Paradoxia
Lydia Lunch
Autobiografická próza Paradoxia zpracovává na poli literatury stejná a podobná témata, kterými se Lydie Lunch již v minulosti zabývala na poli hudebním (v rozsahu od blues, jazzu až po heavy-metalovou psychedelii noise-beat) i filmovém (v undergroundových a také v porno-"drogových" filmech Richarda Kerna). Kniha je sadeovským průvodcem po světě vyšší i té nejspodnější společnosti, jež jsou ve své podstatě stejně nízké, zvrácené a posedlé krví a sexem. Průvodcem však není nevinná a teprve zasvěcovaná, "iniciovaná", Justina, ale žena, která se rozhodla v tomto panoptiku, v této muži ovládané společnosti chovat jako muž - bezohledně, arogantně, tvrdohlavě, sobecky a krutě. A právě tyto mužské atributy a schopnost vracet rány, nepodléhat iluzím a přesvědčení, že v tomto světě není nevinných, jí umožnily přežít. A nejen to.... celý text
Literatura světová , Novely
Vydáno: 1999 , Maťa
Originální název:
Paradoxia, A Predator´s Diary , 1997
více info...
Přidat komentář
Kdybych měl sestavit žebříček nejsprostějších knih, které jsem četl, tak tahle by patřila určitě do top10 a možná přímo na nejvyšší příčku. Kniha je směsí feťáckých storek, popisu šukaček a na závěr obsahuje trošku myšlenkového prújmu. Já vím, že ode mě byste u takovéto knihy čekali opak, ale mě se nelíbila. Autorka je dost nesympatická, fascinující byla jen její schopnost vybrat si třeba i se zavázanýma očima a zacpaným nosem v davu stovek chlapú vždy toho nejubožejšího nuzáka. Její honba za chlapy je jako sledovat Sex ve městě naruby (už klasický Sex ve městě je neskutečné utrpení), místo potenciálních panú božských se tu míhají alkoholici, fetky a špinavci všeho druhu, ale autorka stále a stále hledá neschopná si vybrat ze široké nabídky. Feťácký storky by na mě udělali dojem možná kdybych to četl v osmnácti (kdy jsem si tuto knihu pravděpodobně koupil, leč zústala v knihovně netknutá až do dnešních dnú) a šukačky jsou si vesměs dost podobné, postrádají širokou perspektivu reality a jsou tudíž nejspíše krapet přibarvené, což je pro mě poněkud ukliďnující zjištění. Přemýšlel jsem proč se kniha jmenuje "paradoxia" a ne třeba "samoúčelný hnus", ale vzpomněl jsem si na pasáž, ve které autorka popisuje, jak chtěla kvúli pár dolarúm vyšukat jednoho žloutenkou prolezlého dědu a myslela si, že ona je ta, co v tom "vztahu" hraje prim. Prostě paradoxia.
Následující úryvek jsem dávám proto abych vnímavému čtenáři napověděl, zda toto je vhodný dárek pro maminku ke dni matek nebo k podobnému účelu.
"Pošeptal mi, že chce moje hovna rozmáznout všude po stěnách záchodku. Hrabal se mi v zadku tak dlouho, až jsem byla tak mokrá a roztažená, že moje vnitřnosti explodovaly a ovoněly místnost. Jak byl zmatlaný, vyjetý a nadržený, strčil mi tam další prst. Pak ještě další. Naléhal na mě, ať se udělám a vyseru a vybuchnu. Začala jsem křičet a ze zadku mi vytékal malý pramínek tekutého zlata. Otřel si ruce o dveře kabinky a nakreslil čokoládovou Davidovu hvězdu. Zbytek z prostředníčku olízal."
Skvěle napsaná kniha! Musím říct, že jsem tou knihou dostala i rodinu a známé a donutila je přečíst konečně alespoň něco.
V určitém období jedna z nejoblíbenějších knih vůbec. Brala jsem si jí s sebou na každou delší cestu. Lydia je skvělá!
Pár lidí kolem mě tuhle knihu nedokázalo ani dočíst...prý na ně byla moc "hustá". Nevím..já s ní problém neměla... :)
Hodně silná autobiografie, Bukowski v ženské a extrémnější podobě. Kniha stejně působivá jako její hudba. Nelze popsat, lze jen přečíst, upozorňuji však, že pro značnou část čtenářů může být kniha hodně těžko stravitelná svou otevřeností a syrovostí, popisem života na odvrácené straně společnosti bez větších zábran ve způsobu vyjadřování.
Autorovy další knížky
| 1999 |  Paradoxia |
| 2011 | Budu dělat za drogy |
| 2014 |  Krvavá stopa |
| 2013 | Máš-li hlad, tak ho hlaď |
Kniha Paradoxia je v
| Přečtených | 77x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 34x |
| Chystám se číst | 30x |
| Chci si koupit | 6x |
Že je Lydia Lunch "Drsoň" jsem pochopil už z poslechu její hudby, ať už sólové, nebo realizované ve spolupráci se jmény jako Nick Cave, Michael Gira, Rowland S. Howard, Sonic Youth, Henry Rollins, Foetus, Alan Vega, X a dalšími, většinou punkovými, nebo silně avantgardními jednotlivci, či bandami.
S její literární tvorbou jsem se však setkal až nyní, prostřednictvím této skromné "autobiografie". Pár drsnějších knih jsem již v životě přelouskal, ale Lydia (snad ji tak mohu oslovovat, je přesně o měsíc starší, než moje maličkost) mě občas slušně rozhodila. Ať už popisovanými situacemi, nebo zvoleným slovníkem. "Červená se, červená ..." zpívá se v jednom pradávném šlágru a myslím, že i moje tvář občas splývala s výrazně rudou obálkou této knížky. Mimochodem obálkou velmi povedenou.
Přesto nejsem nijak pohoršen. K příběhu, popisovaným situacím i prostředí, ve kterém se autorka pohybuje, se snad jiný slovník ani použít nedá. Je-li však některý ze čtenářů, či čtenářek příliš stydlivý, měl by se této knize i autorce raději vyhnout.
Pokud Vás při četbě neruší zvuková kulisa, doporučuji nějaké hudební album Lydie Lunch. Třeba lehce kompilační "The War is Never Over" z roku 2021.
I přes drsnost, neučesanost a surovost příběhu, neváhám udělit plné hodnocení. Zaslouží si to.