Cesta zpátky
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/350/bmid_cesta-zpatky-EKW-350.jpg
4
997
98
Jeden z Remarquových válečných románů, který volně navazuje na "Na západní frontě klid" a dovypravuje příběh vojáků po návratu domů. Jde o příběh skupinky vojáků, pocházejících z jednoho města, jež se po skončení I. světové války vracejí zpět do svých domovů. Jsou plni optimismu a doufají, že vše bude tak, jak si představují. Cestou z bojišť potkávají americké vojáky a vidí, že válka byla dopředu rozhodnuta, neboť Američané mají dokonalé vybavení, dostatek jídla atd. a oni zatím nemají co jíst a jejich šaty se na nich doslova rozpadají. Posledními, zcela zbytečnými, obětmi války jsou vojáci, kteří se tak těší domů, že se snaží dostat do přeplněného vlaku a cestou z něho spadnou, či je něco srazí a zabije. Všichni vojáci se tak těší domů, že ani neregistrují nepohodlí vlaku. Když konečně dojedou domů, připadá jim celá válka zbytečná a vojákům se vybavují staré vzpomínky a vše příjemné, co zde prožili. Byla tato válka opravdu nutná? Zabíjet mnoho lidí, přijít o mnoho přátel, vidět utrpení raněných - vše to nemuselo být, kdyby jen lidé se snažili dohodnout. V jejich domovech je čeká veliké překvapení. Zjistí, že se hodně za dobu války změnili, nemůžou si kdekoliv vzít to co chtějí, jak to ve válce dělali. Též se nedokáží chovat jako ostatní, neboť válka je tak silně poznamenala, že na ni nemohou za krátkou chvíli zapomenout. Nezáleží, zda někdo v afektu někoho zabije, či se někdo zblázní nebo spáchá sebevraždu, všechny tyto činy jsou v dozníváni války, kruté a zbytečné. V poválečném Německu se rozmachuje šmelinářství a všelijaké “černé" obchody. Ve válce si byli všichni vojáci rovni a také díky tomu si perfektně rozuměli a domnívali se, že jejich přátelství je skálopevné. Po ní se ale začíná dbát na sociální postavení, což vede k nenávisti, nepřátelství a častým sporům. Nejkrutější je zklamání některých vojáků, kteří se celou válku těší domů, ale po jejich návratu zjistí, že je manželky opustily s někým jiným. Normálním se také stává hlad, který snad nepociťují jen ti bohatí a lidé venkova. Také proto jezdí mnoho lidí z měst na venkov doslova žebrat o trochu jídla, což je ovšem nelegální a tak se stává, že jídlo, které vezou své rodině jim zabaví četníci. Proto se také mnoho vojáků uchyluje na venkov, kde zastávají různé práce, závislé především na jejich vzdělání. Posledním ránou je sebevražda bývalých přátel z války, kteří psychicky nezvládnou tíhu celé doby a spáchají sebevraždu. Celá kniha je vlastně zamyšlením nad válkou a době následující. Zda se opravdu bojovalo za “dobrou věc" či snad jen z rozmaru generálů.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2005 , Ikar (ČR)Originální název:
Der Weg zurück , 1931
více info...
Přidat komentář
Nemá smysl cokoliv komentovat. Meziválečná klasika poražené a vykořeněné generace ztracené v prostoru. Raději čtěte knihu než jakékoliv komentáře.
Takové pokračování Na západní frontě klid. Příběh mladých Němců, kteří se vracejí domů po konci války. Ze začátku jsou strašně rádi, že se vracejí domů, ale zjišťují, že to tu není takové, jaké si to vysnili. Nakonec zjišťují, že se možná měli lépe na frontě, kde jsou si všichni rovni a drží pohromadě. Život mimo frontu, už nedokáží žít. Válka je zničila.
Každá další Remarqueova kniha, po které sáhnu, mě neustále utvrzuje v tom, že tento autor je nekorunovaným králem meziválečné prózy. Přiznám se, že o tomto díle jsem dlouho nevěděla (ano, bohužel neznám všechna R. díla z hlavy), ale jakmile jsem zjistila, že má Remarque knihu navazující na moji "bestofku" Na západní frontě klid, volba byla jasná.
SPOILER!!
Hned na začátku se seznamujeme se skupinou vojáků - kamarádů, kteří přežili úklady války a dostali tu "zázračnou" možnost vrátit se domů ke svým rodinám, manželkám, milenkám. A my, čtenáři, můžeme sledovat, jak nesmírně obtížný tento návrat je. Pro někoho obtížný, pro někoho nemožný. Z celé knihy sálá nepopsatelný smutek, zmar, beznaděj, frustrace a zoufalství. Hoši z této ztracené generace, kteří byli vytrženi ze školních lavic, šli s entusiasmem bojovat do první linie, protože věřili myšlenkám a ideálům, které jim byly vštěpovány. Po návratu ale z těchto idálů nezbylo zhola nic. Hoši, kteří bojují za svoji vlast, jsou na konci války vyděděnci, kterým se nikdo nevěnuje, mnozí jimi opovrhují, nikdo jim nerozumí a nikdo se o to hlavně ani nesnaží. Všichni předpokládají, že z první palebné linie se mladíci bez mrknutí oka vrátí do školních lavic a ke svým starým životům. Ale ono to při vší snaze prostě nejde. Skvěle je zde popsán mezigenerační konflikt mezi mladými veterány a jejich rodinami či známými.
Za absolutní vrchol považuji soudní proces na konci knihy. To, co nám autor v rámci příběhu celou dobu naznačuje a vede čtenáře k tomu, aby si uvědomil nesmyslnost války, na těchto dvou stranách všechny tyto myšlenky vygradují do dokonalého monologu, který je obžalobou všeho a všech, kdo za podobnými událostmi stojí.
Co se týče závěru knihy, už jsem si zvykla u Remarqua na docela smutné konce. Zde jsme ale svědky něčeho úžasného – závěr je protknut nadějí. Nadějí v lepší zítřky, nadějí, že i s tím vším, co má člověk za sebou, se nakonec dá žít.
A proč jenom 4 (a půl)*? Kniha je brilantní, to bezesporu, ale pro mě je vrcholem přeci jen Na západní frontě klid. A přiznám se, že jsem měla trochu problém se jmény postav. Až do konce knihy se mi nepodařilo spojit si některá jména a příjmení v jednu osobu, takže jsem musela často listovat a dohledávat, o koho se jednalo. Na kvalitě to ale dílu neubírá, jedná se spíš o subjektivní problém.
Drtivá většina těch, kdo tady psali přede mnou vyjádřila perfektně i moje vlastní pocity, takže je nebudu opakovat. Každá kniha mívá určitý moment, který vám nejvíc utkví v paměti a která určitým způsobem tu knihu charakterizuje. Jestli v Na západní frontě klid je to ta, kdy Paul Baumer skončí na dně díry po granátu, kam za chvíli spadne francouzský voják, kterého Paul těžce zraní bodákem a následně se vyrovnává s tím, že (voják přes jeho snahu mu pomoct umírá) zabil člověka a prohlídkou jeho kapes zjistí, kdo se stal obětí jeho zmateného a ze strachu vyplývajícího útoku. V tomto románu je to ona scéna před soudem, který soudí jednoho z navrátivších vojáků za to, že zastřelil milence své přítelkyně. Když jeden ze svědků řekne, že obžalovaný zabil spoustu lidí, soudce se vyděsí. "Ve válce," upřesní svědek obhajoby, další z kamarádů - navrátilců. "Ale to je přece něco úplně jiného" rozhořčí se soudce a jeho postoj vyjadřuje přesně onu absurditu války, zejména takové, jako byla ta první. Pokud vraždíte ve jménu státu lidi, které neznáte a kteří vám nic neudělali, je to v pořádku, je to to nejoslavovanější, co jste mohl udělat. Tedy zejména těmi, kdo u toho přímo nemuseli být. Pokud zavraždíte osobního nepřítele, který vám ublížil, je to těžký zločin a zasloužíte si nejen co nejvyšší trest, ale i všobecné opovržení a ne žádný Eisenkreuz...který další z těch rádoby renomovaných (těm skutečným, kteří se Remarqueovi dokázali hodně přiblížit - napadá mě třeba náš Filip Jánský a jeho Nebeští jezdci, se omlouvám a ti do této kategorie rozhodně nepatří, navíc jim nikdo nedával za jejich díla Nobelovky a podobné dnes vesměs zprofanované ceny a ocenění) spisovatelů typu na jedné straně Hemingwaye a na druhé třeba B. Polevoje dokázal takhle vystihnout podstatu protiválečného románu a vykreslit tak silné a přesvědčivé momenty?
Cesta zpátky,... Jenže ono to nejde nevšímat si a prostě se jen zařadit do dřívějšího života.
Cesta zpátky je výstižný název. Mladí muži se vrací po skončení války nejen domů, ale i do "normálního" života. Ale jsou natolik poznamenaní a změnění válkou, že pro mnohé je to prakticky nemožné a ne všichni to zvládnou. Z celého příběhu čiší zoufalství, prázdnota, marnost... Mnozí zemřeli fyzicky a mnozí psychicky.
Volné pokračování veledíla Na západní frontě klid. E. M. Remarque je jedinečný autor a v tomto díle nám ukazuje, jak se vojáci vypořádávají s vytouženým mírem, a že i mír dokáže zranit. O přátelství, mládí a zničené generaci. Geniální, překrásná kniha.
Prostě nádherná a smutná kniha. Smekám před autorovým uměním vykreslit charaktery všech postav. Na tuhle knihu se nezapomíná!
Pořád se ráda vracím ke knížkám z tzv. povinné četby, nejraději pak právě k pánům Remarqueovi a Hemingwayovi. A pokaždé když je čtu si zase a znovu uvědomuji, proč je mám tak ráda. Tohle je pan spisovatel, to, jak volí slova, vybírá přirovnání a pozvolně vypráví veskrze smutné příběhy, to je umění. Cesta zpátky je jako ostatní jeho romány, které jsem četla, pravdivá, smutná, emotivní, každý z přeživších vojáků se s budoucností vyrovnává po svém, spousta různých příběhů, spousta dobrého čtení.
Pocity vojáků, kteří se vrátili domů zpět z fronty...velmi emotivní...Pro dotyčné to musela být obrovská zkouška.
Doporučuji!
Jak řekl před více než dvěma tisíciletími Platón: "Jen mrtví se dočkali konce války." Jeden způsob interpretace tohoto moudrého citátu dokonale vystihl Remarque v tomto díle: přeživším vojákům se kruté boje z paměti nikdy nevymažou a v dobách míru musí pro změnu válčit sami se sebou a otřesnými zážitky. Autor dokonale vystihl pocity a bezradnost veteránů první světové války a poučuje čtenáře o nesmyslnosti násilí a o tom, že bitvy ve skutečnosti neznají vítěze.
Moc krásný příběh z konce první světové války. Bohužel pravdivý, ale o to čtivější.
Ke knize jsem se vrátil po bezmála 30 létech a příběh mne znovu pohltil. Deziluze-rozčarování zmiňované ,,ztracené generace,, provází všechny konce válečných konfliktů, nejen 1 a 2 světové války, ale i současné veterány na misích v Afganistanu, Kosovu, Iráku... Tato kniha bude stále aktuální. Lidé jsou v podstatě predátoři, kteří mluví o lásce k bližnímu, ale jsou schopni kdykoliv zabíjet. Při čtení závěrečného posledního ,,boje,, vojína Jiřího Raheho, který se vrací zpět do zákopů, aby našel ty černé kříže, které zde stojí v hlubokých řadách, přesně vyřízené jako roty, prapor, pluk, armáda, je cítit úžasná síla a náboj tohoto příběhu. Remarque ve svých knihách dokázal, že je mistrem válečného románu.
Kniha navazuje na předchozí román a ukazuje nemožnost "ztracené generace" zařadit se do normálního života, neboť jsou na každém kroku provázení prožitými hrůzami, které, jak se zdá, ostatní nezajímají. Opět je to nesmírně čtivé, a svým způsobem i strašlivé...
Úžasná kniha, jedna z nejlepších od Remarqua. Celý příbeh mě bavil od začátku do konce. Nejvíce se mi líbila ta část, kdy se kluci po válce vrátili do školy a nebo ta část u soudu. Všem kdo má rád válečnou literaturu vřele doporučuji.
Ve svém poselství samozřejmě dnes už asi překonaná kniha, z níž obžaloba války může pro někoho čnít dost lacině, jenže když si uvědomíme, v jaké době byla napsána, je jasné, že její význam je zcela zásadní. Cesta zpátky není silná ve svém antimilitarismu, ale v naprosto realistickém vylíčení rozbité země, která prohrála válku, neví, kam bude směřovat a vlastně ani neví, jak se chovat k přeživším veteránům - na jednu stranu jsou to ti, kteří prokázali odvahu a šli za ni bojovat, na tu druhou jí ale připomínají těžkou porážku, ztrátu národní hrdosti a bolestivou ránu. V románu je plno působivých momentů - ať už setkání studentů s učiteli, kteří logicky nemohli mít respekt a sami si to uvědomovali nebo vracení se jednotlivých hrdinů do rodin, kde buď čekali rodiče, kteří ale vůbec netušili, čím jejich synové prošli, nebo manželky, které zase většinou začaly nové románky a najednou nevěděly, jak se ke všemu postavit. Devízami knihy jsou jednoznačně posmutnělá atmosféra, všudypřítomná deprese a propracovaná psychologie postav, jimž se čtenář dostane až na dřeň. Potěšující je i to, že samotný závěr dává hlavnímu hrdinovi určitou naději v lepší zítřky. K plnému počtu chybí asi větší spád zejména uprostřed knihy, kde se děj trochu táhne. Remarque nicméně umí pojmenovat věci, tak jak jsou a umí společnost varovat před nebezpečím nesmyslných bojů. Jen škoda, že ho nikdo neposlouchá. 85%
Remarque je pro mne prostě srdcovka a nejspíš se k němu budu vracet celý život.
Neuvěřitelně silný příběh. Hrůzy z prožité války a po vysněném návratu domů další hrůzy z tvrdé reality a hledání sebe samého. Fakt neskutečná knížka.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) německá literatura
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Kniha Cesta zpátky je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 1 665x |
| Čtenářské výzvě | 80x |
| Doporučených | 89x |
| Knihotéce | 459x |
| Chystám se číst | 248x |
| Chci si koupit | 50x |
| dalších seznamech | 5x |
Tahle kniha mě asi zasáhla více než Na západní frontě klid.