Černý Jan

Román nás zavede do friské vsi, která je nám odlehlá polohou, blízká však lidským soucítěním. Tichá, vnímavá a sytá prostota je nejkrásnějším znakem a chválou našeho příběhu o barevném děcku a později hochovi i mladém muži, jejž si přivedl do své holandské vlasti otec - vojenský vysloužilec - ze země rozžhavených barev, neproklestěné přírody a neporušeného srdce. S autorem nahlížíme tu chlapeckýma očima indonézsko-holandského míšence do oken chatrných domků a pod kůži lidiček, kteří směšně a rozdychtěně i rvavě a pokřiveně sahají po drobtech svého štěstí. Rodově pokorný, zamlklý, plachý, ale také divošsky bystrý, inteligentní, houževnatý, a hlavně spravedlivý a oddaný duch milého Pierka-Petříka nalezl v Sjoerdu Leikerovi pozorovatele nadobyčej citlivého a nestrojeně zalíbeného. V citových srážkách ošlehaných a často nerudných venkovanů severního evropského pomezí s ušlechtile útlým, kávově hnědým hrdinou jeví se jasně a průsvitně rozdíly vzdálených kultur a povah. Pozvolným krokem chlapcova růstu a historií jeho vnitřních konfliktů s drsnými protihráči podává se tu jakoby bezděčně, zato však nesmlouvavě, kritika evropsky nadřazeného postoje k pradávným kulturám východu, jejichž citové hloubky, moudrosti a zněžnělé vroucnosti jsme zdaleka nedospěli. Čtenář nasákne jistě dávno před poslední stránkou pokornou, ale neúkojně vytrvalou a posléze vítěznou touhu po dalekém ostrově, z něhož vztahuje po Pierkovi paže opuštěná a tklivě mlčenlivá matka i mateřsky dychtivá příroda, již nám holandský autor zdůvěrnil tak přitažlivě, ba neodolatelně.... celý text