Chceš-li rozesmát pánaboha
Michael Třeštík
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/156838/bmid_chces-li-rozesmat-panaboha-156838.jpg
4
186
59
Dramatický a emotivní příběh „Chceš-li rozesmát pánaboha“ klade otázky po smyslu odvahy a strachu, štěstí i utrpení, paměti a zapomínání, piety i lhostejnosti. Má pevnou románovou formu, přestože všechny postavy i všechny děje jsou přísně autentické. Název, který je části bonmotu Wooddy Allena „Chceš-li rozesmát pánaboha, řekni mu své plány“, odkazuje k nepředvídatelnosti lidských osudů obecně a ve dvacátém století obzvlášť.... celý text
Přidat komentář
Vtipný a dojemný průvodce pokřiveným 20. stoletím z pohledu dvou lidí, kteří toho za život stihli až dost. Zásadní výsadou je, že Třeštík netlačí na pilu. Nechce čtenáře přehnaně dojímat a vynášet své rodiče do nebe jako hrdiny své doby. Naopak, je to celé psáno střízlivým nadhledem a jakýmsi nehodnotícím odstupem. Zároveň je kniha hluboká a intimní i ve své neukecanosti. A to je kumšt.
Strhující čtení. Skvělá ilustrace 20. století, dějin moderní literatury, hudby i jiné kultury. Asi se k ní ještě vrátím.
Nakonec to byla úplně jiná knížka, než jsem si představovala, když jsem ji poprvé brala do ruky. Michaela Třeštíka jsem až dosud znala jen z velmi vtipných zkratek na FB. Z mnoha knih, které napsal, jsem si tuto vybrala víceméně namátkou a očekávala vtipné, odlehčené čtení. Že se vlastně jedná o historii jeho rodiny, pro mě bylo překvapením. Ale jakmile jsem se do čtení ponořila, nedala se knížka odložit! Rodinu Třeštíkových sleduji jako soubor velmi zajímavých osobností a obdivuji její jednotlivé členy pro to, co ve svých oborech dokázali. Teď se můj obdiv rozšířil o další generaci. Maminka Libuše byla velmi zajímavou ženou, v jejímž životě se často velmi dramaticky zrcadlily dějinné události. Přesto kniha nepůsobí jako literatura faktu, ale jako nesmírně zajímavý román, ve kterém však vystupují naprosto reálné postavy. Působivě sepsaná rodinná kronika. Moc by se mi líbilo moci si něco podobného přečíst o vlastní rodině.
Moc příjemné čtení a procházka našimi dějinami 20. století na osudech jedné rodiny. Paní Libuše byla úžasná žena.
Krásná knížka, trefila se do mého vkusu - rodinné osudy a láska na pozadí války.
Uzasna knizka. Maminka pana Trestika musela byt neskutecna zena! :) Jeho knizky mam rada, ale tahle je za me nejlepsi.
Knížka PRO MĚ, z několika důvodů: vážím si manželů Třeštíkových, jejich práce i názorů, proto mě zajímá, jací lidé je stvořili a co jim předali - což se tady v případě Michaela skutečně dozvím. Zajímá mě století, ve kterém jsem se narodila a jež určilo osudy mých rodičů a prarodičů, a tím i ty mé; porovnávám život své rodiny s tím, jak žili jiní. A nikoliv v poslední řadě mě zajímá literatura první poloviny 20. století, kterou znám - jako většina ostatních – v ne příliš živoucí školní podobě.
Michael popisuje svou rodinu tak, jak bych si jako rodič přála: laskavě a citlivě, s přirozeným humorem. Rozhodně mi nehraje na city (a že by se to někdy nabízelo) a rodiče neheroizuje (a že by se to někdy nabízelo též). Třeštíkovi se nevezli poklidně na té "správné vlně", ale 20. století je pěkně vymáchalo a hrozilo jim i utopení, jak se stalo mnoha jejich přátelům. (Nemám ve zvyku reagovat na komentáře, se kterými nesouhlasím, ale tady mi to nedá: mám psát pravdivě o životě své rodiny, ale nesmím zmínit jména přátel a známých jen proto, že jsou to známé osobnosti? Proč?)
Propojení "malých" a "velkých" dějin není nic originálního. Záleží jen na tom, jak to autor uchopí. Třeštíkův pohled je mně blízký a milý a citově mě oslovuje.
Proč někdo chce psát o svých předcích? Ze začátku knížky jsem si říkala, tak takhle bych to uměla také. Ale s dalším čtením a hlavně popisem života maminky, jsem cítila z pana Třeštíka velkou úctu ke své rodině. Moc mě kniha dojala a děkuji, že jsem mohla nahlédnout do životů Třeštíků. Velmi milá kniha.
Váhám mezi 3 a 4 hvězdami... Je to sice zajímavě zpracovaná rodinná historie, plná nevšedních osudů, ale něco tomu chybělo. Nevím co, ale čekala jsem možná nějaké rozuzlení. Místy to bylo velmi dramatické, jindy spíš intimní vyprávění. Události u Třeštíkových na pozadí velkých historických zvratů 20. století. Mnoho ztracených přátel a iluzí. Mnoho přátel nalezených a nadějí znovu získaných.
Co mně osobně vadilo byla všechna ta známá jména, která se jakoby nic vynořovala z textu: Halas, Slavíček, Horáková. Chápu, že se Třeštíkovi pohybovali v jistých společenských kruzích, ale občas mi to připomínalo historky Forresta Gumpa. Z neznámého důvodu mě to štvalo. Možná, že jsem jen paní Libuši záviděla její obdivovatele.
Jako kronika jedné rodiny je to fascinující, jako román to ale až tak dobře nefunguje - až příliš mnoho postav, z nichž mnohé se jen mihnou, až zbytečně podrobně zachycená některá období a události, zatímco poslední desetiletí už se odbudou jen pár stránkami...
Zde sledujete nejen osudy rodiny, vzpomínky na rodiče, na své dětství a mládí, ale v knize se odráží celá pohnutá historie 20.století.
Velmi pěkné, zajímavé čtení.
Závidím panu Třeštíkovi všechny ty informace o své rodině., deníky, vzpomínky.
Knížku jsem četla s chutí a s obdivem.
Začátek, kde čteme zápisky deníků legionáře Vladimíra, byl hodně zajímavý. Šest let vykořeněného života, v podstatě nový život, první válka. Občas, když koukám na mé oblíbené filmy pro pamětníky, říkám si, že lidé nemohli být tak (z dnešního pohledu) strašně patetičtí. Ale úryvky z deníků sotva dvacetiletého kluka byly snad to nejpatetičtější, co jsem kdy četla. Líbí se mi, že Michael Třeštík dokázal nahlížet na povahu a chování svého táty kriticky. Nebo možná spíš racionálně, a viděl i jeho slabé stránky.
Potom vstoupila do hry Libuše. O ní jsem četla velmi ráda. Obdivuhodná žena, krásná, ušlechtilá, inteligentní, náročná, vzdělaná a sympatická ve své nelásce k uklízení :-). Úplně jsem se viděla jak tiše poslouchám někde v koutku v pokoji, kde se za první republiky schází lidé jako Třeštíkovi a jejich přátelé, debatují o literatuře, umění a kultuře.
Je úžasné, co všechno se dá stihnout za jeden život, když k tomu hrají (a zároveň nehrají) do karet dějinné události.
Na knížce mi vadila jediná věc - absence fotografií. Mrzelo mě, že jsem se nemohla podívat na tváře žen a mužů, o kterých jsem tu četla.
Velká škoda.
Počátek výpisů dopisů ušel ve chvíli, kdy byl na frontě.
Poté, co se vrátil a protože byl klavírista tak drnkal po salonech vznešených dam, mě to už nebralo.
Už to bylo lásečkový a o domněnkách syna-autora.
Už se mně to pak nelíbilo no.
Na knihu jsem se velmi těšila - a to z jednoho prostého důvodu - velmi mě zaujal její název. Čekala jsem, že se pointa bude vedena v celé knize a opravdu to tak bylo. Překvapily mě detaily ze života autora, především jeho rodiny. Netušila jsem, jak pestrý i složitý život prožívali jeho předci. Doporučuji i jako sondu do historie naší republiky, se kterou jsou osudy hlavních hrdinů hodně spjaté.
Štítky knihy
životopisy, biografie přelom 19. a 20. století 20. století české dějiny Češi ságy
Autorovy další knížky
| 2014 |  Komu zvoní mobil |
| 2013 |  Chceš-li rozesmát pánaboha |
| 2017 | Jen aby, řekla moje žena |
| 2020 | Katka |
| 2011 | Umění vnímat umění: Guerilla writing about art |
Kniha Chceš-li rozesmát pánaboha je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 247x |
| Čtenářské výzvě | 29x |
| Doporučených | 24x |
| Knihotéce | 75x |
| Chystám se číst | 227x |
| Chci si koupit | 31x |
| dalších seznamech | 3x |
To, že pan Třeštík umí psát s nadhledem, laskavým humorem a noblesou, už víme dávno. V této knize se dozvídáme, kde ke své noblese přišel - na základě uchovaných písemností a vyprávění sepsal životní příběhy svých nejbližších předků, přičemž největší prostor přirozeně věnoval rodičům. Některé události jsou samozřejmě důležité jen pro samotného autora nebo jiné „zasvěcené“, ale to nevadí. Číst tento beletrizovaný rodokmen je opravdový požitek. (Jen ten název mi k němu prostě nesedí - možná je dobře prodejný, ale s knihou se míjí a na mě působil rušivě.)
Zajímavých příběhů různých noblesních i podivínských příbuzných či známých je mezi lidmi spousta - ne každý je ale dokáže přetvořit v knihu úrovně Třeštíkovy, Hrabalovy nebo Nerudovy, a tak bohužel pomalu upadají v zapomnění.
---
„Návštěvy jsem měl rád. Táta při nich vypadal spokojeně, máma v klidu háčkovala nebo pletla a nebyla nervózní. Brýle měla posunuté na špičku nosu, skrz skla se dívala na háček nebo na jehlice, horem přes ně vedla společenský život.“
---
„Nikdo nebyl šetrnější než teta Helena. Měla malou penzi, ale vůbec jí to nevadilo, protože šetrnost byla jejím koníčkem. Nikdy nic nevyhodila. Od té doby, co byla v penzi, žila většinou na Vyžlovce, skoro vůbec si netopila, česala se zlomeným hřebenem, mýdlo vymydlovala až do úplného rozplynutí a zem u kytek kypřila jednou nožičkou starých nůžek.“