Cesta k mrazu
Karel Jílek (p)
Roku 1940, tak jako ostatní autoři židovského původu, byl Jiří Orten vystaven zákazu publikování a tak sbírku vydal v nakladatelství Václava Petra pod pseudonymem Karel Jílek. "Cesta k mrazu" se objevila rok po Ortenově prvotině "Čítanka jaro" a byly v ní shromážděny verše, které na Ortenův předcházející opus svou formou i obsahem přímo navazovaly. Ve dvou oddílech jsou zde skloňovány základní témata Ortenovy tvorby, mezi něž patří osamocení, stesk či předtuchy neodvratného příchodu smrti. Hned v úvodní básní zpracoval Orten například smutný obraz pozdního a dohasínajícího léta, jinde zase elegicky vyslovuje obavu, že nebude již žíti a v dalším verši motiv přilétajícího havrana už jakoby předznamenává nástup tmy, která pohltí svět. Orten bolestně a se zármutkem sleduje události, které se kolem něho odehrávají: v samotné titulní básni pak předpovídá a kreslí hořký obraz svého osudu, oněch okamžiků, kdy "smrt je blízká", kdy "zastaví se čas, až ticho na vystydlém / srdci se bude zachvívat, / až budu otevřen, až pod očima mýma /armáda červů spatří zámek vrat."... celý text
Přidat komentář
Četl jsem v rámci postupné četby Knih veršů z Ortenových Spisů. Sbírka mimo jiné obsahuje mnou milované básně Malá elegie a Bílý obraz, metaforické vyjádření složitosti umělecké tvorby. Zajímavý je i básnický vhled v básni V mamince, kde Orten předjímá poznatky současných lékařů o traumatizujícím /novorozeneckém/ prožitku porodu (viz např. Frederick Leboyer).
Chtěl jsem dát jen dvě hvězdičky, ale mám dojem, že jsem v minulosti hodnotil mírně, takže bych to měl dodržet. Orten je další z nekonečné řady křečovitých romantiků, kteří se nám pokoušejí vnutit depresi a beznaděj. Už dost bylo takových spisovatelů, už jich mám až po krk...
Jiří Orten je básník, jehož i horší verše jsou dobré verše. Horší ano, ale špatné ne.
Na starém hřbitově, kde se už nepohřbívá,
můj první žal,
takový krásný, hluboko se vrývá
kamením, travou, tichem, nechápáním,
ó Pane Bože, nech mne běžet za ním!
Proč jsi mi nohy zavázal?
Raděj doporučuju antologii Osud, která je dobře vybraná a představuje opravdu to nejlepší z Ortenova díla. Pro mě je v původních sbírkách až moc "špatného" pathosu.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Elegie |
| 1958 | Deníky Jiřího Ortena |
| 1986 |  Milostný listář |
| 2012 | Ohnice |
| 1939 | Čítanka jaro |
Kniha Cesta k mrazu je v
| Přečtených | 34x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 4x |
| Chystám se číst | 4x |
| Chci si koupit | 2x |
V této sbírce již Orten dosahuje výšin básnického umu. Verše se zpomalují, utlumuje se horká krev básníkova a přichází ledová realita dní roku 1940. Celá sbírka dýchá studeným dechem a stává se značně ponurejší. Motiv zimy a smrti se prolíná v jedno. Občas se objevují i básně reflektující složitou dobu. Básník verše klade volně, melodicky. Úžasná je volba slov, která vytváří dojem lehkosti verše. V některých momentech tak moc připomíná Seiferta...
Opravdu, pod zimou jako bych věděl vše,
co nyní asi dělá maminka.
Je doma, v pokoji. Má dětská kamínka,
k nimž koník houpací vždy se mnou přikluše,
má dětská kamínka, v nichž dávno netopí se,
ji zahřívají. Matku. Mou maminku. Je tiše,
ruce si sepne, myslí na otce,
který je mrtev již,
a potom pro mne loupá ovoce.
Vše krásné však nevyhnutelně vede k mrazu, krvi a smrti. O tom je nakonec tato sbírka mladého mistra básníka...
Krev pod zem stéká, jen ji zastavuj,
ty, jenž jsi zkameněl,
je jí tak málo, brzo, brzo zchladne,
bude z ní led a bude tát,
neboť vše taje, vše, co zemříti má.