Cestou bez konce
Arthur Rimbaud
A. Rimbaud měl jako básník velké cíle. Chtěl být básníkem „vidoucím“, jasnozřivým, který realitu nepopisuje, ale evokuje složitou a někdy i strastiplnou cestou rozrušování všech básníkových smyslů. Po hlubokém nepochopení jeho básní současným měšťáckým světem ve svých osmnácti letech na poezii rezignuje a začne obchodovat. Zůstává ale tulákem a se svým zbožím zamíří až do Orientu. ... celý text
Přidat komentář
Jednou za čas musím dát své duši trochu poezie...třeba trochu neučasané, jako Rimbaud sám.
Ano, ten překlad je děsný, ale s tím nic nenadělám.
Ale ano, uděláte jen dobře, pokud se s jistým prokletým mladíkem vydáte Cestou bez konce - jako já.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Opilý koráb |
| 2000 |  Sezóna v pekle / Iluminace |
| 1977 | Má bohéma |
| 1985 | Doušek jedu |
| 1962 | Já je někdo jiný |
Kniha Cestou bez konce je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 47x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 14x |
| Chystám se číst | 6x |
| Chci si koupit | 2x |
Překlad většiny básní nic moc. Kdybych zde četla Rimbauda poprvé, zřejmě bych se nezamilovala na první pohled natolik, jako se mi to stalo u jiných souborů jeho poezie. Naopak mám takto problém, že mi při většině obsažených básní v hlavě rezonuje ta "správná" verze od jiného překladatele. Co mám ovšem v tomto překladu ráda a z výboru bych vyzdvihla, jsou básně První večírek a Hledačky vší. Na tuto knihu mám také krásnou vzpomínku z předmaturitního vystoupení naší třídy, kdy bylo nutno vyplnit mezery mezi transformacemi kulis u jednotlivých scének na "jevišti" v tělocvičně a aby to nepůsobilo příliš technicky, osamoceně a fádně, zůstávala jsem na scéně sedět já s Cestou bez konce v klíně a četla jsem si. Ten pocit, číst si před publikem, číst si Rimbauda, v noční košili a s vlasy obarvenými na zeleno po baudelairovsku, číst si, když na vás lidé upírají zrak, to bylo opravdu něco nepopsatelného. Rimbaud mi v průběhu vystoupení trochu zezelenal barvou na vlasy, trochu nasákl octem a levnými voňavkami, které jsme jako maturanti stříkali na konci vystoupení po mladších spolužácích, i otisk rtěnky jsem v něm nyní ještě našla. Nevím, co by na to říkal on, ale já mám tento zážitek jako cosi velmi intenzivního zapsáno v myšlenkách navždy.