek, následné sebepoškozování, naznačuje problémy s dalšími partnery, protože to je autentické. Ale jiné pasáže jsou těžko uvěřitelné: baobab v botanické zahradě, kostel, okamžiky kdy se objevují Božím zásahem vyjevené pravdy na příhodně umístěných cedulích a ve zcela náhodně zahraných melodiích na varhany. Až příliš často mě při čtění napadlo: OK, ale takhle se to stát nemohlo, tady si autorka události přikrašluje, což vrhá stín i na vše ostatní a klade otázku, co vzniklo spontánně a co bylo plánované od začátku (aneb jasně, řešíme sexuální násilí v RSA, protože je to na půl cesty mezi Islandem a Austrálií) a co ex post dotvořeno. A zdaleka nejhůře vnímám přesahy do témat rasismu a kritiky skutečných i domnělých nespravedlností patriarchátu.

Místní bezdomovec na vypravěčku ukáže prstem a první, co ji napadne, je trápit se svými bílými nezaslouženými privilegii. Následně se pár dopravuje do galerie, kde jsou vystavena díla s tématikou aparteidu. Protagonisté jsou jimi otřesení a řeší svoje trauma předčítáním traktátu o postavení mužů a žen ve společnosti nad avokádovým maki. Co to je za lidi? Spadli z třesně, nebo z Marsu? Islanďanka se kaje za aperteid a já asi tuším, odkud vítr vane. Když ona jako běloška cítí zodpovědnost a vinu za rasové zločiny jiných bělochů, měl bych i já jako muž cítit spoluzodpovědnost a vinu za sexuální násilí páchané na ženách? Ale tyhle trouby ke mně nedotroubí.

Je třeba si uvědomit, komu je případ jedné jistě velmi odvážné ženy a hodně specifického případu muže, který jí ublížil, určen. Komu pomůže? Jistě autorce, snad i mnoha ženám, které se ocitly v podobné roli. A k tomu chovám hluboký respekt.

Naprosto souhlasím s předchozím hodnocením. Kniha je vážně zajímavou sondou do života a duše jak oběti tak násilníka. Nicméně za mě je to prostě místy moc dokonalé, všichni jsou neustále plní uvědomění, sebereflexe a porozumění.. Až to pro mě trochu drhne a ztrácí to na uvěřitelnosti.. Ale i tak jde o knížku, která stojí za přečtení!