Chceš-li rozesmát pánaboha
Michael Třeštík
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/156838/bmid_chces-li-rozesmat-panaboha-156838.jpg
4
186
59
Dramatický a emotivní příběh „Chceš-li rozesmát pánaboha“ klade otázky po smyslu odvahy a strachu, štěstí i utrpení, paměti a zapomínání, piety i lhostejnosti. Má pevnou románovou formu, přestože všechny postavy i všechny děje jsou přísně autentické. Název, který je části bonmotu Wooddy Allena „Chceš-li rozesmát pánaboha, řekni mu své plány“, odkazuje k nepředvídatelnosti lidských osudů obecně a ve dvacátém století obzvlášť.... celý text
Přidat komentář
Asi se nedá zobecňovat, pokud jde o přístup k citlivým, soukromým datům. Určitě se najdou jedinci, kteří si píší deníky, paměti a vzpomínky s (podvědomou nebo deklarovanou) snahou je odkázat a šířit, a na druhé straně ti, kteří takové památky schovávají za trámem na půdě, v kotlině stromu anebo pod uvolněnou parketou nepoužívaného pokoje, případně je rovnou po sepsání spálí, aby se nedostaly nikomu do ruky. Každopádně pro jedny i druhé uplyne pár desítek let, po autorských/majetkových právech se slehne zem a zachované pikanterie se mohou stát veřejnými
Už při čtení válečných vzpomínek autorova otce jsem váhala, ke které skupině tvůrců patřil, a zda by byl za zveřejnění svých zápisků rád. A pochybnosti jsem neztratila ani na dalších stránkách, jakkoli je zřejmé, že rodiče Michaela Třeštíka se mu snažili předat jak podrobnosti ze svých životních období, tak to nejlepší, co si představovali pod výchovou a zajištěním. A Michael rozhodně rodinné tradici neodporuje, svěřuje se (i v jiných knížkách) s lecčím. Umí rozlišovat mezi dobrem a zlem a jeho práce je mravenčí.
Ale jakkoli rovná puzzle z často až titěrných dílků, dokáže pak velkou část skládanky, když už je obrázek skoro hotový, klidně zalepit výstřižkem z novin, nechat ho prázdný a nebo ho spojit jakoukoli páskou, kterou má zrovna po ruce. Takový vypravěčský postup je trochu ošidný, i když k němu mohou vést dobré důvody.
V osobní rovině jako by měl někdy radši věci než lidi, ale ani k těm vlastně nemá citový vztah. Co se mi četlo podobně nesnadno jako jemu doklady o morálních přešlapech nejbližších, byla samozřejmost, s kterou od skromných anebo z jiných důvodů spořivých osob přijímal peněžitou i hmotnou podporu. Tím, že tuto okolnost přiznává a je si jí vědom, jako by (alespoň pro něj) ztrácela negativní podtext, ale pro jiné přesto může být dál přítomný.
Autor na mě působí jako optimista, který se s potížemi všeho druhu netrápí příliš dlouho. Knížku přesto hodnotím třemi hvězdičkami ne pro její obsah, který je namnoze zajímavý a dostává se pod kůži, ale pro formu, která není odbytá, ale ani literární. Je to jen můj pocit, ale bezprostředně po dočtení se mi zdá, že právě autorova matka Libuše by proti takovému stylu psaní měla největší výhrady, i když zrovna synovi by je nejen nesdělila, ale předem odpustila.
Název knížky jako by vznikl dodatečně a s obsahem příliš neladí. Víc mě ale mrzí jakási samozřejmá bianco omluvenka, která knížku provází, ať už jde o motivy chování jednotlivých postav, anebo samotné zpracování. Michael Třeštík jako by v životě i tvorbě tančil, jak nejrychleji dokáže. Jako by to, že ještě něco může a smí, obhájilo, že někde jinde něco zapomněl.
Každopádně parádní nápad a úžasné zpracování.
Mám moc ráda způsob vyjadřování pana Třeštíka. Mám na panu Třeštíkovi vlastně ráda hodně věcí, které jsem se směla kdy dozvědět. A obdivuju jeho ženu.
Mám ráda osobní vzpomínkové knihy, které jsou zároveň obrazem určitého historického období. Vážím si uchovávání doteků toho, co až příliš rychle mizí z paměti.
Takže? Proč to teda zatím zní jako obhajoba, že nedávám plný počet nadšených hvězdiček?
Jsou mi blízké komentáře Roubas, ale taky DiskretniBarman a v zásadě i drobné postesknutí petunkav.
Dva lidé, kteří toho stihli opravdu hodně, v neklidném 20. století...
Úvodní deníky z fronty, které si psal mladičký legionář (co byl čerstvě uznaným muzikantem a skladatelem) podivně archaickým jazykem, jenž podtrhoval absurditu dění i konání, a posléze zcela "jiná" válka a statečná účast v odboji patřily k částem, které jsem četla s největším zaujetím a respektem. Bavily mě i drobničky z rodinných prostředí, dětství, mládí, studia...
Imponovala mi šíře zájmů, vědomostí i dovedností, které budily pozornost narůstajícího množství zajímavých lidí z nejrůznějších oblastí a zároveň jsem troskotala na výčtech jmen a jmen. Na jednu stranu bylo fascinující, s kým vším se dvojice v životě setkala, znala a něco žila, na druhou stranu už bylo jaksi únavné, že paní Libuši snad neminul muž, který by jí nebyl zcela uchvácen. Asi to tak bylo, jasně, ale jako by to zaujímalo až příliš mnoho prostoru. Určitě to byla žena mimořádná, ale nepochybně v ledasčem i jaksi tvrdá, a já "fandila" spíš otci Třeštíkovi ('starému muži s mladou ženou' jak stálo v jednom dopise), pro jeho ztráty, věrnost i slabosti.
Ocenila jsem, že se autor vyhýbá hodnocením, píše nezaujatě jak to jen jde, a než by tahal ze čtenáře emoce, uchyluje se ke svému osobitému křehkémi humoru.
A tak vznikla knížka /kronika, která nemusí sednout každému, ale určitě je pozoruhodná.
Kniha mě velmi mile překvapila, vůbec jsem nečekala, že půjde o tak krásně napsaný a přitom zajímavý text. Pohltila mě.
Třeštíkovi jsou rodina dost mediálně známá, o to překvapivější byly informace o životě rodičů pana Třeštíka, z jakých poměrů pocházeli, čím prošli, co je v životě potkalo a také koho v životě potkali. Protože těch slavných jmen, od básníka Halase po prezidenta Beneše, je tu opravdu hodně. Některá známější, jiná méně, všichni ale zajímavým způsobem spojeni s „Libuší a Vladimírem“.
Začátek obsahuje víc autentických přepisů z deníků a trochu se mi tím hůř prokousávalo, ale postupně je vyprávění čím dál zajímavější, čtivější a v poslední části, kdy už se pan Třeštík může připojit i vlastními zážitky nabírá téměř beletristické podoby. Celkově to tak trochu balancuje někde mezi rodinnými historkami sepsaným pro budoucí generace, literaturou faktu a románovou ságou. A souhlasím, že fotky by se sem víc, než hodily.
Ráda jsem se seznámila s příběhem autorových neobyčejných rodičů, hlavně osobnost maminky na mě udělala velký dojem. Úžasná žena. Za sebe knihu doporučuji.
Krásně napsaná životopisná kniha o autorově rodině. Při čtení mi v hlavě běžela myšlenka, kéž by se podařil tak rozsáhlý životopis i o naší rodině. Na knize velmi oceňuji zapsaná přátelství a setkání s různými lidmi.
Mám ráda životopisné knížky, kde se dozvídám i něco z historie doby, kdy se děj odehrává. Tady mi přišlo, že to bylo až moc podrobné a přesná data, kdy se kdo s kým setkal, to mi přišlo dost zdlouhavý. Co mi v knížce vzpomínek chybělo, tak byly nějaké fotky, když pan Třeštík sám píše, že v šuplícich po mamince byly fotografie, mohl nějaké vložit i do této knížky.
Krásně jsem si početí. Velké dějiny očima malých koleček, které se svou troškou podílejí na chodu dějin. Autor píše jasně a srozumitelně, většinou uvádí zřejmé souvislosti a vztahy. Píše s nadhledem, nikoho neadoruje, nikomu příliš nestraní. Umožňuje tak samotnému čtenáři, aby si názor utvořil sám. Za sebe se přiznám, že někteří umělci tak u mě příliš neprošli.
První část o válce z pohledu vojáka byla čtivá, ale postupně mi příběh zhořkl. Příliš mnoho informací, jmen, detailů. Nedočetla jsem a není mi to líto.
Pozoruhodná kniha. Vlastně jsem si dosud nedokázala představit, jak "technicky" probíhala první světová, tedy z pohledu vojáka. Díky autorově otci za jeho válečný deník! Oba autorovi rodiče toho tolik prožili! Jejich zapojení v odboji... Známosti se spoustou osobností té doby... Životy pestřejší než jakýkoliv vymyšlený příběh. A smutné to bylo taky, pochopitelně, život takový je. A závěr měl super vyústění, ty poslední věty, no celej Třeštík.
Po přečtení komentářů už nic nového nevymyslím. alef, Lenka4 a další moje pocity vyjádřily. Doporučuji.
„Miloval hudbu, divadlo a Boženku, ale jeho identita stála na novém klobouku, kabátu, obleku a vysvědčení z konzervatoře. (…) V kufříku měl nový oblek a vysvědčení a bylo mu dvacet let.“
(Vladimír Třeštík mobilizován v listopadu 1914 a odveden k 28. pěšímu pluku)
Michael Třeštík v této poměrně útlé knížce „zrekonstruoval“ rodinné deníkové záznamy a spolu s autentickými příběhy v rodině tradovanými a vlastními, řekněme až intimními, vzpomínkami nám čtenářům předal příjemně lehce vtipně a s nadhledem sepsanou výpověď o životních osudech páně Třeštíkových předků.
„Šaty světlé, zimník, klobouk i výstupní vysvědčení k tetě na Smíchov nakonec přece jenom donesl a otci napsal omluvný dopis, ale ten ho už nedostal, protože dřív než Vladimír dal dopis na poštu, přišel telegram: „Otec mrtev. Matka“
Čeká vás příjemné emotivně laděné a citlivě vyprávěné ohlédnutí za generací, která toho na pozadí rychle pádící historie hodně prožila … pan Třeštík vás lehkým krokem provede skrze všechny ty zvraty, se kterými se museli, nejenom rodiče pana Třeštíka (oba nevšedně zajímaví lidé), potýkat … první republika, 1. světová válka, druhá republika, 2. světová válka, nástup komunismu, 50-tá léta – budování komunismu až k 68 a normalizaci, aby své vyprávění ukončil někde na hranici dalšího z historických milníků naší malé zemičky – 89.
Časosběrný dokument který tak vznikl je docela povedené dílko se zajímavou přidanou hodnotou …
„Stýkal se s architektem Vojtěchem Kerhartem, se kterým se naposledy viděl těsně před zajetím na haličské frontě, i s jeho bratrem Oldřichem, malířem (Park v Poděbradech, olej na plátně, 75 x 85 cm, co visíval nad máminým gaučem), se sochařem Janem Laudou (porcelánový medvěd s modrým podglazurním věnováním bratru Vlad. Třeštíkovi na břiše, co stával na tátově psacím stole) nebo spisovatelem Josefem Koptou (desítky různých vydáních Třetích rot, Hlídačů číslo 47 a jiných jeho knih v knihovně) nebo s o trochu starším italským legionářem, novinářem Antonínem Pešlem (nic).“
… a navíc s (mezi řádky vykukující) ještě jednou opravdu zajímavou myšlenkou …
Plánujte si, jak chcete a co chcete, osud si stejně nakonec prosadí svou! :-)
PS: Třeštíkova pocta rodičům poputuje jako dárek k těm mým, a doufám, že potěší i pobaví (ČV – knížka, kterou po přečtení někomu darujete).
Dobrý pokus o zbeletrizování rodinné kroniky a její povýšení na čtivou připomínku obecných dějin 20. století. Balancování na přechodech mezi skutečností a fantazií působí zpočátku rušivě, ale postupně si na ně čtenář zvykne, nebo je přestane vnímat pro zaujetí dějem.
Obdivuhodné dílo historie rodiny. Zpracování skutečnosti jako vyrovnání se se svou přítomností.
Dějiny jedné rodiny. Skvěle napsáno s nadhledem a elegancí. Knihu doporučuji, určitě jsem nečetl naposledy.
Naprosto úžasná kniha, nejen svým stylem (šla jsem spát až zítra), že jsem jí přečetla jedním dechem, ale i tématem.
Už jsem tu párkrát psala, že miluji knihy, které popisují skutečné příběhy a toto bylo přesně to, co v podstatě pořád hledám.
Příběh lidí odrážející cca 100 let jejich života a co všechno se v té době dělo, 1.sv, 2.sv, okupace, atd. Všechny osobnosti té doby, že si člověk konečně uspořádá, kdo s kým se mohl potkat a tak.
Já sama nejsem žádný spisovatel, tak moje komentáře asi nejsou moc literární ...
Paradox je, že mám takový seznam (asi jako všichni) knih, které si chci někdy přečíst. Ale protože nejsem nijak moc pečlivá, tak už vůbec nevím proč a kdy tato kniha na seznam přišla. A do ruky se mi dostala, když jsem v záchvatu, že zavřou knihovny v 14:00 po práci hned běžela do knihovny a nabrala všechny knihy ze seznamů, které jsem kde měla (mobil, lístečky, diář).
A ještě jednu poznámku. I loni se mi stalo, že ČV jsem splnila v podstatě tak jako omylem. Většinu knih jsem si nevybrala, prostě do ní zapadli a případě této knihy mám pocit, že dokonce zapadá do několika témat.
Bohužel jsem se zpočátku hodně zamotávala do všech těch jmen a historických událostí. Pak jsem si to konečně začala užívat, vše pěkně odsýpalo. Ale ke konci už jsem se jen těšila, až knihu dočtu.
Tohle byla moje první kniha od p. Třeštíka.
Nemůžu říct, že byla špatná. Na mě ale až příliš hodně popisovala vztahy jeho maminky. Určitě měla velmi bohatý život, znala mnoho významných lidí. Pro mě ale až moc jmen, informací, místy jsem se ztrácela.
Část popisující otce se mi zdála lepší.
Jsem z knihy lehce zklamaná.
Štítky knihy
životopisy, biografie přelom 19. a 20. století 20. století české dějiny Češi ságy
Autorovy další knížky
| 2014 |  Komu zvoní mobil |
| 2013 |  Chceš-li rozesmát pánaboha |
| 2017 | Jen aby, řekla moje žena |
| 2020 | Katka |
| 2011 | Umění vnímat umění: Guerilla writing about art |
Kniha Chceš-li rozesmát pánaboha je v
| Přečtených | 247x |
| Čtenářské výzvě | 29x |
| Doporučených | 24x |
| Knihotéce | 75x |
| Chystám se číst | 227x |
| Chci si koupit | 31x |
| dalších seznamech | 3x |
Při čtení této knížky jsem litovala, že já o své rodině mám do hloubky tak málo informací. V dnešní době už dokumentujeme téměř vše, naši potomci už litovat nebudou, ovšem kdoví, jestli nás budou chápat taky tak shovívavě, jako pan Třeštík své předky.
Knížku jsem přečetla na doporučení, ale není to typ literatury, kterou sama vyhledávám, místy mě nudila, za mne tedy jen tři hvězdičky.